Od Šumavy k Tatrám a zpět
Každoročně na konci srpna ožijí Vysoké Tatry jednou akcí. Je jí mezinárodní vojenský výstup na Kriváň, který je vždy spojen i s pietním připomenutím SNP (pro neznalé historie – Slovenského národního povstání během druhé světové války). Pořadateli této akce jsou vojenské svazy zemí tzv. Visegrádské skupiny (V4 – Slovensko, Polsko, Maďarsko a Česko).
Během letošního ročníku (již osmnáctého) vystoupilo na Kriváň v sobotu 24. srpna cca 950 účastníků – nejmladšímu bylo 7, nejstaršímu 85 let. Jeden z pokořitelů 2 495 m vysokého vrcholu naměřil na svém krokoměru na trase ze Štrbského plesa celkem 16 tisíc kroků. Tolik strohá statistika a teď něco trochu osobního.
Každá moje cesta na Slovensko je pro mne tak trochu malým svátkem. Jednak jsem ve slovenských horách a na slovenských řekách trávil jako student každé prázdniny. Jako „záklaďák“ jsem si celé dva roky vojny „odkroutil“ v Bratislavě. A nikdy jsem se nesmířil s Klausovsko-Mečiarovským rozdělením Československa. Možná ale mám něco „slovenského“ i v genech. Moje maminka totiž vyrůstala v Antalovcích u Užhorodu na Zakarpatské Rusi (či na Podkarpatské Ukrajině – podle toho z jaké strany to vezmeme). Dědeček tam totiž za 1. republiky „za odměnu“ sloužil jako „žandár“ (bez souhlasu úřadů se totiž oženil s Němkou z Drážďan a tak jako státní zaměstnanec musel z Prahy pryč). Maďaři je pak vyhnali na Slovensko, kde maminka navštěvovala střední školu v Liptovském Mikuláši, a Tiso je pak vyexpedoval do Hitlerem okleštěných Čech. Je celkem paradoxní, jak jsme si uvnitř „V4“ dokázali tehdy navzájem komplikovat život.
Musím se přiznat, že i já jsem na Slovensku zanechal „stopu“. Takovou zvláštní – je to ale již téměř 40 let, takže je to snad promlčené. S Brňákem Liborem Machatou (pro pamětníky – synovec slovenského národního umělce Karola Machaty) jsme v Bratislavě „na objednávku“ navrhli a vlastnoručně vybudovali památník k nedožitým 80-tým narozeninám Klementa Gottwalda. Jeho busta, pamětní deska a další ideologické detaily tohoto našeho „díla“ byly samozřejmě po listopadu odstraněny. Železobetonové pylony propojené nad zemí kvádrem ale dodnes stojí v areálu bývalých Dukelských kasáren na Pasienkách. Doufám, že mi tato mladická nerozvážnost odměněná tehdy opušťákem a částkou 300,- Kčs (pozor – „Kčs“ není chybou, tehdy to byly ještě koruny československé) a bude shovívavě dodatečně odpuštěna.
Ale zpět k Tatrám. Mají stále své kouzlo a přitažlivost, ale stále více o jejich podobě a životě rozhodují peníze. Srdce bolí a oči pláčí, když procházíte okolo zpřetrhaných kořenů zdravých živých stromů a zmrzačených torz kosodřeviny v místech, kde se rozšiřuje sjezdová lyžařská trať ze Soliska. Stromy a kosodřevina zde rostly desítky, možná stovky let. Teď musí zemřít, aby bylo učiněno zadost lidské zpupnosti a nenažranosti. Když se něco takového stane v důsledku přirozených přírodních procesů (vichřice, kůrovec), je hned zle a „oheň na střeše“. Když něco takového ale páchá člověk, navíc v národním parku, je to v pořádku a „klid po pěšině“. Až na Solisko a celou Mlynskou dolinou je slyšet kravál z „Guláš Cup Harley Davidson“, který se již po třetí odehrává v areálu FIS.
To ale ještě není v podstatě nic proti tomu, jak je znásilňováno a przněno úbočí masívu Lomnického štítu pod Skalnatým plesem. Proč? Aby tu vznikly nové lanovky, nové sjezdovky, nová obří parkoviště. Aby se mohlo spotřebovat víc elektrické energie na provoz vleků, večerní osvětlení a zasněžování. Aby se do prostředí okolo nás dostávalo víc chemikálií používaných při výrobě umělého sněhu.
Obraz Tater se mění, ochrana přírody se stává prázdnou nádobou. Staré objekty ve stylu tradiční tatranské architektury chátrají a jsou objektem zájmu vandalů. Místo nich rostou vedle megalomanských sjezdovek luxusní hotely, které nabízí svým movitým klientům vše možné i nemožné, takže se klidně obejdou bez neporušené, divoké a krásné přírody. Pod sjezdovkami vyrostly „lunaparky“ – stánky s všemožnými kýči a atrakcemi, které tahají peníze z kapes rodičům malých dětí. Je mi z toho smutno. Smutno dvojnásob, protože k něčemu takovému se schyluje možná i tady u nás na jihu Čech na Šumavě.
Vážení, zajeďte se podívat do Tatranské Lomnice a projděte si svahy pod Skalnatým plesem, ať vidíte, kam vede lidská zpupnost. Vichřice v roce …. a následná kůrovcová kalamita nenapáchala takové škody, jaké zde z blbosti či ziskuchtivosti, pro vlastní zábavu činí člověk – pán tvorstva. A pečlivě sledujte jak se k tématu Šumavy postaví ve svých volebních programech strany, které nám zase naslibují modré z nebe, aby dostaly své kandidáty do lavic Poslanecké sněmovny. A sledujte pečlivě výroky, sliby a postoje těchto kandidátů. Ať se pak nedivíme, co nás potká. A to nejen v kauze Šumavy.
Miroslav Krejča
srpen 2013
Diskuze k článku 
Článek zatím nikdo nekomentoval – buďte první!