Písecký svět

V západní Evropě se parkour rozvíjí a existují i specializované parkourové areály, např.  

V České republice teprve začínáme. V Písku by se mohl parkour stát jedním ze směrů nové koncepce a písečtí trauceři, jak se vyznavači parkouru označují, už spolupracují na prvních návrzích 
 

Požádali jsme o rozhovor Ondru Raffela, Víťu Krejčího a Honzu Pokorného, kteří se parkouru v Písku věnují už řadu let.

• Co to vlastně je parkour? Proč se mu věnujete?
Parkour není sport, někdo tomu říká nesoutěžní sport, ale dá se to spíš pojmout jako filosofie nebo životní styl. My to nejčastěji označujeme jako disciplínu, která obnáší překonávání překážek. Zvenčí je vidět jen překonávání zábradlí, zídek a fyzických překážek, ale jde i o mentální překážky, jde o to překonat strach a sám sebe. Člověk vlastně soutěží jenom sám se sebou, proti vlastnímu strachu, aby sám sebe zdokonalil fyzicky i psychicky.

• Kde jste se s parkourem setkali a jak jste s ním začali?
Ještě před střední školou jsme začínali na zahradě za domem a u „vojáků“, kde byly zdi. Tam jsme zkoušeli první výlezy a pohyby. Až pak jsme se dozvěděli, že je to parkour a to z internetových videí a hlavně z oficiální stránky českého parkouru www.parkour.cz . Začali jsme jezdit do Strakonic, kde už nějaká komunita byla a trénovala i v tělocvičně. Pak to ve Strakonicích skončilo a my jsme to začali rozvíjet i tady v Písku.

• Jakou roli hraje v parkouru komunita?
Pro nás tenkrát nehrála roli. Ale dneska už je to tak, že lidi vidí na internetu parkour, spojí se s komunitou, která ho dělá, a začnou trénovat. Mají potom mnohem rychlejší postup, někdo jim poradí základní techniky, které jsou vymyšlené tak, že jsou rychlé a bezpečné. Pak už se začne člověk rozvíjet sám.

• Má parkour nějakou souvislost s gymnastikou?
Základy tam jsou podobný, síla a třeba i orientace v prostoru. Ale rozdíl je v soutěžení. V gymnastice jde o to, udělat to co nejlíp předepsaným způsobem. V parkouru je důležitý vymyslet něco svýho, hejbat se tak, jak to člověku vyhovuje. Ani nejde o to, aby to vypadalo pěkně, ale aby si to člověk užil. Měl z toho dobrý pocit. Prostě parkour má tolik podob, kolik je traceurů, na rozdíl od gymnastiky.

 
• Jste rádi, když máte diváky? Když někdo hodnotí Vaše výkony?
Původně žádné soutěže nebyly, dneska už bohužel komerce dělá svoje a tyto soutěže vznikají. Ale nám nejde o to, aby na nás někdo koukal a hodnotil. Nám spíš jde o dobrý trénink a o tu společnou srandu, když se sejdeme.

• Zlepšujete se v parkouru? Je tam vidět nějaký postup?
Parkour vyžaduje posilování. Nejvíc trpí klouby, člověk se musí pořád zpevňovat a mít dobrej základ. Potom se vymýšlí nové techniky a nové překonávání - je to kreativní činnost. Pokud člověk nemá základ, nesportuje, tak je třeba nejdřív posilovat a trénovat pozvolna. Neuspěchat to. Když se člověk připraví, tak nějaké výsledky má. V parkouru se neustále zdokonalujete. I moto zní: „Zítra budu lepší než dnes.“

• Jak se dělá parkour v Písku? Jsou tady vhodná místa, kde můžete trénovat?
Určitě, je to jenom o kreativitě. Trénovat se dá i na dvou čárách na silnici. Dá se vymyslet na čemkoli cokoli. Když jedu po nějakém městě, tak se nerozhlížím tolik po památkách, ale spíš přemýšlím, tady bych skočil takhle, tady bych udělal tohleto... V Písku jsme začínali na Portyči, tam jsou na to dobrý zídky, zábradlí a obrubníky. Dobrý je to taky na Výstavišti. U Starýho mostu, tam co jsou vyskládané kameny, tam se to některým lidem nelíbí. Ale myslím si, že v botě s gumovou podrážkou nebo holou dlaní nemůžu s kamenem nic udělat. Chodíme taky na Jih, kde jsou zděný květináče. Ale tam je s tím problém, volají na nás Policii.

• Jak to s Vámi Policie řeší?
Zatím to vždycky řešili jenom zápisem, ale je to docela problém. Většinou řeknou, ať jdeme někam jinam. Oni sami chápou, že nemáme šanci něco zničit, a ani není v našem zájmu to ničit, protože je to něco, co využíváme a chceme to využívat co nejdýl, ale ostatní spoluobčané to tak nevidí. Bylo by i proti lidskému rozumu, abysme si ničili tréninková místa.

• Jak často se parkouru věnujete a kolik vás je?
Já trénuju, co se dá, skoro denně. Když prší, tak posiluju. Začínali jsme čtyři, ale postupně se to tady rozvíjí. Ta komunita se pořád rozšiřuje, že dnes ani všechny neznáme, což je škoda.

• Co by vám pomohlo, abyste mohli v parkouru pokračovat?
Pomohlo by nám, kdyby lidé viděli parkourová hřiště, která fungují jinde. Pochopili by, že se tomu věnuje víc lidí, že nám jde o to trénovat a nic neničit. Pak by pro nás měli více pochopení. Pořád je to lepší, než kdybysme někde sedli, pili a kouřili cigára nebo fetovali. Jednou se mi stalo, že jsem v parkánech dostal zápis, že ničím zábradlí a o dvacet metrů níž lidi kouřili trávu a nikdo si jich nevšímal. Člověka to docela zamrzí, když se tohle stane.

 
• Co to znamená, že je pro vás parkour filozofií nebo životním stylem?
To, co se člověk naučí v parkouru, překonat sebe samotnýho, to pak vezme a přenese do života, do školy, do práce. Člověk se naučí překonávat problémy a překážky. Když ví, že jich už předtím překonal milion, tak má větší sebedůvěru a prostě je překoná znovu. Po světě jsou i známé osobnosti, třeba Daniel Ilabaca, který bral drogy a patřil ke spodině. Potom viděl člověka, který skočil salto o zeď a od té chvíle přestal brát drogy a začal trénovat taky. No a dnes je inspirací pro tisíce lidí. Parkour mu změnil život, tak jako i nám.
 

Magdalena Myslivcová, pracovní skupina Za hřiště

Ladislav Beran, game4factory

Vít Krejčí, Ondřej Raffel, Jan Pokorný, parkour Písek