Písecký svět

Naše město se tak mohlo pyšnit privilegiem být prvním maloměstem (v pozitivním slova smyslu!), kde se objevilo piáno na ulici volně přístupné všem kolemjdoucím. Princip akce je jednoduchý: na frekventované místo postavit klavír se stoličkou a zbytek nechat na lidech. Zkušenosti z Prahy byly veskrze pozitivní: klavíry byly hojně využívány a žádný z nich nedoznal úhony. Hudba v ulicích budila radost a úsměvy na tvářích jindy zamračených a do sebe ponořených chodců. Nejinak tomu bylo i v Písku po dobu tří zářijových týdnů, kdy se nástroj dovezený z Dobříše a umístěný do Schrenkova pavilonu v Palackého sadech stal vizuální, ale hlavně akustickou dominantou frekventovaného místa v zeleném srdci našeho města.

A jak se vlastně piáno v Palackého sadech ve Schrenkově pavilonu ocitlo? Stačilo malé povzdechnutí, že závidím Praze piána v ulicích, a můj dlouholetý kamarád Ondřej okamžitě opáčil: "Vyber místo, sežeň povolení a já ti seženu piáno." Pak už stačila jen rychlá schůzka s panem starostou, kterého tato myšlenka nadchla, povolení od Kulturního klubu (správce Schrenkova pavilonu) a za dva týdny stál klavír na svém místě. Potom už jen nástroj naladit, připoutat (důvěřuj, ale.. ) a už se hrnuli první zájemci o spontánní produkci. Leckomu se může zdát, že je Ondřej Kobza blázen, když za vlastní peníze dává lidem v plen drahé nástroje – ovšem jeho krédem se stalo "přizpůsobit si město k obrazu svému", čemuž podřizuje veškeré svoje snažení. Byl jsem rád, že i naše město bylo na tři týdny přizpůsobené tomu, jak si živý veřejný prostor představuje bláznivý kavárník z Vršovic. Nicméně společně s radostí (kterou z něj mnozí Písečané měli) mi piáno přineslo i pár starostí.

Už při samotném uvedení venkovního nástroje do provozu mě Ondřej – který se přijel na instalaci osobně podívat – varoval, že s piánem je to jako s kozou: "Ráno vyhnat na pastvu, večer zahnat do chlívku." (Řeč je samozřejmě o odemykání a zamykání). Na této povinnosti by samo o sobě nic nepříjemného nebylo, navíc když jsem ji sdílel s dalšími dvěma klíčníky; naopak, poskytla mi mnoho příležitostí seznámit se s náhodnými hráči. Ať už to byli ráno stydliví školáci nebo večer rozjařená mládež (ale i senioři vracející se z hospody), skoro nikdy se mi nestalo, aby u klavíru seděl někdo, kdo by do něj jen neumětelsky a bezhlavě třískal. V drtivé většině případů se jednalo o zručné hráče, kteří se k nástroji chovali uctivě a ohleduplně. Pod oválnou střechou Schrenkova pavilonu jsem vyslechl ragtimy, lidovky, klasiku, různé improvizace a také mnoho romských melodií.

U erární klaviatury se skutečně vystřídalo hodně romských – a nutno říct, že veskrze skvělých – muzikantů. Kdykoliv u klavíru stálo třeba pět romských mládenců, tak určitě čtyři z nich byli dobří klavíristé. Někomu to mohlo být trnem v oku, ale já osobně nechápu proč. Klavír byl určen všem, kdo se k němu chovají slušně a umějí na něj hrát, kteréžto podmínky romští muzikanti splňovali. U nástroje jsem byl denně a ani jednou jsem se nesetkal s tím, že by ho tito hudebníci poškozovali. Naopak jsem měl dojem, že jejich živelná hra vzbuzuje u kolemjdoucích obdiv, jehož se jim od "majoritní" společnosti jinak nedostává. Chápal jsem tedy klavír v parku nejen jako hudební nástroj, ale i jako nástroj komunikace, porozumění a snad i sblížení mezi různými skupinami lidí, kteří si mezi sebou v lepším případě nemají co říct a v tom horším na sebe rovnou nevraží. Prostřednictvím piána v parku se myslím povedlo cosi dosud nevídaného: alespoň někteří příslušníci "majority" přestali na chvíli hledět na romské spoluobčany skrz prsty a museli uznat, že na ten klavír fakt válí. U klimpru se totiž na barvu pleti nehraje: existují jen dobří a špatní pianisté.

Je bohužel smutnou pravdou, že ne všem přišel nápad s venkovním piánem tak skvělý a idylický, a někteří neváhali svůj názor projevit tím nejprimitivnějším a nejpodlejším způsobem: útokem na nástroj samotný. Dvakrát se ráno stalo, že bylo víko klavíru vypáčené (ačkoliv se nástroj každý večer v deset hodin poctivě zamykal, aby se předešlo rušení nočního klidu), což mělo naneštěstí za následek telefonáty na městskou policii a následně i stížnosti adresované přímo mně. Tyto výhrady jsou jistě legitimní – chápu rozhořčení obyvatelů okolních domů, že se kvůli noční produkci (či spíše opileckému řádění) nevyspali. Na slušný a neanonymní telefonát jsem také trpělivě odpovídal, že byl klavír během "kritické" sobotní noci násilím otevřen a že se pokusím tomu napříště zamezit. Jenže ne všichni měli dost slušnosti si postěžovat přímo; a tak jsem jednoho rána – poté, co jsem na piáno připevnil dvě petlice pro zvýšení jeho nedobytnosti – našel na klavíru kromě svých dvou zámků ještě zámeček třetí, cizí, zamezující pro změnu jeho odemčení. Někomu to piáno v parku prostě leželo v žaludku. Nicméně po tři týdny nedoznalo větší úhony, a tak jsme se mohli v Písku plácat po ramenou, že si v kulturnosti v ničem nezadáme s Pražáky a Brňáky, kde také piána neutržila žádné šrámy.

Jenže chyba lávky: poslední zářijovou noc si na nástroji někdo vybil svou frustraci: rozlomil kryt kláves, ohnul pedál a lištu s kladívky, takže půlka kláves přestala hrát. Zmrzačený klavír – který mohl stát v Palackého sadech ještě celý říjen – tak putoval do zimního azylu, kde počká na opravu a naladění, aby mohl na jaře zase vyrazit do píseckých ulic. Zůstávám totiž optimistou a věřím, že většině Písečáků dělá radost, když se parkem nesou tóny klavíru, jehož jediným účelem je zkrášlit naše společné místo k žití. Komu se tento projekt líbil a chtěl by přispět na jeho pokračování, může se zúčastnit benefiční akce Koncert pro piáno, která se uskuteční v sobotu 21. 12. v Divadle Pod čarou, kde vystoupí zástupci tří generací píseckých hudebníků – David Sarközy (klavír), Vanilla rap Publique (crossover), Závodní ovce (skopový nářez) a písecko-budějovická Černá mutace (acoustic) . Výtěžek koncertu bude určen na opravu nástroje, jeho naladění a opětovnou instalaci do píseckého plenéru, až se jaro vrátí…

Petr Putna

Fotoreportáž: Piáno v Písku den 1 – 10.9.2013 – facebook Písecký svět