Písecký svět

Ukrajina hraje ve vztahu k EU zvláštní roli. Chce prohlubovat integraci se zeměmi EU a využít otevření tohoto prostoru pro své občany, výrobky a technologie (a naopak pro totéž z EU na Ukrajinu) a zároveň chce udržovat dobré (možná až nadstandardní) vztahy s Moskvou. Obecně by to šlo nazvat, že to tzv. „hraje na obě strany“. Ostatně tato role příslušela tomuto regionu i v minulosti, takže se není zas tak moc čemu divit. To je možná příčinou toho, že ve vztahu k EU dělá Ukrajina řadu věcí jen tak „naoko“ – EU to chce, tak to nějak navenek udělejme a prezentujme, ale stejně si to pak nakonec uděláme po svém.

Faktem je, že i EU je ve vztahu k Ukrajině a tomuto regionu v poněkud nestandardní situaci. Má zájem vymanit z ruského vlivu Ukrajinu a vytvořit z ní určitý „nárazník“ proti vlivu Moskvy a současně si uvědomuje, že integrace Ukrajiny do EU nese řadu úskalí a rizik. Podstatnou roli v tom hrají také surovinové zdroje na území Ukrajiny, či přes tuto zemi tranzitované, ale i armáda levných pracovních sil značně ovlivňujících pracovní trh ve sjednocené Evropě.

V důsledku toho všeho Ukrajina tak trochu hřeší na své geostrategické a geopolitické postavení. A přestože na půdě parlamentu mezi sebou urputně zápolí koalice a opozice, alespoň naoko pak nachází shodu nad zákony, které by měly a mohly přiblížit Ukrajinu Evropě. Mimochodem je ukrajinský volební systém do jejich jednokomorového parlamentu dosti nestandardním příkladem parlamentní demokracie – je to kombinace poměrného a většinového modelu, který bohužel skýtá dost možností jak ovlivňovat politická rozhodování.

Při všech oficiálních jednáních zaznívala z úst zastupitelů Ukrajiny jen pozitivní sdělení – vše je naprosto v pořádku, vše je na dobré cestě, Ukrajina je připravena se plně zapojit do všech evropských struktur a stát se organickou součástí EU. Pouze komunistická strana a komunističtí zákonodárci mají na integraci Ukrajiny do EU jiný názor. Ostatně na podzimním summitu „východního partnerství“ ve Vilniusu v rámci předsednictví Litvy v Radě EU, by měla být uzavřena mezi Ukrajinou a EU tzv. asociační dohoda, která bude specifikovat a konkretizovat co a v jakých časových horizontech musí Ukrajina učinit, aby mohl být její zájem o zapojení do EU brán vážně.

Občanská společnost ale hodnotí situaci na Ukrajině poněkud jinak. Upozorňuje na atmosféru strachu, apatie a beznaděje mezi prostým obyvatelstvem, které již ničemu a nikomu nevěří. A přijde-li řeč na to, jestli je Ukrajina právním státem založeným na demokratických principech, pokrčí bezradně rameny či to odbydou rezignujícím mávnutím rukou. Rozklíčovat, kdo, koho, jak a co na Ukrajině ve skutečnosti řídí, může být dost tvrdý oříšek. V každém případě nelze vyloučit, že některé osoby a skupiny mají značný profit ze své přímé či nepřímé participace v procesech politického rozhodování.

Další vnitřní problémy Ukrajiny vyplavaly na povrch při návštěvě autonomní oblasti Krym, do které se postupně vrací tzv. Krymští Tataři (především ale jejich potomci), které ze dne na den před 69 lety deportoval stalinistický režim do všech možných a nemožných koutů tehdejšího Sovětského svazu. Důvodem pro tuto násilnou deportaci cca 300 tisíc mužů, žen a dětí byla údajná spolupráce některých Krymských Tatarů s Němci během velké vlastenecké války. Stát nyní umožňuje jejich návrat, ale v podstatě pro to nevytváří žádné adekvátní podmínky. Neexistuje legislativní rámec, jsou problémy s udělováním občanství, nejsou žádné programy umožňující jejich ekonomické a sociální začlenění. A napětí mezi dřívějšími a současnými obyvateli Krymu narůstá.

Krátká návštěva Krymu nám ale umožnila i malý exkurz do historie tohoto regionu, který dal světu nejen pojem „Potěmkinova vesnice“ a poválečné uspořádání Evropy jako důsledek Jaltské konference. Měli jsme možnost navštívit i sídelní místo jednoho z dřívějších státních útvarů – „Bachčysarajský chanát“. Z Bachčysaraje bylo ovládáno  území od Dunaje po Ural a jižně tak konkurovalo Velké Rusi Kateřiny Veliké. Díky návštěvě Bachčysaraje jsem měl konečně také možnost dozvědět se cosi o něčem, o čem jsem kdysi jen slyšel. Jde o světoznámou „Fontánu slz“, kterou Alexandr Sergejevič Puškin zvěčnil ve své básni „Bachčysarajskij fontan“. Mimochodem, současná Bachčysaraj má vážný zájem o spolupráci s některým z měst v České republice. Takže neváhejte….kontakty rád zprostředkuji.

Ale zpět do Kyjeva. Vedle sídla centrálních orgánů Ukrajiny je též sídlem řady klášterů s typickými zlatými báněmi svých věží, je městem, kterým protéká veletok Dněpr (jehož voda a sedimenty jsou bohužel kontaminovány v důsledku havárie v Černobylu), místem, kde působili a šířili křesťanství a vzdělanost nám dobře známí Cyril a Metoděj,  ale i připomínkou československé historie. Žil a působil zde Jaroslav Hašek a v kyjevských hospodách se zrodily některé kapitoly jeho nesmrtelného díla. Svoji kancelář zde měl Tomáš Garrigue Masaryk (pár kroků od „Zlaté brány“, která byla kdysi hlavním vstupem do opevněného města). Dům, ve kterém nějaký čas pobýval, ale chátrá a je uzavřen. Formovaly se zde naše legie a v září 1914 zde došlo po třech stoletích k ustavení československé armády – po Bílé hoře neměl český národ svoji oficiální ozbrojenou moc. Českých stop je v Kyjevě opravdu hodně a tzv. „Český Kyjev“ je i jedním z produktů místního turistického průmyslu. Ale i jako v Bachčysaraji jsem zde narazil na něco (spíše na někoho), o čem jsem kdysi jako malý kluk jen četl v tzv. ruských bylinách. V podzemních katakombách jednoho z klášterů jsem se mohl dotknout sarkofágu s mumií bohatýra Ilji Muromce. Mladí nepochopí, ti starší si možná vzpomenou …..

Plně vnímám význam a potenciál Ukrajiny pro Evropu především jako prostor, kde lze umísťovat řadu technologií a výrobků. Jako prostor, který je pro EU zajímavý svými přírodními zdroji a tranzitními trasami. Jako prostor, který může hrát jakousi roli nárazníku (možná lépe tlumiče či převodníku) mezi západní a východní civilizací. Přesto si zatím nedokáži dost dobře představit, že by se současná Ukrajina, se všemi svými nevyřešenými problémy, stala součástí našeho společného evropského prostoru pod kuratelou Bruselu. Musí urazit ještě velký kus cesty, aby k tomu mohlo dojít. Bavme se zatím o Ukrajině jako o jedné z „evropských rodin“, která žije v „evropském domě“. Domě, ve kterém všichni chtějí řešit problémy a výzvy jen domluvou a spoluprací. To, že kdesi existuje i jakási Evropská unie, ponechme zatím stranou a nechme ji zatím hrát roli pouze toho, kdo připravuje jednání, formuluje podmínky a rozhoduje o tom, která z „evropských rodin“ se může přestěhovat do lepších bytů „evropského domu“ (prostě takový domácí).

Miroslav Krejča, červen 2013