Svět v Písku na stěně i v životě
Dobrovolnická platforma Svět v Písku, která se snaží o nenásilné propojování české majority s místními cizinci, je mimo jiné skvělá tím, že mezi nápadem a jeho realizací obvykle uplyne velice krátká doba. Akce pořádáme každý měsíc a většina je cílena na dospělé publikum. Kupříkladu v září jsme se seznamovali s českou pivní kulturou a svorně jsme přikyvovali, když ke konci prezentace bylo řečeno, že česká pivní kultura by se měla dostat na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. V listopadu se budeme společně dívat na Kolju Jana Svěráka. Ale v říjnu jsme si řekli: „A co děti? Mají si kde hrát?“
Také jsme si řekli, že sportem ku zdraví a kdo si hraje, nezlobí, a tak jsme v pátek 6. října opustili své milované zázemí v Městské knihovně Písek a vydali jsme se až na vrcholky stěn v píseckém Lezetopu. Akce se zúčastnilo 44 lidí. Z legrace si ve Světě v Písku říkáme, že kdybychom pro naši platformu vymýšleli nějaké motto, tak by to bylo: „Máme my to zapotřebí?“ Napadlo mě to i tentokrát, když se kolem mě seběhlo kolem 20 různojazyčně štěbetajících dětí omotaných nějakými podivnými provazy, které mě zahazovaly dotazy, na něž jsem neuměla odpovědět. Zachránili mě instruktoři Lezetopu Jaroslav a Sváťa, kteří děti rozmotali, navlékli do příslušného vybavení, vysvětlili pravidla, předvedli ukázku lezení. Zpočátku to vypadalo, že tato akce Světa v Písku se do naší krátké historie zapíše jako nejchaotičtější akce ever: někdo běhal po sále s karabinou a otázkou: „Kam že to mám připnout?“, někdo se sháněl po profesionálních instruktorech, protože se odmítal nechat jistit od manžela, někdo visel ve výšce metr nad zemí s vytřeštěnýma očima, někdo postával uprostřed toho všeho frmolu a tiše šeptal: „Tohle není nic pro mě.“ Ovšem uplynula necelá čtvrt hodinka a vše šlapalo jako dobře namazaný stroj. Děti lezly, rodiče jistili, pak lezli i ti nejodvážnější z rodičů, objevily se dvě další mladé instruktorky, které pomohly těm, kteří zatím nesměle postávali pod stěnami. Znovu jsme se přesvědčili o tom, že trpělivá, vlídná komunikace je klíčem k úspěchu: když někdo na sebe nevlídně pokřikuje, z příjemné aktivity je najednou válečný stav. Jakmile se „jistič“ s lezcem začnou domlouvat, sledovat jeden druhého, myslet více na druhého než na sebe – všechny to začíná bavit a zdolávají se výšiny, které se před chvíli zdály nezdolatelnými. Stejně jako v životě. Při komunikaci s jiným člověkem, třeba cizincem, nám není vždy jasné, jak ji uchopit. Jak mluvit s člověkem, který naši řeč v podstatě neovládá, nebo ovládá bídně? Tím nejdůležitějším faktorem zdárné komunikace však není bohatství slovní zásoby. Důležitější je ochota komunikovat, ochota poznávat, vlídnost a trpělivost, vzájemný respekt.
Takže: máme my to zapotřebí? Když vidím českého instruktora, který na prstech vysvětluje česky nemluvící mamince, jak má správně jistit dítě, jak se spolu smějí, zatímco se děcko houpe ve výšce 3 metry nad zemí, jak se pak lidé sejdou u společného stolu a sdílejí dojmy, jak se s námi vřele loučí a říkají: „Fajn to bylo!“, tak si řeknu: „Máme. My to zapotřebí máme.“
Anna Simotová
Fotogalerie k článku
Diskuze k článku 
Článek zatím nikdo nekomentoval – buďte první!