Písecký svět

Rok 2014 bych totiž bez nadsázky označila jako rok prozření české společnosti. Trend deziluze a rozčarování z politiky započatý již v roce 2013 nabral ve volebním roce 2014 na obrátkách, a tak prozřela (nebo si alespoň myslela, že prozřela) další nemalá část voličů, což se napříč republikou projevilo zejména v říjnových komunálních volbách – ti, co náhodou “neprozřeli“ již před volbami (a volili většinou tradiční politické strany) zaručeně prozřeli bezprostředně po nich, když se na radnicích (včetně té písecké) za podivných okolností “pekly“ často velmi neetickým způsobem nové koalice. Prozřela též nemalá skupina čtenářů tištěných médií a posluchačů či diváků rádií a televizních stanic, neboť si v plné nahotě uvědomili, že nezávislost médií a svoboda slova je u nás zřejmě poprvé od listopadu 1989 skutečně ohrožena, když se např. některé do té doby poměrně seriózní noviny a časopisy jako Mladá fronta DNES, Lidové noviny či Respekt prakticky přes noc staly stranickým tiskem. 

Prozřeli i voliči Miloše Zemana (jehož podpora se podle posledních průzkumů nyní pohybuje pouze kolem 30%), kteří si bohužel příliš pozdě uvědomili svůj velký omyl, když prezidentem republiky zvolili člověka tak arogantního, sebestředného, mocichtivého a bez jakékoli známky sebereflexe, který nejenže nesmiřitelně rozděluje českou společnost, ale hlavně dělá České republice svým chováním a kontroverzními výroky nebývalou ostudu v mezinárodním měřítku. Akce s vystavením červených karet Miloši Zemanovi pak byla zatím zřejmě nejmasovějším protestem proti prezidentovi v historii České i Československé republiky. Všechno zlé je však i pro něco dobré, a tak mnoho občanů si až v roce 2014 v souvislosti s chováním současné hlavy státu náhle uvědomilo, že hodnoty jako jsou etika, slušnost, právo, morálka, apod. představované a prosazované Václavem Havlem (kterému se v minulosti často pro jeho pravdoláskařství vysmívali) nejsou pouze prázdnými frázemi, ale hrají v demokratické společnosti nezastupitelnou úlohu. Překvapivé (zejména v kontextu se situací v Rusku a na Ukrajině) pak bylo pro mnoho lidí i poznání, že demokracie není samozřejmost a o její zachování je nutno občas i tvrdě bojovat.    

Prozření se však nevyhnulo ani samotným politikům. Pravicoví politici definitivně pochopili, že propad důvěry obyvatelstva, na kterém dlouhé roky přičinlivě spolu s “kmotry“ pracovali, není jen chvilkový rozmar přelétavého voliče, ale dlouhodobý stav, a že obnovit tuto důvěru bude zřejmě těžší, než si mysleli. Představitelům levicových stran pak došlo, že pokud nechtějí následovat osud těch pravicových, musejí svoji politiku radikálně změnit, ovšem zatím to vypadá, že spíš jen přešlapují na místě a neví kudy kam. Prozření (nebo spíše zvýšená ostražitost) podle všeho nastalo i uvnitř vládní koalice, když dva z tradičních koaličních partnerů opakovaně zjistili, že ten třetí hraje podle poněkud jiných pravidel než oni, a používání praktik jako jsou podrazy, intriky a nedodržování koaličních dohod ve zvýšené míře mu není nijak cizí.  

Bohužel podle již výše zmíněných průzkumů veřejného mínění to vypadá, že kdo dosud plně neprozřel, jsou právě současní a potenciální budoucí voliči vládního hnutí, jež se svou jednoduchou (“prostě to dáme“)  a antistranickou (“nejsme jako oni“) rétorikou stále u velké části obyvatel boduje, a to navzdory faktu, že jeho představitelé “to dávají“ hlavně ve svůj prospěch a že se chovají úplně stejně (ne-li v mnoha ohledech hůře) jako ti politici, o nichž tak pohrdavě mluví. Snad i tato část obyvatelstva České republiky dodatečně prozře, až zjistí, jak se ve skutečnosti věci mají – totiž že proklamovaná “antipolitika“ je jen zástěrkou pro plné ovládnutí českého politického, ekonomického a mediálního prostředí jedním člověkem, který si za tímto účelem všechno a všechny okolo sebe kupuje, za což ovšem vyžaduje bezvýhradnou poslušnost.

Období posledních zhruba dvou let je označováno jako doba, kdy jsme prožívali největší frustraci z politiky a krizi hodnot od listopadu 89, a proto si dovolím tvrdit, že je velmi důležité, aby trend prozírání české společnosti pokračoval i v roce 2015, navzdory tomu, že občas některá “prozření“ nejsou pro společnost příliš přínosná. Znamenají ale, že občané se o veřejné dění zajímají, jsou ochotni se podílet na určování směru, kterým se podle nich má Česká republika ubírat a v případě nejvyššího zoufalství z vývoje událostí neváhají vyjít i do ulic a dát najevo svůj názor. A to je známka, že demokracie v Čechách zatím ještě nevyhynula.