Písecký svět

MICHAL HORAŽĎOVSKÝ, který tehdy studoval Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích:

17. listopadu jsem byl náhodou v Praze, kde jsem se připletl k demonstraci. Úplně mne to pohltilo. Chodil jsem na další demonstrace, sbíral prohlášení, stál noční fronty na první svobodné noviny na Václavském náměstí. Nemyslel jsem na nic jiného, ani rodině jsem se víc než týden neozval. Všechny věci, co jsem měl, jsem někde nechal. Když už jsem měl dost materiálu, vydal jsem se ještě nočním vlakem do Českých Budějovic. Už ve vlaku jsem potkal několik studentů, kteří na tom byli podobně, a už tam jsme začali zakládat stávkový výbor. Ve středu jsem se s dalšími materiály, které po nocích opisovali studenti, vydal do Písku. Asi nejvíc si vybavuju setkání, která probíhala před divadlem… Pamatuju si skvělou, i když možná zpočátku trochu rozpačitou atmosféru a mé první setkání s pozdějším přítelem Petrem Chamrádem. Na faře na Fügnerově náměstí jsme tak ještě toho večera založili stávkový výbor a minimálně do generální stávky jsme skoro vůbec nespali. Vzpomínám na skvělé polévky Saši Zajíčkové, které nám statečně nosila a které nás držely při životě, na tu neuvěřitelnou soudržnost i vzájemnou pomoc, i na ta zlomená srdce mladých lidí, které vystrašili rodiče a kteří to v průběhu vzdávali a z fary odcházeli, na bouřlivé diskuse, na písničky Jirky Smrže, s nímž se od tehdy kamarádím. Pak se mi vybavují situace, jak se nám tam různí estébáci pokoušeli vetřít, dramatický byl zážitek s jakýmsi důstojníkem, který nám doslova se zbraní v ruce přišel vyhrožovat, protože nás tehdy podpořila i část jedné vojenské jednotky… Ideály jsme tehdy měli, ale nebyly myslím úplně reálné. Je asi logické, že společnost je stále ještě nezralá a konzumní, do značné míry pořád ještě nějak nedrží pohromadě. Když vzpomínám, tak mne vždycky znovu naštve, jak těch příšerných 40 let tuhle společnost zdevastovalo, dezorientovalo a paralyzovalo. Jsem ale moc rád, že se to tehdy podařilo a cesta za svobodou je sice trnitá, ale krásně trnitá. Já osobně jsem dnes spokojený.

VĚNCESLAVA SKŘIVÁNKOVÁ, první polistopadová starostka města Písek v r. 1990:

Vzpomínám především, jak jsme se začali scházet u divadla. Nevím, jak nás to napadlo, ale každý přišel se svíčkou v ruce. Byla to opravdu doba, kdy jsme si mysleli, že děláme revoluci. Bylo tam hodně studentů, někteří z Plzně, jezdili po městech, aby lidem vysvětlili, co se vlastně děje. Televize ještě byla v rukou soudruhů a ani rádiu jsme nemohli úplně věřit. Začalo ale špatné počasí – a přišel farář církve evangelické Petr Chamrád a řekl „Pojďte k nám“. To jsem považovala za mimořádné gesto. Měli jsme tam provizorní kuchyňku a místnost, kde se třídily letáky z Prahy a tak dále. Zázemí tam dělali manželé Morozovi, to je typ lidí, kteří se nezviditelňovali navenek, ale pracovali tam, kde to bylo důležité. Taky si ale vzpomínám, že nás tam chtěl organizovat jeden soudruh, který byl snad ředitelem komunálních služeb. Museli jsme sebrat odvahu a říct „Přece nás tady nebude organizovat soudruh!“.
Zapojili se tam také MUDr. Bečka, JUDr. Jakim, a od začátku se tam zapojili taky političtí vězni, pan Sekyrka a jeho synové. Byl to zázrak, na který jsem čtyřicet let čekala. Každý má jiné hodnoty, pro mě byla důležitá svoboda projevu, svoboda cestování… Ale co se z toho dnes vyklubalo? Bylo to předání politické moci a změna režimu, ale o sametové revoluci nechci ani slyšet. Komunistům se nic nestalo, měli peníze a koupili si vliv. Přesto díky listopadu jsem se dostala do jiné skupiny lidí, kteří uměli věci pojmenovávat pravým jménem, a za to děkuji. Pochopila jsem, že pro lidi se vždycky musí vytvořit nějaká legenda, ať to bylo o svatém Václavu nebo jiná. Ta se tak dlouho omílá, až tomu lidi uvěří. Legenda o listopadu se stále ještě tvoří a dopracovává, postupně se smazávají ty negativní stránky, a protože lidi moc nepřemýšlejí, berou to jako fakt. Mým posledním přáním je, aby se u sv. Václava postavila lávka a byla pojmenována po Dagmar Šimkové.

TOMÁŠ FRANCŮ, po 17. listopadu 1989 jeden z mluvčích Občanského fóra:

Já musím začít vzpomínání mnohem dříve – v 68. roce, kdy mi bylo devatenáct a dýchla na nás poprvé svoboda. V tom věku jsme všechno vnímali velmi intenzivně, mimo jiné jsem tehdy chodil do obnoveného Skauta – ale nadechli jsme se jen krátce, o dva roky později začala tvrdá normalizace, skauty zakázali a já jsem pak po vystudování vysoké školy pracoval v projektové kanceláři Generálního ředitelství pletařského průmyslu v Písku. Koncem 80. let už bylo vidět, že komunistům dochází dech, přišla perestrojka… Já nebyl hrdina, který by podepsal Chartu 77 nebo Několik vět. Měl jsem děti a režim se, jak známo, uměl mstít i na dětech. Rok 1989 jsem prožíval s Tomem Zajíčkem, již od Palachova týdne. Tehdy jsme si řekli, že už do toho musíme jít taky, a to právě pro budoucnost našich dětí. První schůzky po 17. listopadu probíhaly spontánně na schodech divadla, o pár dnů později jsme se tam už nevešli a přeneslo se to na náměstí. Průlomem bylo, když se přidali dělníci z továren. Informace sem přiváželi studenti z Prahy, moje dcera byla tehdy v prvním ročníku vysoké školy a přivážela cyklostylovaná prohlášení a letáky, najednou se zase mnohem lépe dýchalo. Všechno bylo naprosto spontánní, i když k tomu se přidávaly obavy z estébáků, ale ti nakonec zvonili klíči určitě taky, protože se začali bát sami. No a pak se věci strašně rychle vyvíjely, byli koptováni poslanci do tehdejšího parlamentu, za Písek to byl Ivan Úlehla. Na 90. léta vzpomínám velmi rád, myslím, že se tu v Písku pod vedením Toma Zajíčka udělalo hodně, ale to už by byl další příběh…

RADKA KŘIVÁNKOVÁ, Svaz bojovníků za svobodu:

 Jsem členkou Svazu bojovníků za svobodu z toho titulu, že můj tatínek byl v roce 1942 za Heydrichiády popraven. Proto jsem otřesy našeho národa vždycky prožívala a o to víc jsem se radovala, když to končilo. Manžel vystudoval ještě před únorem 1948 vysokou školu politicko-novinářskou, a přestože měl vzdělání a znal jazyky, byl komunisty zařazený jako pomocný dělník v rámci akce „70 tisíc do výroby“, kopal hlínu v cihelně. Později se mu podařilo získat práci v muzeu. 17. listopad 1989 byl pro nás obrovským mezníkem. Radovali jsme se, že totalita končí a svítá demokracie pro náš národ. Já jsem v těch prvních dnech byla v Bratislavě, volala jsem hned domů a dcera mě informovala, že už se scházejí u divadla, a tak jsem honem pospíchala zpátky.
V pondělí pak byla v Písku generální stávka, na náměstí se sešlo hodně lidí a byla tam krásná atmosféra. Já sama jsem nosila trikolory, stříhala jsem je a rozdávala. Měla jsem velikou radost, že se to hnulo. Byla jsem i u začátků Občanského fóra, protože jsem viděla, že je třeba pomoci i s organizací běžných věcí. Zajížděli sem studenti z Prahy, vozili plakáty a různé zápisy, dělali tam výbornou náladu. Všechno jsme ale dělali na koleně, ale nadšení bylo veliké, já jsem brečela radostí, že jsem se toho dožila a že je naděje, že naše republika bude svobodná a demokratická. Když se pak chystaly první volby, kandidovala jsem za Občanské fórum. Jsem rozená v Písku a záleželo mi na tom, jak si to tady uspořádáme. Dělala jsem, co bylo v mých silách, aby se to nemohlo vrátit, abychom komunisty opravdu dostali od válu…

PAVEL SEKYRKA, dnes ředitel Obchodní akademie v Písku, jehož otec byl vězněn v 50-60. letech:

Listopad 89 jsem zažil jako dvanáctiletý puberťák ZŠ Husova. Texasky, trička a mikiny s provokativními nápisy typu „USA“ či „Kennedy“, která nám do té doby posílal otcův písecký spolužák z Ameriky Dráha Hruška a další spolužačka Marta Mužíková z Holandska, přestaly být ve škole ze dne na den k mé velké nevoli provokativní. Jestliže se o naší rodině vědělo, že náš starší tatínek strávil v inspirativních komunistických lágrech celkem 14 a půl roku a že chodíme do kostela, pak jsme si my, jeho čtyři synové, do listopadu užívali tento druh „odboje“ v texaskách s nebývalým blahem. Nutno říct, že co se týká chození do kostela a na náboženství, kam nás chodilo k děkanovi Kajtmanovi z celého Písku šest, jsem ze strany školy a učitelů nezažil jediný ústrk, v tom na ně vzpomínám s vděkem. Po Listopadu si u nás doma podávali kliku novináři, kteří chtěli zpracovat tatínkův příběh – Jáchymov, Leopoldov, Valdice, 86 domovních prohlídek, odposlechy, sledování, donášení… Byly to fantastické první měsíce svobody. Ty však pro naši rodinu skončily 19. října 1990, kdy nemocné a leta týrané srdce našeho tatínka dotlouklo definitivně. Čestné salvy vystřelené na jeho pohřbu a jeho povýšení do hodnosti plukovníka in memoriam uzavřely tuto kapitolu mého dětství. Týden před smrtí mého tatínka se vrátil po dvaadvaceti letech exilu farář Josef Jiran, který se stal v rodném Písku děkanem. S tatínkem se ještě stačili obejmout a pohřeb našeho tatínka byl i jeho prvním pohřbem po návratu domů. Stal se pak synům svého kamaráda poručníkem, a tak jsem celá ta pověstná devadesátá léta, která připravila spoustu lidí o ideály a některé o existenci, strávil ve fantastickém a intelektuálně mimořádném prostředí na písecké faře. Pár věcí mě to naučilo. Mimo jiné pracovat v naší zemi, která zažívá nejdelší období své samostatnosti od roku 1526, na tom, aby pravda a láska krok za krokem vítězila nad lží a nenávistí.

Na další vzpomínky, ale hlavně uvolněný a pohodový večer, se těšíme v pondělí 17. listopadu 2014 ve Sladovně.

Vzpomínky zpracovaly Magdalena Myslivcová a Zdenka Jelenová,

vyšlo v tištěném Písecké světě – Listopad 2014