Písecký svět

Na setkání, které spoluorganizovalo Občanské sdružení Písecký svět se Sladovnou, dorazila reprezentativní skupina pamětníků událostí 17. listopadu 1989 v Písku: Věnceslava Skřivánková – první polistopadová starostka města Písku. Radka Křivánková – členka Svazu bojovníků za svobodu, jejíž rodiče bojovali proti nacistům i komunistům. Alexandra Zajíčková, socioložka a dvacet let ředitelka Úřadu práce v Písku, která stála u zrodu mnoha neziskových organizací. Tomáš Franců, projektant, který stál u zrodu Občanského fóra v Písku. Michal Horažďovský, tehdy student VŠ, dnes psychoterapeut, který se mnoho let věnoval práci se seniory na Lince důvěry. Petr Chamrád, českobratrský farář, žijící dnes v německém pohraničí nedaleko Aše. A jako nejmladší účastník diskuze Pavel Sekyrka, tehdy žák ZŠ Husova, dnes ředitel Obchodní akademie v Písku, jehož otec byl 14 let vězněn v komunistických lágrech.

 

Neformální povídání přátel, kteří se po letech rádi sešli – tak by se asi dal popsat pocit z toho večera. Nechme promluvit účastníky – pro všechny, kteří se do zcela zaplněného „Píčka“ nedostali, jsme zaznamenali to podstatné, co zaznělo.

 

Nejdřív to byly zajímavé bezprostřední vzpomínky na rok 1989, v druhé části pak všichni hodnotili s odstupem 25 let své tehdejší ideály, představy, radost vzhledem k současnému stavu společnosti.

 

Povídání zahájil Tomáš Franců vzpomínkou na jednoho z nejaktivnějších účastníků píseckého „sametového“ dění, pozdějšího starostu a poslance Toma Zajíčka, s nímž tehdy pracovali ve stejném podniku pletařského průmyslu: „Léta jsme se s Tomem znali, přátelili, a koncem 80. let jsme už hodně trpěli při poslechu Československé televize… Víte, já nebyl hrdina, nepodepsal jsem Chartu 77 nebo Několik let, bál jsem se, protože jsem měl tři děti školou povinné a věděli jsme, jak režim umí zatočit i s dětmi a mstít se na nich… Ale v roce 89 už bylo jasné, že je třeba do toho jít.“

 

Věnceslava Skřivánková: „Já jsem v úžasu, že už od té doby uplynulo celé čtvrtstoletí… My se dneska oslavujeme, že jsme si „vycinkali“ revoluci, ale to je velký omyl. V době, kdy se nám ohýbaly hřbety, nebo je někteří dobrovolně ohýbali, tady byli političtí vězni – a ti ve strašných podmínkách hájili pravdu a nám otevírali tu cestu ke svobodě. Proto chodím každý rok pokládat 17. listopadu kytičku k pomníku politických vězňů na Husově náměstí. A dneska se mi stala krásná věc, dneska jsem tam položila tři růžičky a zapálila svíčku, podumala, pak jsem odešla… – a představte si, ty růžičky tam zůstaly i odpoledne, když jsem šla do nemocnice, a byly tam i později. To se dříve nestávalo, vždycky brzy zmizely. To je pozitivní poznatek a mám z toho radost!“

 

Na listopadové dny vzpomínala i nejstarší pamětnice Radka Křivánková: „Já musím začít dříve, už po válce, kdy se moje maminka přátelila s Miladou Horákovou, na kterou mám zajímavé osobní vzpomínky… Roku 1989 se bohužel nedožil ani můj manžel, který po celý život doplácel na svůj nesouhlas s komunistickým režimem. První tři dny po 17. listopadu jsem prožila v Bratislavě, pak jsem se přes Brno, kde byla taky báječná nálada, vrátila do Písku, kde už se scházeli lidi u divadla. Nezastupitelnou úlohu tehdy měli studenti, vysokoškoláci, těm jsem moc vděčná a mrzí mne, že někdo to dnes podceňuje. Tehdy jsme nevyhledávali názory, které by nás rozdělovaly, ale zaměřili jsme se na to, co nás spojovalo – abychom měli republiku svobodnou a demokratickou… “

 

Michal Horažďovský: „Můj dědeček byl politický vězeň, vzpomínám, jak na chalupě na Šumavě jeho dny pravidelně měřil kromě východu a západu sluníčka čas vysílání Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy… Přesto jsem tehdy, v těch mých 21 letech, nebyl ještě příliš zorientovaný nebo vědomý. Ale 17. listopadu jsem byl úplně náhodou v Praze, kde jsme s partou kamarádů hráli nějakou historicko-poznávací hru a připletli se do revoluce! Úplně mne to pohltilo, demonstrace, fronty na vydávané letáky a noviny… V nočním vlaku do Českých Budějovic jsme pak hned zakládali s dalšími studenty stávkový výbor, ve středu jsem pak přijel do Písku, kde už se pravidelně dělala setkání před divadlem, hned jsem tam se ocitl na pódiu, byli jsme hodně nabití. Nebýt Saši Zajíčkové, která nám nosila skvělé polívky, tak jsme snad ani nejedli, spaní si taky nepamatuju. Z Prahy přijel s hromadami letáků Petr Chamrád, který hned nabídl k využití jejich faru…“

 

Petr Chamrád: „Já jsem byl zklamán, že v Písku to zpočátku moc neběželo, jel jsem se proto podívat do Prahy, a když jsem se vrátil s letáky, tak už se lidi trousili k divadlu, kde jsem vytáhl ten balík… Když se lidi večer rozešli a studenti uvažovali, co dál, tak jsem je pozval na faru. Některým nejdříve vadilo, že je to církevní půda, ale šli… Zřídili jsme tam opisovnu a tefonovnu, začlo se vyjíždět, vylepovat, mělo to charakter sněhulákové koule.“

 

Saša Zajíčková zavzpomínala: „Já jsem tenkrát pracovala v psychologické poradně a s kolegyní jsme si říkaly, že v té Praze jsou samé demonstrace, něco se tam děje a že musíme taky něco udělat – a tak jsme pozvaly všechny kamarádky, ty obešly další lidi – a sešli jsme se u divadla. Nejdřív nás tam bylo pár desítek, pak se to vyvíjelo, a nakonec bylo celé město vzhůru nohama, pak se to přesunulo na náměstí. Nejstarší syn tehdy sledoval a hlásil, kolik estébáků chodí kolem parku a sleduje nás… Každopádně jsem dneska šťastná, že jsme se toho dožili. Jak dlouho šel lid izraelský? 40 let. My půjdeme možná šedesát, nebo naše děti a vnoučata, ale pořád máme naději, že to fakt potom bude dobré.“

 

Vzpomínku dále přidal Pavel Sekyrka: „Mně bylo v roce 1989 teprve dvanáct let. U nás doma byla v těch dnech atmosféra fantastická, začali si tam podávat dveře novináři, kteří chtěli sepsat tatínkův příběh. Pamatuji si i tatínkovo smíření s bývalými mukly, kteří prožili stejný kriminál jako on a později lidsky selhali, podlehli tlaku a donášeli na nás. Otec je nikdy neodsuzoval, ani já bych je neodsuzoval, protože jsem nezažil komunismus a nebyl jsem vystaven tomu, co zažili oni…“

 

Po prvním „kolečku“ vzpomínek se moderátorka Magdalena Myslivcová zeptala: „A jak dnes hodnotíte, s odstupem těch pětadvaceti let, své tehdejší ideály, představy, radost – a možná zkuste i vyjádřit, jak byste svýma tehdejšíma očima hodnotili dnešní svět?“

 

Tomáš Franců: „Očekával jsem, že se to zhoupne do současnosti, poněvadž je to potřeba, abychom se odrazili od toho, čemu jsme tehdy pomohli na svět… Přidám jednu vzpomínku. S Tomem Zajíčkem jsme v prvním volebním období, asi třetí rok, kdy jsme spolu byli na radnici, měli možnost setkat se s Pavlem Tigridem, který přijel do Písku a procházeli jsme se po městě. A my jsme už tehdy měli plno bolestí a otázek, zažili jsme první korupční aféry a špatnosti, k moci se dostávali bývalí komunisti… Pavel Tigrid nás poslouchal a posílil nás svým typickým, poctivým, lidským optimismem: Chlapci, to jsou všechno jen schůdky k tomu, aby občanská společnost vznikla a vy tomu tady na radnici pomáháte, tak buďte trpěliví a všechno bude dobré. A já tomu věřím, jsem člověk laděný optimisticky. Přes všechny špatnosti, které prožíváme, si myslím, že to všechno dobře dopadne a bude to lepší!“

 

Věnceslava Skřivánková: „Každý měl možnost si za to čtvrtstoletí rozhodnout, co je pro něj nejdůležitější v životě. Pro mne je to svoboda projevu a svoboda cestování. A když k tomu přijde zdraví a vyrovnaná mysl, tak poctivě musím říct, že prožívám jedno z nejlepších období. A jestli někdo pořád naříká, tak ať přemýšlí když jde k volební urně, a pak si jde poplakat k těm, které si zvolil…

 

Radka Křivánková: „Vždycky jsem věřila, že bude zase dobře. Vzpomínám na tehdejší diskuze, kdy byli mladí nadšení slovem tržní a odmítali „sociální“… Podle mne se ale dobré vedení státu pozná podle toho, jak se umí postarat o své nejslabší – o děti, staré a nemocné. Nikdy jsem si nedovedla představit tržní hospodářství bez sociálního pohledu. Proto taky jsem nevstoupila do ODS, byla jsem v Občanském hnutí, kde jsem se setkala s mnoha schopnými lidmi, kteří byli mravně na vysoké úrovni … Nejvíc jsme se Zdeňkou Folkovou litovaly, když jsme přišli o Josefa Vavrouška, který měsíc před svou plánovanou třetí návštěvou Písku zemřel se svou dcerou v lavině v Nízkých Tatrách. To byl typ politika budoucnosti s masarykovskou morálkou, který viděl širší souvislosti. Můžu to uzavřít binacováním: Stála jsem na straně dobré, děkuju a přeji to všem.“

 

Saša Zajíčková: „Chtěla bych všem říct, že jsme vychovali báječné děti a předali jim to, , co v nás bylo nejlepší. Děkuji za to, že jsem měla příležitost se v životě setkat se spoustou úžasných, většinou mladých lidí, kteří zakládali neziskové organizace a dělali a dělají spoustu báječných věcí.“

 

Michal Horažďovský: „Mně bylo jednadvacet a bylo jasné, že to bude během roku, dvou vypadat jinak. Dneska vidím, že je to dlouhá cesta a komunismus napáchal hrozné škody. Cesta z toho ven je dlouhá… Zpětně se dívám na 17. listopad jako na takové znovuzrození nás všech, takže vlastně všichni tak trochu slavíme 25. narozeniny. Za sebe jsem spokojený, že to je všechno tam, kde to je.“

 

Petr Chamrád: „Já bych začal od té tehdejší manifestace na Velkém náměstí, kde jsem říkal, že bychom neměli odstartovat hon na čarodějnice – na spolupracovníky StB, komunisty a tak dále. Jenže jsem tím rozhodně nemyslel to, co se pak stalo – že se vzdáme skoro veškeré snahy o spravedlivé vypořádání se s minulostí a že nebude bezpráví nazváno bezprávím. To byl hrozně špatný stavební kámen, který se nám dostal do společnosti. Němci to po válce udělali líp, stranu, která nesla zodpovědnost zakázali a hlouběji se vypořádali se všemi zločiny. U nás se to bohužel nepovedlo a to mne mrzí. Z druhé strany máme velký důvod být vděční za to, že to tehdy vyšlo – když se teď podíváme na východ, jak to tam vypadá, tak si neumím představit, že by Putin a jeho garnitura dopustili, abychom šli svou vlastní cestou.“

 

Povídání ukončil nejmladší Pavel Sekyrka: „Aniž bychom sečetli čínské archivy, tak víme, že komunismus má na svědomí sto milionů obětí, ale já bych v tomto trochu rehabilitoval Václava Havla – sám bych si býval přál, abychom bývali tu stranu položili nějak jenom tím etosem. Jenže od komunismu jsme se neoddělili a revoluce skončila jen tím groteskním cinkáním. Jeden filozof říká, že národ, který si nevydobyl svou svobodu krví, je odsouzen, aby si ten zápas zopakoval. To bych tedy nerad, abychom tohle museli absolvovat… Na druhou stranu Masaryk říká, že k očistění je třeba celé jedné generace – takže rakovina komunismu se bude čistit minimálně čtyřicet let. Jako pedagog se ale každý den setkávám s mladými lidmi s fantastickými ideály, pro které je zlý strýc z Vysočiny v kostkaté košili jenom groteskní postavou… Jsem smutný z toho, že nemáme viditelné politické autority, ale jsem racionální optimista: zažíváme nejlepší čas od roku 1526 a doufám, že to tak bude dál.“

 

Písecký svět děkuje všem účastníkům diskuze za to, že na vzpomínkové setkání přišli a otevřeli svou mysl divákům.

Fotogalerie k článku