Písecký svět

Stejně jako dnes, i tenkrát se říkalo, že lépe již bylo. Vyprávělo se, že mladí se již bavit neumí, že dříve bylo vše mnohem lepší, vtipy vtipnější a zábava zábavnější.

Zaznívaly však i hlasy opačné – jak se vůbec mohli staří Písečané bavit a tancovat, když ještě v polovině 19. století neměli ve městě žádný alespoň trošku větší sál? K dispozici v té době bývaly dva. Jeden v hospodě U Lva (dnešní obchodní dům Baťa) na Velkém náměstí a pak snad ještě ten v hospodě Na Štychu (křižovatka ul. Pražské a Třídy Nár. Svobody). „Ale nebyly ty sály ničím jiným nežli velkými světnicemi,“ vzpomínal však na tyto prostory týdeník Otavan. Obě tyto tančírny se rozhodně nemohly rovnat na sklonku století postavenému hotelu U Zlatého kola nebo Sokolovně.

V našem městě masopust začínal vždy na začátku ledna plesem píseckých c. k. ostrostřelců. Následovala řada bálů spolkových a jiných. „Korunou“ masopustu bývaly v Písku šibřinky, konané ve dvoraně Sokolovny. Právě ty mívaly největší výpravu a nejvíce masek. „Nechť každý opatří sobě aspoň nějakou část kostýmu maškarního, ať jest to již čapka neb nějaký nos,“ vyzývali organizátoři, nebo chcete-li  „přípravné komité“.

Třeba v roce 1904 se vzhledem k „mezinárodním zápletkám na dálném východě Asijském mír evropský ohrožující“ odhodlal písecký Sokol k výpravě do Japonska a Číny k seznání tamních poměrů. Nemuselo se tedy cestovat dále než do Sokolovny, ta však byla proměněna do podoby města v čajové říši. Celou dvoranu i okolní prostory vyzdobil malíř Hanš (autor sv. Václava v Táborské ulici), v hlavním sále byly kulisy japonského města, v menší galerii a na jevišti stály čajovny, chrám a čínské divadlo. Rekvizity a ozdoby se zapůjčily v Praze, zakoupilo se na sedm set lampionů. V roce 1891 se zase konal kouzelný rej v Podsvětí. Pekelné dekorace obsahovaly pestrou směsici duchů, bohů, zlobohů, nočních příšer a jiných bytostí smyslných i nadsmyslných, příslušnému tématu pak měly odpovídat i kostýmy přicházejících.

„V neděli, kdo procházeje naším městem, mohl slyšet samou hudbu a výskající tanečníky,“ konstatoval nejednou v době masopustní zdejší tisk. Písek v únoru zkrátka vířil. Doba plesů, tanců a dalších společenských událostí však svou zvýšenou emoční vypjatostí a hlavně nadměrnou konzumací alkoholických nápojů přinášela i časté fyzické střety rozvášněných slavících.  „…krve bylo druhý den jak u Solferina,“ použil novinář pro Písek více než výstižné přirovnání a pokračoval: „ale k soudu nikoho nevedli, vždyť je masopust a to ví přec každý, že se něco státi musí.“ O to větší překvapení tedy přinesly první měsíce roku 1881, jež proběhly ve všeobecné mírumilovnosti. Citujme z článku s titulkem Zvláštnost: „Povšimnutí zasluhuje letošní masopust, poněvadž po celý čas ten neudála se, jak ve dne, tak v noci, žádná výtržnost, by stráž veřejné bezpečnosti služebně zakročiti musila. Pročež zasluhuje, aby tento rok zaznamenán byl pro památku.“

Masopust je období s proměnlivou délkou, začíná po svátku Tří králů a končí v úterý o půlnoci před Popeleční středou. Noviny vždy předem hlásily, jak dlouhá bude ten rok doba zábav a hodování. Pokud byla nezvykle krátká, dávaly pro jistotu dobré rady: „…vdavkychtivý hleďtež vše zrychliti, aby při otálení masopust neuplynul.“ Říkalo se, že všechno má na světě konec, jitrnice má konce dva a jedině masopust tři – neděli, pondělí a úterý. Kdo po celý masopust bláznil, ten to prý teprve v těchto posledních třech dnech „dotrhne“, a kdo sekal celou dobu dobrotu, ten si to na konci vynahradí. Když pak masopust opravdu skončil a všechny sály se ztišily, „uschoval bůžek lásky své šípy do kuše a odevzdal je k broušení na příští sezónu. Nyní slaneček vstoupil ve svá práva.“ Ano, začala doba postní a tak „místo vepřoviny musíme teď papat zase herynky, ementálský, vajíčka a jiné postní delikatesy.“

Článek o masopustu a úplně chybí tradiční průvody maškar, které jsou tak vyhlášené třeba v nedalekém Milevsku. Že to kdysi i v našem městě vypadalo tak jako u sousedů, svědčí vzpomínkový novinový zápis z roku 1896. „Kde jsou ten starý Bachus, žid se židovkou, dítě v nůši, čert a jiné podařené figury? Vzpomínáte, že naše náměstí bylo nabito jako o vzkříšení? Co tu bylo smíchu a legrace! A proč to vlastně teď býti nesmí?“ táže se pisatel. Odpověď je jednoduchá – ve městech velikosti Písku se úřady přeci jenom neorganizovaných slavností bály, a tak v historických záznamech nacházíme řadu zákazů a vyhlášek omezující „divokost“ masopustních oslav. Prožívání tohoto období se tak přesunulo do relativně spořádaných společenských sálů.

Venkov a menší městečka nikdo neomezoval, a proto si zachovaly onu osobitou tradici, dodnes na mnoha místech připomínanou, mnohde i čerstvě kříšenou. Písecký novinář si však našel ještě jeden důvod, proč maškarám v Písku a jinde na přelomu 19.a 20. století odzvonilo: „Jest prý mnoho důvodů k tomu, hlavní asi bude ten, že dnes chodí po celý rok po světě tolik maškar, až to dívání na ně člověka omrzí.“
 

JAN KOUBA
Autor je etnograf Prácheňského muzea

TEXT VYŠEL V TIŠTĚNÉM PÍSECKÉM SVĚTĚ Č. 4/2018

Fotogalerie k článku