Písecký svět

Po 10. letech naše čelní představitele města povodeň nijak významně nezajímá. Na webu města se v aktualitách dočtete jen o „Odstávkách tepla z teplárny“ a že „Na některých linkách MHD v Písku dojde dočasně k omezení obsluhy bezbariérovými vozidly“. Město zažilo výjimečný stav, což se doufám jen tak opakovat nebude, a jedinou vzpomínkovou akci k této události pořádali v neděli 12.8.2012 dobrovolní hasiči města Písek ve spolupráci s dobrovolnou jednotkou záchranářů. Žádný oficiální představitel města se na této akci nepodílel. Je to divné, asi už máme jiné důležitější záležitosti ve městě, a nebo jsou vlastně přece prázdniny a je třeba načerpat síly například na říjnové krajské volby. Inu je to příznačné. Na celou věc vzpomínají asi hlavně ti, koho se to přímo dotýkalo a zanechalo to v nich ještě živoucí vzpomínku. Komunální politika je v současnosti čím dál tím náročnější disciplína, takže vlastně chápu, že nepodstatné věci se prostě trochu vypouští. Já ale osobně povodeň 2002 za nepodstatnou věc pro naše město nepovažuji a proto píši tento článek.

Chtěl bych vyprávět příběh, jak jsem prožíval tyto vzrušené dny. Povodeň přišla do Písku ve 2 vlnách. Ta první byla jen předzvěstí té neuvěřitelně ničivé, která dorazila 12.-13.8.2002. První vlna nás uvedla do střehu, ta druhá byla už na ostro. V noci 12.8., kdy dorazila do města, jsem vyrazil do ulic jako většina písečáků. Při pohledu na rozvodněný živel a nejisté prognózy co bude dál, jsem propadl bezmoci a chtěl začít něco dělat, třeba alespoň plnit pytle s pískem. Netrvalo dlouho a zazvonil telefon od kamarádky z neziskovky, že se otvírá evakuační středisko v Tylovce a každá ruka bude dobrá. Vzal jsem auto a vyrazil k tělocvičně, kde již byl tehdejší zastupitel Tom Zajíček jako zástupce města a pár přivolaných dobrovolníků. Během chvilky začali přicházet a přijíždět první evakuovaní obyvatelé převážně z nábřeží a z domu s pečovatelskou službou. Bylo třeba připravit lehátka a informovat lidi kam si mohou sednout či lehnout, dát jim čaj či vodu a snažit se jim naslouchat a pokud možno předat nějakou aktuální informaci, po které nejvíce bažili. S časem přibývalo jak evakuovaných lidí, tak dobrovolníků, kteří přišli pomoci. Mezi nimi byli zástupci města, školy a také obyčejní písmáci. Každý dělal co dokázal, rozdával deky, přinášel jídlo, vařil čaj, komunikoval s krizovým štábem na městě, případně jezdil pro potřebné vybavení i pro evakuované lidi. Noc byla dlouhá. Nejistota a strach evakuovaných lidí byl všude patrný. K ránu se evakuační centrum v tělocvičně Tylovky pozvolna rozpustilo a lidé se postupně přemístili do lepších podmínek, především do internátu u nemocnice.

Hned další den svolala tehdejší ředitelka Alexandra Zajíčková na Úřadu práce lidi, kteří chtěli nějak pomoci. Základem této skupiny byli lidé z neziskových organizací, působících v budově Úřadu práce (např. INKANO,Mesada, Fokus …) společně s lidmi z Naděje, ALKASu a ŠVAGRa – nerad bych na někoho zapomněl tak že se případně předem všem omlouvám. Tam vznikl zárodek akční skupiny dobrovolníků, která chtěla začít pomáhat. Protože bylo třeba nějak celou aktivitu zastřešit, zúčastnění se rozhodli realizovat potřebné aktivity pod známou značkou Humanitární organizace ADRA. To byl počátek práce vznosně nazvaného Psychosociálního záchraného týmu INKANO-ADRA. Celý tým se pak přemístil do prostor tehdy čerstvě zrekonstruovaných kanceláří sdružení INKANO a ŠVAGR v nebytových prostorách v suterénu poskytnutých městem v Píseckého ulici – vedle Putimské brány. Prostory v té době byly těsně před nastěhováním a nebyly nijak zařízené, což se díky pomoci mnoha lidí rychle povedlo napravit. Tým čítající na počátku cca 40 lidí se rozdělil na pracovní týmy, které měly za úkol mapovat aktuální situaci ve městě a v okolních vesnicích (z počátku hlavně Protivínsko-Blanicko, pak i ostatní obce v okrese zasažené lokálními povodněmi) a distribuovat potřebné informace pro postižené záplavou a přivážet nezbytné pomůcky ze vznikajících humanitárních skladů jako dezinfekční, čistící a ochranné pomůcky. Zároveň jsme zřídili centrální dispečink s krizovou linkou pro zasažené povodní a dobrovolnické centrum pro lidi, kteří se nám hlásili na pomoc postiženým. V centrále se také rozjelo získávání a množení chybějících informací, jako např. jak postupovat při likvidaci následků povodně, co má a nemá smysl zachraňovat, jak se chránit před infekcí z vody, kde sehnat statika na posouzení stability objektu, jak postupovat s pojišťovnou … To vše reagovalo na aktuální potřeby z terénu, které přinášely jednotlivé týmy. Město a okres jsme měli rozdělené do jednotlivých oblastí a každý měl na starosti potřeby pro určitou část osob. Ty navštěvoval pravidelně 1x či i vícekrát denně podle potřeby. Snahou bylo naslouchat a podržet lidi v nelehké životní situaci. Každý tým měl v podvečer také supervizní posezení s psychology, kteří působili na střídačku v centrále na lince, nebo někdy i podle potřeby v terénu. Během 2 dnů od začátku činnosti dobrovolnického centra se nahlásilo cca 50 lidí na pomoc postiženým. Zájemci se hlásili nejen z Písku, ale z celé republiky. Postupně se přes dobrovolnické centrum zapojilo do odstraňování škod přes cca 350 dobrovolníků mezi nimi i např. skupina dobrovolných hasiči s technikou na čištění studní ze severní Moravy. Pro všechny jsme zajišťovali pracovní nástroje, jako např. lopaty, košťata, kladiva na otloukání omítek a ochranné pomůcky, částečně stravu a pro ty z daleka i nocleh. Vše bylo zajištěno pomocí neuvěřitelné solidarity lidí.
Týmy dobrovolníků se podle aktuální potřeby přesouvaly do jednotlivých domů a pomáhaly s vyklízením, dezinfekcí či s otloukáním zasaženého zdiva. Následně se povedlo zajistit cca 25 vysoušečů, které jsme distribuovali po městě a okolí a pomáhali s aplikací nejúčinnější sanace zasažených objektů ve spolupráci s odborníky (měření zavlhčení zdiva, návrh a řešení sanačních opatření).
 

Činnost dobrovolnického centra byla ukončena až 12. září 2002. Dobrovolnické centrum působilo na Písecku celý měsíc. Odvedlo stovky hodin nezištné pomoci.
 

Proč to vlastně celé píši? Inspirovalo mě k tomu zhlédnutí včerejšího slavnostního ceremoniálu ukončení olympských her v Londýně 2012. Pro mě jedním ze zajímavých bodů programu bylo opakované poděkování 10 000 dobrovolníkům, kteří se podíleli na zajištění těchto her. Chtěl bych tedy touto cestou všem kdo tenkrát jakkoliv pomohli, alespoň takto symbolicky, poděkovat a sklonit se před dnes již nezvyklou solidaritou. Zažili jsme vzrušené chvíle plné emocí, kde si byli schopni lidé navzájem pomáhat. Poznal jsem spostu zajímavých lidí, ochotných nezjištně pomáhat druhým, kterých si vážím do dnes. Mnoho lidí pomáhalo i mimo jakékoliv organizované skupiny např. kamarádům či příbuzným nebo třeba sousedům. Já na to nezapomenu. Máme se asi ještě opravdu od západu co učit. Tak totiž podle mě má fungovat naše občanská společnost.
 

Související článek - Děkuji!!! Povodně 2002 - Zastavení Vlaďky Zborníkové