Písecký svět

PARTICIPACE VEŘEJNOSTI V ÚZEMNÍM A STRATEGICKÉM PLÁNOVÁNÍ


V čem je dnes v plánování situace jiná než dříve?

Po celou historii plánování měst a vesnic bylo jeho základním smyslem zajistit růst a typickou úlohou naplánovat rozvoj nové výstavby na „zelené louce“. Na to byly vyvinuty i současně používané nástroje územního plánování.
Dnes se dostáváme do situace, kdy počet obyvatel klesá a roste již jen menšina českých obcí. Zároveň společenské změny zapříčinily opuštění řady území a areálů. Typickou úlohou se tak stala přestavba.
Z toho vyplývá nutnost změny způsobu plánování a jeho nástrojů. Jednou z nutných podmínek úspěšných projektů přestavby je zapojení současných uživatelů území, bez jejichž souhlasu (a podpory) je často nemožné jakékoli změny realizovat.
 

Co to vlastně znamená zapojování veřejnosti?

Stručně řečeno se občan z diváka stává sám účastníkem procesu. V tradičním plánování se lidé zapojují pouze na konci procesu (a jen pokud chtějí a dění okolo sebe velmi aktivně sledují) a mají možnost maximálně ve fázi konceptu vybírat jedno z projektantem nabízených řešení či při připomínkování. Naproti tomu při veřejném (či cizím slovem participativním) plánování jsou do dění záměrně zatahováni a to především na počátku plánovacího procesu tak, aby mohli přímo ovlivnit zadání projektu.
 

Jaké projekty jsou pro zapojení veřejnosti vhodné?

Není nutné (a ani vhodné, abychom občany neuplánovali k smrti) zapojovat veřejnost do plánování ryze technických staveb (kanalizace, mosty atd.), stačí, když mají možnost ovlivnit, zda se tato stavba má či nemá uskutečnit. Naopak u projektů veřejných prostranství (návsi, náměstí, dětská hřiště, školní zahrady) a projektů, které zásadně ovlivní směřování obce (územní plán, strategický plán) by se mělo stát zapojení veřejnosti standardem.

Proč je potřeba přivést občany k jednomu stolu? Nestačí anketa nebo dobrá znalost starosty?

I když je starosta velmi otevřený, vždy se více baví s lidmi určité sociální skupiny či zájmů (to platí i na malé vesnici) a jeho informace o tom, co chtějí občané jsou díky tomu mírně nepřesné. Je dobré se toho v případě opravdu důležitých rozhodnutí vyvarovat.
V rámci jednání zastupitelstva či jiných příležitostí také málokdy bývá prostor věnovat se podrobně pouze jednomu konkrétnímu rozhodnutí a prodiskutovat ho beze spěchu důkladně z různých pohledů.
Nenahraditelnou roli hraje přitom možnost sejít se nad projektem u jednoho stolu. Jednak proto, že lidé přitom vidí, že ostatní mohou mít jiné názory a potřeby a pokud je potom výsledné řešení naplňuje, nechápou je jako spiknutí „těch nahoře“ ale jako legitimní potřebu jiného skutečného člověka. A pak také proto, že skutečný dialog v reálném času umožňuje v případě dvou řešení, které stojí proti sobě, nehledat kompromis někde uprostřed, který v důsledku nevyhovuje nikomu, ale třetí řešení, které může vyhovovat oběma stranám.

Co zapojování veřejnosti přináší?

Kromě vlastního projektu jsou zde i další efekty:
Jednotliví občané se lépe zorientují v dění v obci a v plánování a zdokonalí se v komunikačních dovednostech. Pro komunitu (sousedství) může být přínosem, že se poznají lidé, kteří se doposud nestýkali a že se vytvoří nové (nebo zdokonalí staré) komunikační kanály.

Jak vlastně projekt se zapojením veřejnosti probíhá?

Protože plánování se musí, aby bylo úspěšné, vždy přizpůsobit konkrétní situaci, není možné vytvořit univerzální návod, jak má projekt se zapojením veřejnosti vypadat. Nastíníme to pouze obecně.
Nejdůležitější fází je příprava zadání. V této fázi je třeba o projektu dostatečně informovat a nalákat občany k účasti. Společně se potom různými metodami kreativního myšlení vytvoří seznam hodnot, které by měl budoucí projekt zachovat a dále rozvíjet, problémů, které je nutno řešit a nápadů, jak na to.
Projektant potom vypracuje varianty řešení a občané je hodnotí, vznikne tak doporučení pro další práci. Všimněte si, že díky první fázi máme na stole měřítko, kterým můžeme varianty porovnat. Je to tedy mnohem věcnější diskuse než pouhé „tak nějak se mi to zamlouvá/nezamlouvá, sám nevím proč“.
Když je návrh hotový, je vhodné společně řešit etapizaci realizace (pokud to z finančních důvodů nelze najednou) a možnosti přispění zapojených do realizace (darování či získání levnějšího materiálu, dobrovolnická práce). Realizace, pokud se odehrává se zapojením občanů, se pak může stát společenskou akcí zakončenou oslavou. Je také třeba nezapomínat, že realizací nic nekončí. Na západ od nás je dobrým zvykem veřejné projekty po několika letech užívání hodnotit. Sleduje se, jak naplňují potřeby uživatelů, aby bylo možno se pro příště poučit. Zkuste to také.

Kde jsou rizika a úskalí zapojování veřejnosti?

Hlavním úskalím zapojování veřejnosti je bezpochyby to, že přípravě projektu je třeba věnovat více času a pochopitelně i více peněz. To se může zúročit v lepší kvalitě projektu a také v lepším vztahu uživatelů k budoucímu výsledku (takže například více dávají pozor, zda není ničen).
Největším úskalím je ale vlastní komunikace. Zapojování veřejnosti stojí a padá s důvěrou lidí v samosprávu a projektanta, bez ní se vždy promění pouze v pasivní přihlížení či přetahování a překřikování. Jak jistě víte, důvěru je velmi těžké získat (a trvá to poměrně dlouho), ztratit ji lze naopak snadno (a rychle). Není k tomu nutná zlá vůle, stačí nedorozumění. V plánování, kde projektant nerozumí na 100% kultuře obce, lidé často nerozumí věcné podstatě řešeného problému a nikdy pozadí řízení obce je prostoru pro nedorozumění jen dost. Je proto třeba maximální korektnosti a otevřenosti v komunikaci a je vhodné opřít se o zkušenosti někoho ve veřejném plánování sběhlého.
Velmi důležitý je výběr projektanta. Na první pohled se to možná nezdá, ale komunikace s občany není jednoduchá, protože obvykle přicházejí s návrhy, které jsou pro odborníka příliš amatérské (Ani to nemůže být jinak, vždyť občané v oboru amatéry jsou. Na druhou stranu na rozdíl od projektanta jsou profesionálové na otázky svého života). Projektant musí umět v tom, co říkají hledat podstatu sdělení, která bývá i u hloupě znějících návrhů často velmi zajímavá a pro projekt nosná. Pokud toho není schopen a vystupuje v roli sociálního inženýra, který občanům vysvětluje co mají chtít, a nesnaží se je pochopit, je plánování předem odsouzeno k neúspěchu.

Jak lze projekt se zapojením veřejnosti zorganizovat? Kdo mi přitom pomůže?

Jak už bylo zmíněno, zapojování veřejnosti do plánování má řadu rizik a úskalí, a je vhodné se jich vyvarovat tím, že využiji služeb někoho zkušeného. V praxi se objevují 3 základní schémata projektu:
1. Odborník na zapojování veřejnosti zorganizuje plánování s občany, jeho výsledky zpracuje a předá projektantovi, který se jimi potom řídí.
2. Odborník na zapojování veřejnosti připravuje plánování s občany spolu s projektantem, který je na všech akcích přítomen a má možnost jich maximálně využít.
3. Projektant má se zapojováním veřejnosti dostatečné zkušenosti a zvládne ho organizovat sám.
Složitost organizace a s tím i finanční náročnost je nejvyšší u první možnosti a nejnižší u třetí.
První možnost (bohužel poměrně častou) považujeme za nevhodnou, protože ve své podstatě není vůbec dialogem a projektantovi nedává možnost pochopit, proč občané chtějí to, co chtějí, a případně navrhovat jiná, originální řešení. Protože projektantů schopných zapojení veřejnosti zorganizovat je zatím u nás zatím poměrně málo, je možné využívat možnost č.2, jen je třeba vybrat projektanta schopného komunikace s občany. Je výhodou, pokud onen odborník na zapojování veřejnosti je sám projektantem, protože si dovede lépe představit budoucí výstup a může na to proces práce s veřejností lépe nastavit.

Co je důležité u zapojování veřejnosti do zpracovávání strategického a územního plánu?

V zákonné proceduře pořizování územního plánu se první veřejné projednání objevuje až ve fázi návrhu, zatímco důležitá rozhodnutí se dělají již v zadání. Zásadní zde proto je, ještě před vytvořením zadání, zahájit diskusi o budoucím směřování obce. Podoba diskuse a zvolené prostředky musí vycházet z konkrétní situace.
Občané nerozlišují mezi jednotlivými druhy dokumentů, proto pokud chcete jejich podněty opravdu využít, musíte zpracovávat strategii obce i územní plán najednou. Vysvětlování, že něco je sice bezvadný nápad ale patří to do jiného dokumentu zní obvykle trochu jako výmluva. Pokud to jde, je třeba se tomu vyhnout.
Kromě jisté morální roviny zapojení veřejnosti (je prostě fér nechat lidi, aby ovlivňovali svoji budoucnost) je zde v případě územního plánu ještě jeden argument pro větší zapojení veřejnosti – územní plán a strategický plán jsou vize, a každá vize musí být sdílená, aby byla naplněna. Územní plán je mimoto také právní norma, jejíž dodržován lépe než restrikce zajistí souhlas s ní. (Právníci mají rčení, že norma, jejíž užitečnost většina lidí neuznává je dlouhodobě neudržitelná.)

Kde sehnat na zapojování veřejnosti peníze?

Kromě evropských strukturálních fondů (zmíněny v jiném příspěvku) je možno na plánování s veřejností získat peníze z dotačních programů Nadace Via a Nadace Partnerství, obce s rozšířenou působností ještě od Nadace Proměny.

Text vznikl pro Seminář k Programu obnovy venkova, Nečtiny 30.10.2007
autoři textu: Ing. arch. Petr Klápště a Ing. Eva Klápšťová

Související témata:

Veřejná debata k pořízení nového územnímu plánu města Písek

Jaké jsou cesty rozvoje naše města?

Sedm nosných pilířů pro rozvoj našeho města

Významný písecký architekt Petr Lešek nejen o soutěži na územní plán pro město Písek

PÍSEK - Město jako dynamický živý organismus - 2.10.2011 procházka s architekty

 Pracovní skupina Za hřiště předala zkušenosti jihočeským městům