Písecký svět

Připomeňme si zde u příležitosti 165. výročí jeho narození (17. února 1853 v Lounech) jeho vztah k Písku, neboť na tento měsíc připadá rovněž 95 let od úmrtí jeho zdejšího přítele a básnického kolegy Adolfa Heyduka (17. června 1835 Předhradí u Skutče – 6. února 1923 Písek).

Adolf Heyduk a Jaroslav Vrchlický se spolu seznámili roku 1875. Heyduk tehdy již patnáct let vyučoval na reálce v Písku, ve čtyřiceti byl stále svobodný (až za dva roky se oženil se sedmnáctiletou Emilkou Reinerovou a doma pak byli v prvním patře nad vyhlášenou hospodou) a nejvíce si tehdy rozuměl s Pražákem Janem Nerudou, s nímž společně zazářil již roku 1858 v almanachu Máj, který dal název celé literární generaci. Vrchlický se roku 1875 chystal po tříletém studiu na pražské filozofické fakultě nastoupit krátkou a – jak se ukázalo – málo úspěšnou dráhu šlechtického vychovatele v Itálii. Je pozoruhodné, že Vrchlický, objímající tématy svého díla celý svět a později dokonce obviňovaný z „kosmopolitismu“, po této zkušenosti osobně překročil hranice habsburské monarchie až do konce života pouze třikrát.

Při náhodném setkání spojilo Vrchlického s Heydukem právě téma Středomoří a antické kultury; koneckonců od roku 1882 začal polyglot Vrchlický publikovat také překlady z italštiny. Jejich životní dráhy se lišily: Heyduk uvízl v Písku, zato Vrchlický se vyšvihl na český Parnas. Sklízel vavříny jako básník, dramatik, překladatel, kritik, stal se jedním z prvních členů České akademie pro vědy, slovesnost a umění. Roku 1893 byl jmenován mimořádným a o pět let později řádným profesorem všeobecné literatury na filozofické fakultě české univerzity v Praze. Od roku 1901 byl členem Panské sněmovny rakouského parlamentu ve Vídni.

Zdá se, že z této dvojice měl upřímný obdiv hlavně ten starší k mladšímu. Adolf Heyduk se s Vrchlickým setkával při svých občasných cestách do Prahy, zvláště poté, co roku 1891 zesnul jeho nejbližší druh Jan Neruda. Na přelomu století byl Vrchlický v nejlepší formě a byl na ulicích zdraven jako autorita, zatímco Heyduk (Vrchlický v soukromí trousil poznámky o jeho senilitě) jakoby už vyhlížel svůj odchod ze světa. Nemohu se zbavit dojmu, že si oslnivý Vrchlický v Praze vodil Heyduka do společnosti a po Národní třídě jako kontrastní figuru, takového strýčka z venkova. Ale všechno mělo být za pár let jinak!

Adolf Heyduk si tohoto vztahu vážil mnohem více, scházelo mu přátelství na této úrovni. Oproti vžité představě váženého, hýčkaného a spokojeného spoluobčana citlivý Heyduk v Písku ve svém básnickém nitru dosti trpěl. 14. dubna 1901 si Vrchlickému do Prahy v dopise postěžoval:

„Můj předrahý velmistře! Když od tebe dostanu list, je hned jasněji v mé stále roztěkané a roztoužené duši. Přízeň Tvá jest mi zářivým sluncem, v jehož paprscích bych rád duši svou koupal aspoň na konci své života pouti. Žiji jako ve vyhnanství a jen že má žena zde šťastna je, ve svém rodišti, do něhož zevšad pospíchá jako pták do svého hnízda, zůstávám zde jako starý kmen na pasece, pod nímž se ani poutník nezastaví a v jehož větvích nesídlí leda vrána samotářka. Rád bych už odešel navždy; lidé mého srdce nejsou pro život! Ale dost toho! Účel mého listu jest, abych Ti děkoval za Tvé knihy, jež budou mi útěchou na osamělých stezkách a jejichž duch povznese mě na svých zlatých křídlech do oblasti krásy a vznešených snů.“

K návštěvě Jaroslava Vrchlického v Písku došlo až třicet let po jejich seznámení. S univerzitními extenzemi, tedy odbornými přednáškami pro širší veřejnost, objížděl tehdy Vrchlický celé Čechy na způsob obchodního cestujícího s literární teorií a historií. Ve dnech 12. až 14. května 1905 zavítal také do Písku, kam si připravil výklad právě o životě a díle Adolfa Heyduka. Ten měl za měsíc oslavit sedmdesátku a Vrchlického přednáška měla oslavy důstojně nastartovat. Jak to nakonec typicky pro Písek dopadlo, referoval Vrchlický hned 15. května lapidárním odstavcem v dopisu své tajné přítelkyni Marii Volfové do Jičína: „Byly to dva ošklivé dny v sobotu a v neděli, já sice na nálady přírodní mnoho nedám, ale konečně, když již se jeti musí, ať je aspoň v přírodě jasno. Přednáška dopadla stejně jako vždy, ale večírek byl ubohý (slovo J. V. podtrhl) – v zimě sedělo tam pár lidí, skoro jen příbuzenstvo Heydukovo, město šlo spat, a když prší, tak prý tam nikdo nevyjde z domu.“

O tři týdny později přijel Vrchlický do Písku znovu na vyvrcholení Heydukových oslav, tentokrát v čele delegace spolku spisovatelů Máj, založeného roku 1887. Spolu s ním přijel rodák z Mirovic Antonín Klášterský, vodňanský František Herites a tři další spisovatelé z Prahy; v Písku se k delegaci připojil místní právník Ladislav Šebek, publikující pod pseudonymem Arietto. Jaroslav Vrchlický svou cestu ve dnech 6. a 7. června chápal spíše jako obtížné splnění povinnosti, jak naznačuje pasáž z jeho dalšího dopisu Marii Volfové: „Zítra odjíždím do Písku, dle všeho bude možno vrátit se ve čtvrtek ráno nebo dopoledne. Nerad bych mnoho hodin zameškal ve škole.“ Nicméně k Heydukovu jubileu uveřejnil Vrchlický řadu oslavných básní a článků, především v časopisech Máj a Zlatá Praha.

Klidná byla následující písecká důchodová léta Heydukova: přes den obešel své oblíbené kavárny a vinárny a v noci spal jako nemluvně. Zato do neklidných nocí Jaroslava Vrchlického, který byl o osmnáct let mladší a koneckonců mu nic nescházelo, se tehdy začaly loudit podivné sny a jeden z nich opakovaně: představa Damoklova meče, visícího na tenké niti nad básníkovou hlavou. Nakonec nedokázal psát verše než právě o tomto. K rozvíjející se duševní chorobě se v srpnu roku 1908 přidala mozková mrtvice, po níž někdejší bulimický čtenář a bezmála grafoman ztratil schopnost číst a psát – marné byly pokusy lékařů, aby se mu tyto funkce alespoň zčásti obnovily. Na poslední roky života ho rodina odvezla stonat do Domažlic, aby v tomto stavu tatínek nedělal v Praze ostudu. Verše – a vynikající! – z posledních let před úderem nemoci byly redakčně shrnuty do sbírky s příznačným názvem Meč Damoklův (1912). 9. září 1912 byl mrtev devětapadesátiletý básník a s ním, bohužel, i většina jeho příliš rozevlátého a chvatného díla.

To „strejda z malého města“, stárnoucí a zdětinštělý Adolf Heyduk, nad osudem spíše vyhrál. Po oslavě sedmdesátin stačil napsat ještě tucet básnických sbírek a zemřel v požehnaném věku téměř 88 let. Roku 1910, v době Vrchlického živoření v Domažlicích, překvapivě čtenáře oslnil sbírkou Co hlavou táhlo, a ještě na počátku let dvacátých prožíval jakousi zázračnou básnickou obrodu; tehdy se v některých verších přiblížil dokonce poetice mladého Jiřího Wolkra. To bylo již deset let po smrti jeho obdivovaného a slavného pražského přítele, jehož jméno v Písku – snad jako v jediném městě obdobné velikosti v České republice – nepřipomíná název žádného veřejného prostranství. To naopak Písečáky může těšit, že svou ulici v Praze má Adolf Heyduk, i když, pravda, jenom v Libni.

TEXT VYŠEL V TIŠTĚNÉM ČTRNÁCTIDENÍKU PÍSECKÝ SVĚT, Č. 5/2018.