Písecký svět

Když jsme se do domu č.p. 454 v Čechově ulici před šesti lety stěhovali, naši radost z nového prostorného bytu nemohla zkalit častá reakce lidí, kterým jsme se s novým bydlením chlubili: "Vy bydlíte v domě s důchodci? A nemáte s nimi nějaké problémy?"

Po šesti letech strávených v našem novém domově můžeme s klidným svědomím prohlásit, že problémy se svými sousedy žádné nemáme, radost z hezkého bydlení trvá a ani za nic bychom neměnili.

Dvě babičky jsou málo

Dům číslo 454 v Čechově ulici leží na krásném místě u řeky Otavy, jen pár desítek kroků od Kamenného mostu (tato atraktivní poloha má však i svoje úskalí: v roce 2002 bylo při povodních celé přízemí domu zaplaveno). Dům byl postaven v letech 2000-2002 na objednávku města Písku; původně v něm mělo vzniknout jen 83 malometrážních sociálních bytů. V průběhu realizace stavby se však investor rozhodl využít velké podkrovní prostory domu k vybudování 12 soukromých bytů s různou rozlohou (43-165m2), určených primárně pro mladé rodiny s dětmi.

Vznikl tak zajímavý hybrid: čtyři patra obrovského komplexu (je to jedna z vůbec největších budov v Písku) obývají nájemníci městských sociálních bytů - senioři a osoby se sníženou pohyblivostí - a v podkroví žijí rodiny či jednotlivci v soukromých bytech (a nejsou to jen mladé rodiny s dětmi; složení "půdních" obyvatel je věkově pestré, od nemluvňat až po důchodce). V přízemí budovy pak sídlí oblastní spolek Českého červeného kříže, jehož členové jsou obyvatelům domu, kteří jejich péči potřebují, k dispozici 24 hodin denně. Přízemí domu - zejména prostorná chodba před jídelnou - je i místem, kde se přirozeně setkávají ti "shora" a "zdola", což není míněno nijak pejorativně; mezi nájemníky a majiteli bytů žádná nevraživost nepanuje. Naopak, vládne mezi nimi až idylická symbióza; alespoň pokud mohu soudit z vlastní zkušenosti. Pro babičky (a občas i dědečky), sedávající každý den na židličkách před jídelnou, je příjemným rozptýlením, když si mohou popovídat s kolemjdoucími nebo sledovat cvrkot dětí hrajících si na nádvoří domu.

Před šesti lety jsme se do našeho bytu stěhovali s dvoutýdenním miminkem; nyní už je z miminka šestiletý školák, ke kterému přibyla ještě momentálně čtyřletá sestra. A díky tomu, v jakém bydlíme domě, nemají naše děti jen obvyklé dvě, ale hned několik babiček, které sledují jejich první kroky, první slova nebo první jízdu na bicyklu. Našim ratolestem zase prospívá cvičit se v sociální komunikaci s lidmi mimo úzký okruh rodiny a hlavně vidět život v celé jeho šíři; nikoliv jako rajskou zahradu, kde není místo pro staré a nemocné.

Problémové soužití?

O "problémovém soužití" tedy nemůže být ani řeč (pokud nepočítám dupání našich dětí nad hlavami nájemníků pod námi a naopak řev televizorů některých nedoslýchavých sousedů zdola) a tento model integrovaného bydlení, nad kterým mnoho lidí nevěřícně kroutilo hlavou, funguje bezvadně. Nebydlíme vedle seniorů, ale s nimi.

V létě jsme pro babičky i děti uspořádali na dvorku našeho domu loutkové představení, ze kterého se nejvíc radovaly právě obě krajní věkové skupiny. Jindy jsme se zas - v podstatě nedobrovolně - angažovali v případu nemohoucí babičky, které její dcera neposkytovala dostatečnou péči, a navíc ji verbálně týrala; nedobrovolně proto, že nadávky, pronikající k nám z bytu pod námi, byly tak hlasité, že nebylo možné je ignorovat (stejně jako babiččino noční volání o pomoc, když spadla z postele). Ale i to patří k životu, a k životu v domě plném seniorů dvojnásob; kde jinde by se vám mohlo například stát, že na vás při nočním návratu z hospody vyjede z výtahu rakev? Je to sice kruté, ale poučné: člověk hned vystřízliví a vrátí se zpátky do reality. Avšak realita není u nás vůbec tak černá; náš oranžově-žlutomodrý dům je totiž veskrze růžové místo k životu.

Fotoreportáž k článku najdete v naší fotogalerii.