Písecký svět

Akutně chybí funkční systém parkování pro obyvatele, podnikatele a zákazníky v centru města a současně se zvyšuje tlak na zklidnění centrálních náměstí. Podle představ místostarosty Josefa Knota by mohli cestující zaparkovat své vozy na chytrých záchytných parkovištích a do centra pokračovat chytrou hromadnou dopravou. Je otázka, jestli toto může ve městě velikosti Písku vůbec fungovat.

Nejnovějším záměrem, který má velkou naději na uskutečnění, je plánovaný parkovací dům ve vnitrobloku Komenského a Žižkovy ulice, na místě poštovního depa, které letos čeká demolice. S autorem projektu Ing. arch. Vladimírem Krajícem jsme si povídali o hlubších příčinách a širších souvislostech našich parkovacích nesnází.

Jaké jsou širší souvislosti problémů s dopravou?

Je třeba vysvětlit, co se tady ve městě dlouhodobě odehrává. Hledání a prověřování jednotlivých míst pro parkování probíhá až na posledním místě. Předchází mu celá řada příčin. Částečně vinou změny životního stylu, částečně vinou nedostatečného zájmu o územní plánování, a především vinou obrovského nárůstu automobilismu se ve městě nahromadily velké problémy, které se v žádném případě nepodaří vyřešit během jedné generace. Všechna města to mají podobné, těch problémů je moc najednou. Souvisí to se založením města, naše města se středověkým založením jsou na tom ještě hůř než moderněji koncipovaná města (např. Hradec Králové).

V čem vidíte hlavní příčiny přetlaku aut v centru?

Souvisí to s pojmem „suburbánní výstavba“, který v podstatě označuje jev dnešního „domkaření na polích“, místa k bydlení se vymísťují z blízkosti centra na periferii. Nekonečné množství domků se roztahuje do volné krajiny a nejen že mění krajinný ráz ale má navíc dramatický dopad na fungování města a jeho centra. Tyto domky se navíc stávají jen noclehárnami a nejsou skutečným městem. Ve výsledku jsou všichni závislí na autech a všichni směřují do centra a do nákupních zón, protože na periferii chybí občanská vybavenost.

Jak se na to dívají urbanisté?

Zajímavě o tom píše autor Pavel Hnilička v publikaci Sídelní kaše –  Otázky k suburbánní výstavbě kolonií rodinných domků. Jedním z kritérií, podle kterých se měří kvalita fungování městského celku, je hustota obyvatel. Už v roce 1989 napsali američtí odborníci studii na téma „město a závislost na automobilu“. Tito autoři říkají, že aby lidé chodili po městě pěšky nebo jezdili na kolech, což je snem každého města, musí být hustota nejméně 100 obyvatel/hektar. Teprve při takové hustotě začíná dobře fungovat občanská vybavenost a hromadná doprava. Při nižší hustotě jsou lidé víc a víc závislí na vlastní dopravě automobilem. Přitom dnešní obvyklé zástavby rodinnými domky mají cca 18 obyvatel/hektar, dvojdomky 63 obyvatel/hektar. Teprve pokud pracujete s řadovými nebo átriovými domy, dostáváte se na 100 obyvatel/hektar. Ale takovou zástavbou není obklopené žádné město. Pěkný vzor máme přitom nedaleko Lince – Gartenstadt Puchenau od architekta Rolanda Reinera. Puchenau I vznikalo již mezi lety 1963 a 1968. Skvělý koncept, ale jeho následovníků je poskrovnu.

Jak se stavělo v minulosti?

Pro ilustraci můžeme uvést příklad Prahy. Obytný blok na Vinohradech má 324 obyvatel, na Jižním městě žije 224 obyvatel/hektar, na Spořilově ve dvoupodlažních domcích 40 obyvatel/hektar, ve vilkové čtvrti 15 obyvatel/hektar. Zajímavý je historický vztah, když se podíváme, jak se dříve stavěly vesnice. Struktura zástavby byla kompaktní, na návsích navazovala jedna stavba na druhou – obvykle měly 60-70 obyvatel/hektar. Tak hloupě jako dnes, se nikdy nestavělo. A najednou máme problém. Město je roztažené do neuvěřitelné plochy, která se těžko obhospodařuje.

Obliba rodinných domků ale dál vítězí?

Ačkoli byla tahle chyba ve vyspělém světě odhalena, znovu a znovu ji opakujeme. Může sloužit jako učebnicový vzor „neočekávaného chování“, které překvapuje svojí iracionalitou. Naše kancelář dlouhodobě pracuje na konceptech koncentrované zástavby rodinnými domy. Ale problém je, že takové stavby nepovolují územní plány, plochy jsou často vyhrazené jen pro samostatné rodinné domy. Důvod je zřejmě v tom, že lidé chtějí mít svůj domek, je to americký sen. Často i za cenu, kdy náklady na samostatný domek přesahují jejich finanční možnosti. Nabídka trhu je zúžena na byt anebo samostatný rodinný domek. Přitom architekti umí nabídnout velmi pestrou škálu bydlení.

Jak jsme na tom v Písku?

Studie prokazují, že při nízké hustotě zastavěnosti stojí vybudování sítí, komunikací a společných prostor o sto procent víc než při běžné hustotě. Pro město je tahle forma mimořádně neekonomická. To je začátek zla a v Písku teď na konkrétních příkladech vidíme, jak masivní dopady to má. Jde především o vztahy mezi historickým centrem a dynamicky rostoucím sv. Václavem a Hradištěm. Navíc se plánuje zastavění celé plochy mezi Hradištěm a Putimskou Vysokou. Druhou skupinou jsou obyvatelé a pracující v centru města. Na ně se příliš nemyslí a dodnes neexistuje ani statistika a analýza těchto skupin a jejich požadavků na mobilitu. Samostatnou skupinou jsou návštěvníci města, které lze poměrně dobře zachytit.

Kde by se mělo začít s řešením?

Suburbanizace není problém odborníků, ti o něm vědí. Problém se přenáší do politické roviny, protože územní plány spoluvytváří politici a tím ovlivňují životní prostor nás všech. Je potřeba udělat spoustu práce nejen na návrzích řešení, ale hlavně v rozborech a analýzách. Pokud budou mít zastupitelé dobře popsaná východiska lépe naleznou řešení a budou mít zájem proniknout do hloubky problému. To platí samozřejmě i pro širokou veřejnost. Územní plány a koncepce jsou považovány víceméně za nutné zlo, přitom se od nich odvíjí úplně všechno okolo nás. I přes nepřehledný zával nařízení a vyhlášek pořád platí, že základem utváření prostoru je člověk. Jestli budeme stavět parkovací dům tam nebo tam, to už jsou jen důsledky.

 

Magdalena Myslivcová

v příštím čísle 7/2018 – 22. března – pokračování na téma parkovací dům u pošty