Písecký svět

Podle čeho studující na Harvardu pozná, že je na jedné z nejlepších univerzit světa?

Těch faktorů je celá řada, protože Harvard je  naprosto  elitní  instituce.  V  první  řadě bych  ale  uvedla  špičkový  profesorský  sbor, je složený z  jedněch  z nejlepších profesorů z celých Spojených států a re krutují se z něj přední  postavy  veřejného  života,  tradičně několik soudců Nejvyššího soudu,  současný prezident Barack Obama atd. Dále lze zmínit prvotřídní úroveň seminářů – téměř každá hodina byl skutečný zážitek. Špičková kvalita univerzity je dále v obrovských knihovnách, ve  vybavení  tříd,  dostatku  společenských prostor, ve kterých se mohou studenti setkávat a v pohodlných křeslech u hořících krbů diskutovat. Já jsem bydlela v kampusu Právnické fakulty, kde kromě knihovny, otevřené 24 hodin denně, byla menza, tělocvična, posilovna, hřiště, třídy, malé studovny a celé vedení fakulty. Na Harvardu je vidět, že je to škola velmi bohatá, která neváhá investovat do  studentů.  V  podobě  stipendií,  podpory studentských aktivit a spolků, ale též neustálé moder nizace budov a vybavení.

Kde vidíš největší rozdíl oproti českým univerzitám?

Mohu hodnotit pouze poměry na Právnické fakultě UK v Praze a myslím, že srovnávání není úplně fér, protože se jedná o jiné váhové kategorie. PF UK, přestože je velice kvalitní, jen  těžko  může  aspirovat  na  srovnatelnou pozici s univerzitou typu Harvard nebo Yale, což je dáno mnoha faktory, mimo jiné penězi… Pokud bych ale přece jen měla srovnat, mám pocit, že rozdíl je snad úplně ve všem. Životem  v  univerzitním  kampusu  a  přístupem studentů ke vzdělávání počínaje a vybaveností fakulty konče. Nikdy se nevyučuje od 12 do 13 hodin, kdy probíhají přibližně čtyři „lunch  talks“,  organizované  studentskými spolky nebo fakultou. Během těchto krátkých poledních setkání mohou studenti neformálně diskutovat a zdarma poobědvat s pozvanými hosty – většinou absolventy Harvardu. Hosty byli například vyšetřovatel FBI a specialista na vyjednávání s teroristy nebo obhájci vězňů z Guantánama.

Nejen In Vino Veritas

Je rozdíl i v přístupu studentů?

Drtivá  většina  studentů  je  vždy  pečlivě  připravena,  aby  se  neztrácel  drahocenný  čas něčím, co si může každý přečíst doma sám. A kdo připravený není, dojde se profesorovi omluvit, že těch sto stran na dnešní hodinu z vážného důvodu nestihl přečíst. Je zde velice bohatý akademický život a většina studentů se na něm aktivně podílí, ať již členstvím v  některém  ze  spolků  či  jako  editoři  některého  z  akademických  periodik.  Podpora  ze strany fakulty, a to nejen finanční, nejrůznějším studentským projektům a iniciativám je neuvěřitelná. Na Harvard Law School působí přes  šedesát studentských  spolků  a  asociací – od Harvard Fede ralists Society až po spolek In Vino Veritas, jehož členové se účastní  ochutnávek  vína  s  odborným  výkladem. U nás mám spíš pocit, že studenti jsou k jakýmkoli  extrakurikulárním  aktivitám  velice nedůvěřiví a neochotní.

A když porovnáš systém zkoušek?

I ten je naprosto odlišný. Zkouškové období trvá pouze zhruba dva týdny, čili se stane, že máte zkoušky několik dní za sebou. Klíčová je  poctivá  příprava  během  celého  semestru, resp. trimestru. Veškeré zkoušky jsou písemné a anonymní, aby byla zajištěna maximální objektivita. Každý student má své identifikační číslo, kterým se „podepíše“, a jeho jméno je  k  práci  přiřazeno  až  po  udělení  známky, kdy je konečný výsledek ještě možné mírně modifikovat na základě jeho předchozí práce ve třídě.

Je vůbec něco pozitivního, co Harvardu oproti českým univerzitám chybí?

Přestože nevím, zda je to 100% pozitivní věc, zdá  se  mi,  že  na  Právnické  fakultě  v  Praze panovala  mezi  studenty  trochu  uvolněnější a méně soutěživá atmosféra, což je dáno systémem  hodnocení  studentů.  Tato  soutěživost je  však  součástí  systému,  který  dělá  Harvard špičkovou institucí, která se neustále posouvá dopředu a neusíná na vavřínech.

Být „jen“ chytrý nestačí

Co američtí studenti? Z vlastní zkušenosti se mi zdálo, že jim oproti českým chybí přesah – konzumují mainstreamové fimy a hudbu a zajímá je spíš sport a jídlo, než kultura…

Tenhle  dojem  naprosto  nesdílím.  Ale  Harvard je opravdu elitní škola. Její absolvování samo o sobě je vstupenkou k vysokým a nejlépe placeným pozicím. Absolvent se v rámci USA  automaticky  řadí  do  samostatné  kategorie a zaměstnavatelé se mnou přetrhnout, aby ho získali. Je to škola velice výběrová, přijímá pouze zlomek uchazečů. Úspěšný uchazeč musí být nejen chytrý, ale také výběrovou komisi něčím zaujmout. Stereotypní pověry o nevzdělanosti Američanů mne skutečně velice rychle opustily. Jeden z mých nejbližších kamarádů  před  studiem  na  Harvardu  např. učil angličtinu v Japonsku nebo na Hondurasu,  další  pracovali  pro  Google  nebo  pro NGO pomáhající chudým dětem. Za každým studentem  je  příběh.  Co  se  konzumu  týče, tak s tím asi musím souhlasit – přisuzuju to celkově americké kultuře bez ohledu na společenské postavení či vzdělání. Myslím, že se tam obrovsky plýtvá, málo třídí odpad a jistě je znát takový ten přístup, že co lze koupit, tím není potřeba šetřit.

Co z Ameriky ti teď po návratu domů chybí?

Obávám  se,  že  skoro  všechno.  Musím  však zdůraznit,  že  jsem  nežila  v  úplně  typické Americe,  v  kampusu  Harvard  Law  School  je trochu jiný život, než ve vesničce např. Virginie… Nicméně mi Amerika chybí každý den. Je to země neomezených možností a každému, kdo  chce,  dá  příležitost.  Je  tam  samozřejmě mnoho jiných společenských bariér a sociální mobilita myslím už také nefunguje jako před dvaceti lety, nicméně jsem stále měla pocit velké svobody rozhodování a možností. Velkým rozdílem oproti naší republice je, že se úspěch kvituje, za úspěch vám nikdo zlomyslně škodit nebude. Chybí mi otevřenost Američanů k cizím lidem a stále se usmívající tváře ve škole, na ulicích, v dopravních prostředcích. Evropané říkají, že je to neupřímné – možná, ale starostí má v životě každý dost a nevidím důvod, proč bychom se na cizí lidi nemohli usmívat a být milí, přestože nás něco trápí.

Jsme neslušní a uzavření

Jak  změnil  pobyt  na  Harvardu  tvůj  pohled  na Českou republiku a její obyvatele?

Začala jsem víc vnímat, jak jsme k sobě navzájem neslušní, jak jsme strašně uzavření do sebe ve své české kotlině a málo vnímáme, co se děje kolem. Je to klišé, ale myslím, že to tak skutečně je. Studium na Harvardu mi změnilo nejen pohled na Českou republiku, ale na svět vůbec – strašně se  zmenšil.  Rok  jsem  žila  v  takové mezinárodní  vesnici,  kde  byli  lidé  z  více  než šedesáti zemí světa, prolínaly se kultury, náboženství, kuchyně, barvy pleti, ale přesto jsme byli schopni k sobě najít cestu. Mezi mé úplně nejlepší kamarády, se kterými jsem prakticky v každodenním kontaktu, patří Indové, Američan, Ital, dívka z Mauricia a z Libanonu.

Vracet, co jsem získala…

A jak se teď díváš na své rodné město? Co by se v Písku mělo zlepšit? Co naopak zachovat?

Písek miluju a jako správný Písečák jsem na něj pořádně hrdá, což by potvrdili všichni, kteří mě znají z vysoké školy. Vždy když přijedu domů, padne na mě totální klid a třeba jen tak chodím městem a nasávám atmosféru. Myslím, že je to město ideální pro život s rodinou a dětmi. Líbí se mi, když vidím, že se mnoho spolužáků z gymnázia po dokončení vysoké školy vrátilo, a je mi tak trochu líto, že nepatřím mezi ně, ale zvolila jsem cestu jinou. Přestože dění v Písku sleduji, tak vzhledem k tomu, že již několik let jezdím do Písku prakticky jen na víkendy, bych si netroufla dávat jakékoli rady na zlepšení.

A jaké jsou tvé nejbližší plány? Ovlivnila je nějak zkušenost z Harvardu?

Ráda bych se někdy stala soudkyní, k čemuž je však cesta zatím daleká. Před odjezdem do Ameriky jsem pracovala jako asistentka soudu, po návratu jsem začala pracovat v mezinárodní advokátní kanceláři, což je jistě vliv Harvardu. Hodně se toho učím, je to práce skvělá, jen mi bohužel nedává mnoho prostoru na jakékoli další aktivity. Jedním z mých velkých cílů v doufám blízké budoucnosti je najít více času pro zapojení do občanské společnosti. Už od gymnázia  jsem  byla  velice  aktivní  v  mnoha směrech,  tak  bych  se  ráda  vrátila.  Mým  kariérním  cílem  je,  abych  byla  jednou  dobrou a spravedlivou soudkyní a mohla tak alespoň částečně vracet, co jsem získala.