Písecký svět

Další texty k tématu:

Vznikne v Píseckých horách zážitková stezka pro horská kola? – obsahuje podkladový materiál pro jednání Rady města Písku

ANKETA: Bikeři a horská kola v území klidu

SINGLTREK v Píseckých horách – názor archeologa

Biking má v Písku dlouholetou tradici. Na počátku 90. let nás bylo jen několik jedinců, co jsme se všichni znali a pravidelně spolu vyráželi na vyjížďky do okolí Písku. Za těch více než 20 roků (pravověrný biker nepočítá tzv. „sezóny“, neb na biku sezóna nekončí ani s příchodem zimy, naopak – to teprve přichází ta opravdová legrace) jsme v perimetru dvaceti kilometrů najezdili tisíce a tisíce kilometrů bahnem, prachem, listím a sněhem cest i necest a poznali tak nádherná místa a zákoutí, která na fotbalovém hřišti nejsou a z auta je neuvidíte. Za ta léta se díky rozvoji tohoto poměrně drsného sportovního odvětví počet lidí s krupičkami bláta na obličeji mnohonásobně zvýšil, a to až tak, že i v Písku „kde se zná každý s každým“, se my, potkavší se v temných hvozdech za Mehelníkem, leckdy ani nepoznáváme. Přesto však se jako jedni z posledních stále při míjení zdravíme…

Písek je se svým okolím z hlediska bikingu naprosto geniálním místem. Můžeme hodiny a hodiny jezdit po cestách a stezkách píseckých hor, hůreckých, vlasteckých a jiných lesů a potkat jen srny, laně, lišky a divočáky, kteří po vás zvědavě kouknou a odhopsají někam do mlází. Některá setkání jsou až intimní, neb biker je z principu tvor nehlučný (ona je jízda v terénu poměrně fyzicky náročná, takže halekání na lesy nepřipadá v úvahu), a není tak výjimkou být ze všech stran obklopen třicetihlavým stádem prasat. To se lidem za ploty hřišť a sportovišť prostě nestane.

Okolí našeho města má pro další případný rozvoj podpory bikingu obrovský potenciál (zejména proto, že až do nedávna podpora nebyla v podstatě žádná), ale pro začátek není vůbec nutné stavět 40-60 kilometrů nových trailů. Současný trend je takový, že několik kilometrů (třeba jen 8-15) dobře „namotaných“, optimálně klesajících tratí na poměrně malém a dobře obhospodařovatelném území, dokáže uspokojit naprostou většinu i těch nejzmlsanějších jezdců a nepřivodit přitom jejich správcům šediny. Poměrně důležitou podmínkou je samozřejmě dobrá dostupnost, přiměřené převýšení, ale také jistá nevyužívanost daného prostoru jinými návštěvníky. Naprosto zásadní vlastností stezky je také tzv. „flow“, kdy jízda plynule „odsejpá“, není nudná a přitom není ani nijak extrémní.

Během času se prapůvodní biková myšlenka rozrostla z cross-country a sjezdu v mnoho dalších větví. Ať už to jsou dirt či 4X na skákacích tratích, freeride v divokých horách až po extrémní maratony, enduro či allmountain a trailbiking. Názvy, které lidem nezasvěceným nic neřeknou, ale které mají jedno společné – díky vývoji technologické úrovně kol je jízda terénem mnohem snazší, bezpečnější a hlavně zábavnější. S rozšířením masy lidí za řídítky se ale taktéž objevily i první speciálně upravené stezky pro biky, neb velká část současných jezdců nemá ambice ani chuť trápit se na závodních okruzích, ale chce si svoji volnou chvilku pro sport zejména užít. A pro tuto nenápadnou, ale početně velikou skupinu bikerů je dobře koncipovaná stezka (trail) bez popadaných stromů, hlubokých kolejí od traktorů a davů pěších požehnáním.

Pro Písek by podle nás bylo optimální jít trojstupňovou cestou:

1. Na nejlépe přístupném Hradišti dobudovat již rozpracované „bikoviště“ pro extrémní jezdce a přidat pár kilometrů svižných stezek zejména pro ty zkušenější  – skoky, lávky, apod. Pracovně nejnáročnější části by tak byly v dobré dostupnosti.
2. V další části pak v lokalitě Provazce (případně Jarník s napojením na Ameriku) směrem dolů k Písku připravit jednodušší ale hravé stezky (kupříkladu v nevyužívaném a poměrně nenavštěvovaném klínu lesa mezi vrcholem Provazců, kamenolomem, Honzíčkem a bývalou cihelnou na Ptáčkovně), které by byly vhodné jak pro vícehodinové ježdění (dobrá dostupnost cestou vzhůru po silnici na Živec a zde možnost občerstvení), tak pro finální návratovou etapu ze…
3. značených bikových okruhů po píseckých horách (či okolí Otavy), které by mohly zcela bez problémů využít ty spousty krásných, původních cest, které se v lesích nacházejí. Stačilo by jen lokální značení podobné kupříkladu tomu, které se osvědčilo v Adršpašských a Broumovských skalách, a které původně trasuje každoroční bikový maraton Rallye Sudety. Podobné trasy jsou třeba u Sušice, Javorníka atd., někdy značené, jindy ke stažení do GPS.

Stejný logický postup, kdy člověk nejprve navštíví krásné lesy kolem Nového rybníka, Němce, Mehelníku (případně až k Vysokému Kamýku) a na závěr si jako třešinku na dortu užije sjezd přímo na kraj města, je ověřen již tisíci vyjížděk. Přijde nám poměrně zbytečné v těchto částech budovat speciální cesty.

Samozřejmě, padla zmínka o bývalém vojenském prostoru. Území bývalého „tankáče“ máme také zhusta proježděné, ale pro účely „zábavného“ ježdění se příliš nehodí. Je daleko, terény jsou to rozvláčné, roztahané, a byť jsou prostředím poměrně pěkné, jsou prostě trochu nudné. Je to terén ze své podstaty vhodný pro tanky, tereňáky, čtyřkolky a krosky. Bicykl je sice nedozírně čistší, tišší a ekologičtější dopravní prostředek, bohužel ale za tu cenu, že se pohybujete jen svou vlastní silou s občasným využitím gravitace, takže tam by bylo opravdu hodně práce s vybudováním dobrých tratí, které by dokázaly přilákat mimoměstské zájemce. Na druhou stranu, najdou se tam pěkná a slunečná místa pro případný kemp.

Co se zátěže životního prostředí bikery týče, není to tak horké. Dvacet let jsou některé oblíbené cesty v lesích využívány především námi, jsou to tisíce průjezdů, ale nebýt občasného otisku pláště, nepoznáte to. (Zato někdy stačí jeden průjezd harvestoru, a poznáte jej i za dvacet let). Navíc stezky, které jsou budovány pro tento specifický účel, jsou, jak jsme se při jejich návštěvách přesvědčili, budovány s respektem k přírodě, místa, kde by mohlo docházet k narušení podloží (kořeny, vlhčí úseky, prudký svah), se vždy upra­vují umělým povrchem. Podobně jsou ostatně vystavěny staleté pěší stezky ve svazích nad Otavou, i v Píseckých horách lze takové nalézt. Kupříkladu neporovnatelně větší erozivní působení má kupodivu na svědomí samochodný koblihotvorný prostředek, který při své celkové užitkové hmotnosti kolem 600Kg a trakcí přes čtyři poměrně drobné, okované plochy, dokáže lesní stezku zkypřit do hloubky 15cm jako nic.

Spolků, které postavily (i komerčně) úspěšné bikové stezky, je u nás několikero. Opravdovým hitem posledních dvou let jsou to zejména stezky v Rychlebských horách. Zdejší skupina také pomáhá jiným destinacím ve vývoji svých vlastních lokalit, rozhodně by tedy nebylo od věci v rámci připravované studie oslovit nejen jednu společnost zpod Smrku, ale i jiné, stejně úspěšné, ba možná progresivnější. Optimálně ve spolupráci s místními bikery, kteří mají místní zem doslova pod kůží a zejména bod 3) v malíčku…

TOM DROPPA A JIRKA KARFÍK

/VYŠLO MÍRNĚ ZKRÁCENO V KVĚTNOVÉM TIŠTĚNÉM ČÍSLE PÍSECKÉHO SVĚTA/