Nepotrestanou vraždu si připomněli občané při pietním setkání na Písecku
V den 50. výročí zásahu ozbrojených složek proti účastníkům demonstrací 21. srpna 1969 je často zmiňováno jméno jedné z obětí, čtrnáctiletý Bohumil Syřínek. Právě jeho památku přišli v Čížové na Písecku uctít občané i duchovní do míst, kde již půl století po zbytečné smrti odpočívá.
Události osudného dne se dají ve zkratce shrnout do chvíle, kdy Bohumila, který se s kamarádem, přezdívaným Snake, vracel z vandru v Tatrách a šel za tetou do Nuslí, střelil do břicha příslušník Lidových milicí. Byla zde pouze jednotka z n. p, Okula Nýrsko, jak vyplynulo z dobových šetření, takže by nebyl problém tehdy vraha vypátrat.
Ovšem doba normalizace si alibisticky krom pendrekového zákona vytvořila v propagandě, obdobné té Goebelsově, kontrarevolucionáře, mající v davu stejné zbraně jako LM. Otec, který ještě viděl svého mrtvého syna na soudním, si všiml, že má na hlavě podlitiny od ran pendrekem, podlehnutí střelné ráně bylo pravděpodobně i podpořeno mlácením postřeleného příslušníky SNB. Chlapec zemřel 24. srpna 1969 v 5:45.
Jen čirou náhodou se den před setkáním na hřbitově v Čížové, kde je hoch uložen, dozvěděla moje manželka Jana Hejnová Bártová, že pouhé 3 km od Předotic, kde žije, se na hřbitově v Čížové nachází hrob tohoto chlapce. Společně jsme myšlenku zastavit se tam, zapálit svíčku a položit květinu, pak rozvinuli v narychlo sezvané setkání známých, s kterými se účastníme i různých jiných občanských aktivit, i dalších případných zájemců o akci.
Na vytvořenou událost na Facebooku zakrátko reagovalo několik lidí, že nemůže dorazit se omluvil Jaroslav Šíp, který Bohumila znal a byl s ním i tři týdny ve společném stanu na letním táboře v roce 1967.
VIDEO Sestřih setkání
Dalším překvapením pak byl večerní telefonát od člověka, který před padesáti lety s Bohumilem byl právě v Praze při návratu ze společného vandru, o možné osobní účasti na pietním setkání dal najevo velké pochyby, vzhledem k tomu, že událost je pro něj stále živá, na hrob že chodí často položit kamarádovi větvičku z lesa. Stále prý má před očima, jak veze zkrvavený batoh matce kamaráda i jiné chmurné vzpomínky, stejně jako krátce povídal, co mu to, že věděl příliš o vraždě – jinak tento čin nelze nazvat, přineslo v dobách následné normalizace. Druhý den odpoledne Snake volal znovu s omluvou, že by to nezvládl, což je zcela pochopitelné.
Pro mě to má i velmi osobní rozměr. Jednak jsem toho osudného dne stál jen pouhých několik set metrů od osudového místa činu. A také až do okamžiku, kdy jsem se dozvěděl, že ten kluk následně zemřel v nemocnici v Londýnské, kde se pro změnu před více než třiceti léty narodil můj zde také se smrkovou větvičkou stojící syn ve vandráckém, stala se pro mne symbolem smrti, ač dosud tomu bylo naopak.
Neformální setkání mělo důstojnou atmosféru, krom síly tohoto příběhu i povznesenou účastí plzeňského biskupa CČSH Filipa Štojdla a bratra Vojtěcha Pekárika. Jak v pozdějším živém vstupu na ČT 24, kde hovořili pamětníci roku 1968 i 1969 Petr Hejna a architekt Josef Pleskot, reportér na závěr o pietním setkání poznamenal: „Tekly zde i slzy…“
A oproti roku 1969 nebyl hřbitov infiltrován příslušníky SNB, sešli se zde jen lidé, kterým není lhostejná minulost, přítomnost i budoucnost. Příjemné, bylo, že na tomto příběhu nenapadlo nikoho z politiků zviditelnit se přednášením obvyklých frází. Nezněla zde státní hymna a nevlály prapory, zato došlo na symbolickou Modlitbu pro Martu v přednesu Kamily Marešové, čestnou stráž u hrobu držela skautka, její dcera Ráchel, přítomní se pomodlili Otčenáš…, to vše bez jakékoliv předchozí organizace průběhu tohoto ryze spontánního působivého shromáždění.
Na podobné události by se nemělo zapomínat, a v duchu nedávno ve Vráži při ekumenické bohoslužbě přednesené myšlenky „Budoucnost církve je v malých společenstvích“, lze toto přenést i na občanskou společnost – nejsou jenom Letné, ale i obdobná, nikterak řízená „sousedská“ setkání s přesahem k dalším účastníkům.
Text Petr Hejna Foto Václav Turek
Fotogalerie k článku
Diskuze k článku 
Ve článku je několik drobných, ale skutečně drobných nepřesností. Vážnou chybou je, že můj kamarád se jmenoval Syřínek a ne Siřínek.
Těch obětí ale bylo pět až sedm, o nich se tad ve článku nemluví, pochopitelně, byly odjinud. Ale za třicet let se nenašel nikdo, kdo by aspoň nějak tuto tragédii uspokojivě řešil. Ale opakovaně je to právě Bohouš Syřínek, jehož jméno je zneužíváno, i v těchto dnech, k získávání politických bodů. Politické body na jeho osudu nestydatě kdysi získal otec současného poslance za ODS Marka Bendy, jakmile bylo po volbách, byl mu nějaký Syřínek zase ukradený. I dnes jeho jméno připomínají různí politici nebo aktivisté a ve svých příspěvcích jsou daleko předaleko od skutečnosti. Babiš a Zeman jsou skutečně vejlupci, ale Bohouše ani ty ostatní oni dva nezavraždili. Je mi smutno, když lidé, kteří se prezentují jako demokraté, jako ti správní, poctiví, slušní a morálně neposkvrnění, si na oběti srpna 69 ani nevzpomněli, když třímali moc této země ve svých rukách, zato nyní, když jim jde pouze o to se nějak, jakkoli na politické výsluní vrátit, si vzpoměli na nějaký rok 68 a 69. Vládli tady oni dost dlouho, nebo snad ne, aby s tím, že byli nějací lidé zavražděni, udělali cokoli. Doslova cokoli. Neudělali nic. Ani ti úplně nahoře, ani ti tady kolem nás, tedy místní jak politici, tak úředníci, lidé na určitým způsobem vlivných místech, v komisích třeba. To, že lze těmito vraždami vinit současnou KSČM, je sice nesporné, ale stejnou vinu mají všichni ti, díky nímž tady máme Zemana s Babišem tam, kde jsou, ale jsou současně vinni tím, že KSČM je součástí našeho politického systému. Ti všichni jméno Bohouše Syřínka nemají nejmenší právo připomínat.