Budova bývalého OV KSČ v Písku: od výjimečnosti k podprůměrnosti

5. 6. 2019 | Redakce PS | Diskuze (0) | Životní prostor

Socialistická architektura tvoří neoddělitelnou součást našich měst. Stejně tak jako architektura jakéhokoliv jiného období vypráví důležitý příběh minulosti. Přesto, nebo právě proto si ji většina lidí spojuje především s režimem, který nás na čtyřicet let uzavřel před svobodným světem. Tyto často negativní konotace jsou o to silnější vůči bývalým budovám Komunistické strany Československa, ke kterým si jen obtížně hledáme pozitivní či alespoň neutrální vztah.

Vznik prvních krajských, okresních a městských výborů strany je spjatý především se 70. léty 20. století. Záchvěvy euforických šedesátých let vystřídala přísná doba normalizace a bližší přimknutí se k SSSR. I kdyby však neproběhly události Pražského jara, sekretariáty by stejně našly své místo v historické zástavbě. Byly totiž veskrze přirozenou odpovědí na vzrůstající požadavky administrativního zázemí strany. Oficiálně sice vládlo uskupení Národní fronty, ale reálně veškerá moc připadla Komunistické straně Československa. Vedle zákonodárné, výkonné a soudní moci se tak se suverenitou sobě vlastní etablovala i moc politická.

V 70. letech byl proces znárodňování a kolektivizace již dávno dokončen. Architekti vycházející z technických vysokých škol neměli jinou možnost než pracovat pro Státní projektový ústav, který měl v každém kraji svou pobočku. Investiční záměry kraje připadaly danému krajskému projektovému ústavu, ve kterém architekti jen omezeně rozhodovali, zda přidělený úkol přijmou nebo nepřijmou. Největší úskalí však nepředstavoval samotný projekt, ale dodavatelé, kteří stavbu limitovali materiálovými a technickými možnostmi tehdejšího stavebnictví. Architekti proto sváděli nikdy nekončí boj za své vize a ideje, které se snažili v rámci omezených možností prosazovat.

Související článek: V Písku nám právě před očima mizí kus naší historie

Okresní výbor KSČ v Písku z roku 1987 vděčí za svou podobu manželské dvojici architektů Naděždě a Antonínovi Dvořákovým, kteří stojí i za návrhy OV KŠC Jindřichův Hradec, 1985–1987; Tábor, 1986–1994 a Pelhřimov, 1986. K první zakázce na stavbu ústředí se dostali shodou okolností, když byli vybráni jako neškodná nestranická mladá náhrada za nemocného kolegu. Vize komunistického paláce, kterou na požadavek strany měli naplňovat, jim nebyla vlastní. Pracovali se svou vlastní ideou, a to obyčejné administrativní budovy, která bez ohledu na režim bude sloužit svému účelu a nebude cílenou proklamací síly strany. Správnost tohoto morálního a zároveň racionálního přesvědčení se ukázala prakticky ihned po roce 1989, když budovu v Jindřichově Hradci lehce adaptovali pro potřeby vysoké školy. Stejně tak v Táboře, kde ji dokonce ještě v průběhu výstavby transformovali pro potřeby vzdělávání. Sekretariáty v Pelhřimově i v Písku sloužily a slouží jako administrativní budovy Policie ČR.

Citlivý přístup Dvořákových se projevoval především v kontextu zasazení stavby. Situace v Písku však byla složitá. Určený pozemek byl v těsné blízkosti dnešního pietního parku U sv. Trojice a vedly pod ním inženýrské sítě. Přepokládaný velký objem, který vycházel z požadovaného množství kanceláří, technického zázemí a dvou zasedacích sálů, nešel omezit a ani částečně zasadit pod úroveň terénu. Dvořákovi se proto rozhodli pracovat s kompozicí jednotlivých částí a vizuální minimalizací nového vstupu. Hlavní podélný administrativní objekt situovali rovnoběžně s hranicí stavebního pozemku, aby svým objemem co možná nejméně zasahoval do parku. K samotnému parku se pak přiblížili pouze zasedacím sálem, jehož hmota kolmo vybíhala z administrativní části. I zde však usilovali o nenásilný vstup a navázání dialogu. Přízemní část objektu sálu proto ponechali v exteriéru volně průchozí mezi poli skeletu. Vznikla tak zdánlivě levitující hmota, která navíc každým podlažím vůči zeleni výškově ustupovala. Tento koncept si vyžádal i důmyslné řešení přístupu do sálu. Z centrálního vstupního lobby je nutné sál nejprve podejít a následně vystoupat po dvojramenném schodišti situovaném v místě uskakování pater skeletu. Dvořákovi se snažili o optické výškové snížení také u administrativní budovy. Toho docílili parafrází mansardové střechy v podobě železných podkov, jež usadili jako korunu na nejvyšší patro hlavní budovy. Jejich hravost se projevila i na krytí hlavního vstupu, kde prefabrikované dílce komponovali do kaskády. Chtěli tím, stejně jako celoplošným keramickým obkladem, dokázat, že brutalismus není jen o syrovosti betonu, ale také o tvarování hmoty a jejím změkčení různými přístupy.

Samostatnou kapitolou je autorské řešení interiérů, které zrcadlí dobové humanizační tendence. Architektura osmdesátých let přinesla opětovné uvolnění v podobě využívání přírodních obkladových materiálů a zemitosti barevné palety, která často kontrastovala s výraznými barevnými akcenty. Z manželské dvojice Dvořákových to byl především Antonín Dvořák, jehož umělecký cit vnášel do interiérů překvapivé a sofistikované momenty. Ať to bylo již v případě řešení odlišné barevnosti mobiliáře, dřevěného obkladu stěn a podlahových krytin jednotlivých administrativních částí nebo velkého zasedacího sálu s velkoryse výtvarně řešeným podhledem.

Současná situace, kdy dochází k postupné likvidaci původního vnějšího keramického obkladu a uměleckých prvků, je smutná, ne–li doslova tragická. Hodnota nemovitého kulturního dědictví totiž nespočívá pouze v jeho faktickém stáří, ale především ve svědectví, které nám přináší. Architektura období socialismu nebyla projektována stranou, ale umělci, architekty, kteří jejím prostřednictvím vyjadřovali své myšlenky a především reagovali na světové architektonické dění, jemuž se chtěli přibližovat. V rámci omezených možností často nacházeli unikátní a netradiční řešení, která nám tyto stavby připomínají. Stejně jako jinde ve světě nevznikala u nás pouze průměrná, ale také svébytná a se západem plně srovnatelná produkce, o kterou se nyní sami (dobrovolně) připravujeme. V případě probíhajících nenávratných a nešetrných zásahů do píseckého objektu, které dokonce nebyly nijak konzultovány se stále žijícími autory, neleží chyba ani tak u vlastníka, jako u projektanta současných úprav. Ten je totiž zodpovědný za probíhající změny a navrhovaná řešení. Bohužel jimi dokazuje absolutní nepochopení architektonicko–uměleckého konceptu a nepokryté pohrdání autorským dílem. Písecky sekretariát či slovy jeho autorů samotných administrativní budova patří rozhodně k nadprůměrné produkci minulých let. Nynější úpravy z ní vytvářejí naprosto podprůměrnou architekturu, která se stane smutným mementem našeho sobeckého přístupu ke kulturnímu dědictví. Teprve nyní bude stát u pietního parku arogantní projev moci.

Autor textu a fotografií

PhDr. Miroslav Pavel, Ph.D. – Ústav teorie a dějin architektury ČVUT v Praze

Článek je podpořen z grantu NAKI DG18P02OVV013 (Architektura osmdesátých let v České republice. Osobitost, identita a paralelní úvahy na pozadí normalizace, řešitel Petr Vorlík, FA ČVUT v Praze)

Vyšlo na straně č.15 v 11/2019 tištěném čísle Píseckého světa