Vítězný únor a podivné narozeniny
AKTUÁLNÍ TEXT KATEŘINY SLABOVÉ: Narodila jsem se 25. února, za Husákovy éry. Jako dítě jsem prožívala slavnostně, že v den mých narozenin všude vlají vlajky. Dokud jsem nepochopila, co vlastně mají ty vlajky připomínat. Osmnácté narozeniny jsem slavila v rozverném průvodu masek a vtipných hesel, který procházel Prahou – první svobodný 25. únor. Psal se rok 1990. Smáli jsme se a byli si jisti, že to, co právě skončilo, už se nikdy nevrátí. Dnes je mi o 28 let více a v den svých narozenin jsem smutná. Velmi smutná a překvapená. Co se to děje?
Opět máme – jako výsledek svobodných voleb – „vládu jedné strany“, opět máme u moci lidi bez skrupulí, kteří likvidují své oponenty nebo ne dost loajální pracovníky, jak se dobře naučili při svém působení u StB. Opět nejvyšší představitelé země lžou, jako když Rudé právo tiskne. Opět vedou naši zemi lidé, kteří snaživě naplňují pradávné heslo: „Se Sovětským svazem na věčné časy!“ a ani moc nevadí, že velmoc toho jména již neexistuje. Putinovo Rusko zřetelně pokračuje v tradici. Prezident oznámil, že vystoupí s projevem na sjezdu KSČM, „jediné komunistické strany ve střední Evropě, která neprošla demokratickou změnou a nezřekla se úplně excesů z doby totality“ (HN, Tomáš Pergler, 23.2.2018). Nebo jak napsal Jan Farský: „A v těchto dnech bývalý komunista a agent StB, v současnosti trestně stíhaný, vytahuje komunisty zpátky k moci. A prezident to legitimizuje účastí na sjezdu KSČ(M)“. Snažím se pochopit, rozumět, nesoudit, hledat smysl. Ale je to úkol nad mé síly. Jak je možné, že jsme ztratili paměť? Jak je možné, že jsme ztratili zdánlivě samozřejmé povědomí o tom, že svoboda je cenná a že stojí za to si ji udržet? Jak je možné, že jsme si v demokratických volbách zvolili ty, kteří se netají svým záměrem demokracii zlikvidovat (a třeba řídit stát jako firmu)?
Milí čtenáři, možná vás uplynulých 28 let v něčem zklamalo. Možná vás vývoj ve světě leká a vzbuzuje nejistotu. Možná jsme čekali, že se zrušením vlády jedné strany nastane ráj na zemi. A on nenastal. I po pádu zločinného režimu někdo krade, někdo vraždí, někdo lže, někdo zneužívá svou moc, někde na světě se válčí a jinde je hlad. Lidé se přelévají po planetě a hledají záchranu. A někteří jen lepší bydlo. Svět je nejisté místo. Je, byl a bude. Nemohou však za to uprchlíci ze Sýrie nebo z Afriky, ani Evropská unie, dokonce ani Kalousek. I kdyby neexistovali Sýrie, Afrika, EU ani Kalousek, nějaké bolesti, tragédie a ohrožení nás budou obklopovat tak jako tak. Svět už je takový. Lidský život už je takový. Někdy bolí a vždycky končí smrtí. Před těmito bolestmi a nejistotami nás neochrání žádný sebemocnější a sebevíce se nafukující autoritářský vládce. Právě naopak. Tyrani se většinou dostávají k moci tak, že vykreslí v divokých barvách smrtelné nebezpečí, které nás užuž požírá (vždy se hodí to na někoho hodit – třeba na Židy nebo na muslimy) a pak samy sebe jako neohrožené hrdiny v zářivé zbroji, kteří to zlo zlikvidují, jen co se dostanou k moci. Škoda, že jsme ztratili paměť. Jinak bychom si pamatovali, že tyrani pak nelikvidují žádné zlo, ale prostor pro svobodný život a všechny obyvatele vlastní země, kteří se odmítají podrobit.
Demokracie je způsob fungování lidského společenství, založený na základních hodnotách a pravidlech, které je třeba dodržovat. Kdo je porušuje, má být zastavován a případně trestán. Dodržování pravidel se musí hlídat a vyžadovat. Tak nějak jako na fotbale. Porušuje-li někdo pravidla, je třeba ho napomenout, nařídit penaltu, příp. někomu dočasně či trvale nedovolit hrát. Kvalita fotbalu se ale nezlepší tím, že jednotlivé hráče zavřeme do oddělených chlívků a každému dáme vlastní míč, aby se o ten jeden nepřetahovali. Život ve svobodné zemi nevyhnutelně přináší i různé pokusy o porušování pravidel. Nahradit ale demokracii totalitou nás nezachrání. Zmizí jen radost ze hry, bolesti zůstanou a navíc přibudou nové, daleko příšernější.
Připomínáme si 70 let od „vítězného února“ – od okamžiku, kdy se moci v této zemi chopila komunistická strana a na 40 let přerušila vývoj civilizované, demokratické, kultivované společnosti. A cestou, jen tak mimochodem, popravila 248 lidí v politických procesech, dalších 4495 zemřelo ve vězení, 280 lidí zabila při pokusu o útěk ze země, 200.000 lidí průběžně věznila z politických důvodů a 170.938 kvůli ní odešlo žít do zahraničí (zdroj: Amnesty International). Nikdo z našich současných nejvyšších představitelů – ani prezident, ani premiér, ani předsedové senátu a sněmovny – se neobtěžoval toto datum ve veřejném projevu připomenout, uctít památku obětí a přihlásit se k těm, kteří podobné zlo již nepřipustí. Škoda, že jsme ztratili paměť. Modlím se, abychom za dalších 40 let zase nesčítali své mrtvé, ztracené a týrané.
Happy birthday, totalito!
KATEŘINA SLABOVÁ
VYŠLO V TIŠTĚNÉM ČTRNÁCTIDENÍKU PÍSECKÝ SVĚT Č. 6/2018
Diskuze k článku 
Článek zatím nikdo nekomentoval – buďte první!