Na Stezce Českem přes Český les
V Divadle Pod čarou se 9. listopadu 2022 konalo setkání s Martinem Úblem, spoluzakladatelem a propagátorem Stezky Českem, prvního českého trailu kolem obvodu celé země. Vyprávěl o putování krajinou, které prokládal příběhy lidí, Stezkařů, kteří se na trasu vydali, přičemž často překonávali sami sebe. Tehdy jsme si po besedě povídali s Honzou Pokorným. Povídání ho totiž nadchlo natolik, že se na Stezku Českem sám na jaře vydá. Jak znám Honzu, tak jsem neměl nejmenší pochyby, že se tak i stane. Na začátku května najednou sdílel na facebooku obrazem i slovem svou první etapu přes Český les, dlouhou téměř 140 km. Natolik mě jeho poutavé vyprávění zaujalo, že jsem Honzu (jako prvního Písečáka, co znám a vydal se na Stezku Českem) požádal o to, zda bychom jeho první zkušenost z putování po české hranici, mohli publikovat i v Píseckém světě. Honza souhlasil, a tak přinášíme popis jeho první, a jistě ne poslední, etapy kolem Česka.
Povídání Martina Úbla mě opravdu nadchlo natolik, že jsem se také sbalil a vyrazil. Zatím jen první etapu – Český les, ale určitě mám v plánu projít Stezku celou – podél hranic z nejzápadnějšího do nejvýchodnějšího bodu České republiky.
Den 0 – Nejzápadnější bod ČR
Jak už to tak bývá, 1. máje jsou zamilovaný i vlaky a nejezdí jak by měly. Neodrazen sedám do auta a vyrážím do Horažďovic, odkud už vlak až na konec světa jede. Uf, tři přestupy – Plzeň, Cheb a Aš, ale České dráhy překvapily. Vlaky krásně navazovaly a v 16.30 jsem byl ve Štítarech za Aší. Jenže ejhle, sluneční brýle nikde. Takže: „Haló, ztráty a nálezy?“ Naštěstí se brýle našly a čekaly na mě druhý den v Aši. Nezlomen vyrážím vstříc nejzápadnějšímu bodu České republiky… a vstříc dešti. Jde to rychle, udělám pár fotek a jdu hned zpět po Stezce, jen trochu uhýbám na první sedmitisícovku, Štítarský vrch (7 160 decimetrů). V přístřešku udělám závětří, jídlo a hurá spát. Přeju si, ať už je zítra a já mohu vyrazit snad za lepšího počasí.
Štítary – Nejzápadnější bod ČR – Štítarský vrch (cca 9 km, ↗ 191 m, ↘ 162 m)
Den 1 – Plný sil
Prší. Avšak plný sil a nadšení vyrážím kolem osmé hodiny do Aše pro nějaké zásoby (a brýle). Za Ašem rovinka střídá rovinku, asfalt střídá asfalt, ale cesta ubíhá rychle. Těsně před Libou vidím nádherný rybník s možností koupání. Neváhám a už jsem tam. Čerstvý a svěží mířím akorát na oběd do restaurace Liebenstein, kterou mohu vřele doporučit. Parádní jídlo i Plznička. Zvedám se a pokračuji po červené ku zřícenině Pomezná. No, přichází trochu zklamání, tvrz celá v rekonstrukci a zavřená, vydávám se proto dál. A zase asfalt. Přemýšlím, kde to dnes zabalím a po dlouhém spekulování se rozhodnu přeskočit Cheb (snad mi to Stezka odpustí) a vydat se po žluté přes Pomezí nad Ohří až na Bismarckovu rozhlednu. To je ale výhled! Nikde nikdo, tak si v přístřešku udělám zázemí, mrknu z rozhledny na západ a jdu spát.
Štítarský vrch – Aš – Libá – Bismarckova rozhledna (cca 34 km, ↗ 505 m, ↘ 563 m)
Den 2 – Krize
V noci fouká, měsíc je skoro v úplňku a moc nespím. Co se dá dělat, lehce před devátou mám sbaleno a dávám se opět do kroku. Aspoň počasí se umoudřilo a je krásně. Cestou si zpívám, přemýšlím, hledím na táhle rovinky skrze krásnou přírodu a začínám mít hlad. Záhy se ale odkrývá Hrozňatov a restaurace, kde si dávám pořádný steak na kari, hranolky a pivo. Což jsem neměl dělat. Vůbec se mi nechce vstát, bolí mě nohy, a když vidím ten krpál(ek), tak si říkám, ať už tam jsem. Nahoře si procházím zajímavý poutní areál Maria Loreto a pokračuji v cestě. Jak jinak, po asfaltu. Stezka vede alejí, větřík příjemně mírní teplé sluneční paprsky a výhledy stojí za to. V lese si napustím minerální vodu z Kyselického pramene a najednou zaznamenávám porušení fyzikálních zákonů. Tři litry vody snad váží přes deset kilogramů! Deprimován tímto jevem se vydávám s těžkou krosnou vstříc kopci přes naučnou stezku Stebnického potoka. To jsem si dal. Do mapy moc nekoukám, jdu podle značení a najednou cesta končí. „Tak mapy, kde jsme se to ztratily?“ Podle map jdu dobře! Aha! Dobrý no, je jaro a pěšina je zcela zarostlá. A mladé, husté stromky opravdu projít nejde. Takže to různě obcházím, tam a zpátky, až konečně nalézám místo, kde je možné potok přejít po popadaných kládách. Jsem poštípaný, unavený, už zase hladový a mám krizi. Přede mnou je největší stoupání této etapy – devítitisícovka Dyleň (9 400 decimetrů). V půlce kopce shazuju batoh a končím! Nakonec po chvilce odpočinku, nadopován půlkou čokolády, se hecnu a kopec vyjdu. Nohy necítím, puchejře jak jáchymovský tolary, ale ten výhled opravdu stojí za to! Ničeho nelituji a rychle si přímo na kopci na vyhlídkovém místě rozbaluju plachtu a kochám se zapadajícím sluncem. Ještě ošetřím puchejře, udělám si večeři a usínám jako zabitý.
Bismarckova rozhledna – Hrozňatov – Dyleň (cca 27 km, ↗ 658 m, ↘ 364 m)
Den 3 – Středoevropan
Ráno se probouzím znovuzrozený, posnídám při východu slunce, počkám až mi od rosy oschnou věci a kolem půl deváté se dávám opět do chůze. Puchejře už nebolí a vykračuje se mi dobře. Po urputném sestupu jsem konečně poznal střed Evropy a mohu si spokojeně dál vykračovat jako Středoevropan. Rovinky už vůbec nic jiného než zase rovinky nestřídají, a asfalt je pořád stejně tvrdý. Tady opravdu nedám dopustit na hůlky. Držím rytmus a pochoduju ku Broumovu, kde přichází velké zklamání – hospoda je zavřená. Dokoupím na benzině nějaké jídlo, sním horalku, vypiju kofolu a vracím se zpět na červenou. „Ha, ta cedule tam předtím nebyla!“ – RESTAURACE 80 m. Vývar, guláš s pěti knedlíky a pívo fakt bodlo. Už trochu hůř se ale zvedá a odchází. Záhy však vidím ceduli CHKO Český les a natěšen na voňavé dřevo, malé potůčky, elfská města a kráčející enty, vcházím dál… Takže, aby bylo jasno. Les je normální les a asfalt je opět drsný a otravně šedý! Rovinky se, mám pocit, hecují, která bude delší, a to jediné, co to zachraňuje je zpěv ptáku a hezké, příjemné počasí. Koukám, kde budu dnes nocovat a nacházím louku kousek nad vesnicí Branka s moc hezkým výhledem do okolí.
Dyleň – Broumov – Branka (cca 32 km, ↗ 436 m, ↘ 693 m)
Den 4 – Hec
Vstávám s prvními paprsky a všude mokro. No, jo, Honzo, spíš na jaře na louce s vysokou trávou, co čekáš. Suším a suším, snídám a suším, a konečně balím. Po deváté se dávám opět do chůze, vracím se na Stezku a když už konečně není z asfaltu, je rozježděná od těžké techniky, a jít se po ní nedá. Klestím si to tedy podél „cesty“ lesem a kochám se přírodou. Restaurace dnes v plánu není, takže zastavuji až na rozhledně Havran jen na malou svačinku, koukám z výšin po lesnaté krajině, koukám na předpověď, koukám do mapy, koukám na radar a dostanu bláznivý nápad.
„Vláďo, nezajdeme večer na pivo?“
„Jasný, ty jsi v Plzni? Nejdeš náhodou track?“
„Jdu, ale večer budu v Plzni. Můžu u tebe přespat a dát si sprchu?“
„No jasný! Tak dej vědět až tu budeš.“
Vidina slejváku, piva a sprchy mě neuvěřitelně nakopla, přidal jsem do kroku a hecnul se, že dojdu až do Rozvadova (asi 17 km). Když konečně opět opustím asfalt, stává se z cesty zase rozježděné „něco“, že by v tom měl problém kráčet i obr Koloděj. Říkám si: „Zlatý asfalt!“ No, přání se vyplnilo a vzápětí se mi ho dostalo opravdu požehnaně! Už nemůžu, a to jediné na co myslím, je udělat další krok. Začíná kapat a já stále šlapu. Krok za krokem. Začíná pršet, zrychluju. Hůlkami zabírám více než hohama. Prší a já konečně vidím silnici v Rozvadově. Stopuju už lehce promočen a jsem potěšen, že mi asi 10 auto zastavuje. Tři Poláci. To byla jízda! Českopolštinoangličtinou jsme si při slově Pilsner Urquell porozuměli kam chci, nasedám a je mi všechno jedno! Vezu se správným směrem a jediné, na co teď myslím, je sprcha. Vystupuju na benzíně u Plzně, loučím se a v tom mi volá Vláďa, že je za zatáčkou…
Branka – Havran – Stará Knížecí Huť – Rozvadov (cca 36 km, ↗ 561 m, ↘ 684 m)
Celou trasu můžete najít zde: https://mapy.cz/s/feheconose
Suma sumárum, nachozeno kolem 140 km a nastoupáno přes 2 výškové kilometry za 5 dní. Moc jsem si to i přes ten asfalt a nekonečný rovinky užil, psychicky si odpočinul a těším se na další etapu.
A co vy? Už máte taky sbaleno?
Jan Pokorný
Zbyněk Konvička (úvod)
Reportáž vyšla také v tištěném časopise Písecký svět č. 10/2023.
Více informací:
Fotogalerie k článku
Diskuze k článku 
Článek zatím nikdo nekomentoval – buďte první!