Písecký svět

Architekt František Krásný se narodil 6. července 1865 ve vsi Koterov, která je dnes součástí Plzně. Byl dítětem prostého selského prostředí. Jeho otec, sedlák Jakub Krásný, hospodařil společně s manželkou Annou, rozenou Huclovou a též dcerou sedláka, na statku v Koterově. Datum narození, kterým též začíná text pochodu Sokolský den (Sokolíci), se Krásnému bude připomínat po celý život. Nejvíce však po šedesáti letech, kdy za strahovskými hradbami cvičí desítky tisíc Sokolů na VIII. všesokolském sletu roku 1926. Svátek sokolstva se toho léta koná na Strahově poprvé. Návštěvníky vítají brány borců, elipsovitý hudební pavilón či slavnostní nádvoří. Autorem návrhu základního řešení pro stavbu sletiště není nikdo jiný než František Krásný, ale nepředbíhejme zbytečně.

Studia prožil v letech 1882-85 na německé průmyslové škole v Plzni. Zde se mu dostalo dobrému základu stavebních znalostí, krátkou praxi získal u stavebních firem. Ve svých pětadvaceti letech úspěšně složil stavitelskou zkoušku, o rok později mu bylo umožněno studium na proslulé vídeňské Akademii výtvarných umění. Nejprve u profesora Karla von Hasenauera, posléze u Otty Wagnera, otce moderní evropské architektury. Františka Krásného omámila esence nového směru natolik, že za pár let proměnil Plzeň na českou kolébku rané secese.

Nástup secese u nás je spojován s architektem Friedrichem Ohmannem a jeho objektem pražské kavárny Corso z roku 1897. Projekty dalšího průkopníka secese Jana Kotěry, snad nejvýznamnějšího českého žáka profesora Wagnera, jsou stejného data. Nicméně je potřeba zmínit ještě dvě jména, která mají zásadní význam. Osvalda Polívku, Zítkova žáka a autora projektu Karafiátova nakladatelství v Brně, a již zmiňovaného Františka Krásného, nejstaršího českého Wagnerova žáka, s jeho opomíjenou tvorbou začínající architektonické kariéry.

Studium na Akademii třicátník Krásný zakončil projektem Domu umění, typickou školní prací Wagnerova ateliéru. Ve Vídni si odsloužil také vojenskou službu jako tzv. jednoroční dobrovolník. Sídlo habsburské monarchie opustil Krásný až v roce 1920. Tvůrčí etapa práce přichází kolem roku 1895, kdy vzniká společný projekční ateliér s Josefem Hoffmanem. Jejich stěžejní díla však zůstala především na papíře. Jednalo se například o nerealizovanou Živnostenskou banku v Praze, která svým originálním pojetím v duchu secesního klasicismu předběhla své novobarokní a neorenesanční sestry. Druhý projekt budovy plzeňského Městského divadla získal přízeň i u konzervativní poroty a stal se vrcholným dílem obou architektů, nicméně nakonec dostal přednost návrh konvenčního architekta Antonína Balšánka. Jak se však říká, vše špatné je pro něco dobré. Místní soukromí podnikatelé si všimli novátorského stylu a velice se jim zalíbil.

První secesní dům postavil v roce 1897 pro plzeňského obchodníka Augustina Fodermayera. Byl zdoben sousoším a alegorií obchodu od sochaře Jaroslava Maixnera. Bohužel ve 30. letech 20. století prošel přestavbou, tudíž se jeho fasáda nezachovala. Další dvě budovy byly postaveny na místě zbořených právovárečných domů. Nejlépe dochovanou secesní stavbou je tzv. Utlerův dům, který se zachoval v původní podobě. Druhý z domů ve stejné ulici byl určen pro Čeňka Kříže. Dobový komentář v časopise Technický obzor od redaktora Josefa Lhoty ovšem ukazuje, s jakou nevolí se nový směr musel vypořádat: „Pod vlivem vídeňského moderního proudu ve výtvarnictví, najmě v architektuře, architekt F. Krásný koncipoval fasádu této budovy – jako dřívější – v secesi pro naši královskou Plzeň, která přece honosí se znamenitými monumenty stavitelství na domácí vypěstěného a nepotřebuje toho při obrozovacím procesu, aby ke zvelebení její tříd, náměstí a ulic osvěžována byla elementy cizorodými, jí zajisté úplně dostačí, když v duchu těchto monumentů a ve smyslu starých tradic rozvíjeti se bude tak, jak si to přejeme a o čež usilujeme i v naší matičce Praze.“

Plejádu secesních budov v Plzni uzavírá vila Marie sládka Karla Kestřánka podle projektu z roku 1897. Vila se odlišuje od tradičního pojetí wagneriánské secese, zřejmě kvůli počátečnímu kritickému přijetí, a přiklání se spíše k francouzskému typu secese florální. Vila je pozoruhodná svojí schodišťovou věží odlehčenou kupolí se štukovým reliéfem Vyhnáním z ráje. Kestřánkova vila a tři domy v plzeňské Smetanově ulici postavené na sklonku 19. století patří k prvním raně secesním stavbám z českého prostředí a střední Evropy vůbec. Další jeho stavby vídeňského období jsou rozesety od Lublaně až po stověžatou Prahu.

František Krásný nebyl pouze mužem u rýsovacího prkna, aktivně se angažoval i ve spolku Sokola. Jako starosta vídeňské sokolské jednoty působil úctyhodných 22 let. Za první světové války byl též starostou Dolnorakouské župy. Během probíhajícího konfliktu působil v odbojové skupině Maffie, kde obstarával spojení s Prahou a jeho byt byl využíván jako místo porad a schůzí. Dva roky po vzniku Československa Krásný se svou rodinou přesídlil do Prahy a ihned se zapojil do práce ve stavebním odboru České obce sokolské. Nastává nové období tvůrčí činnosti. Otěže sokolského architekta převzal ve dvacátých letech po Ludvíku Čížkovi společně s Aloisem Dryákem. Vytvořil prototyp sokolovny, který různě obměňoval a své úvahy a rady publikoval v sokolských příručkách. Nejznámější pražský počin Krásného je regenerace Michnova paláce a projektu ústředního hnízda sokolů – Tyršova domu.

Návrh protivínské sokolovny z pera Františka Krásného pochází z června roku 1922. Počítal s vybudováním dvou částí spojených širokým vestibulem. V levé části taneční a divadelní sál s jevištěm, v pravé sál tělocvičný a přednáškový. Nad tanečním sálem nechyběla galerie, šatna či skladiště prospektů. Tělocvičný sál lemovala galerie, která navazovala na spolkovou místnost a knihovnu. Uprostřed navržené budovy byla v patře vyprojektována i projekční komora. Suterén byl vybaven šatnami pro cvičící, bytem pro sokolníka, kotelnou a sprchami. Plocha za sokolovnou nabízela prostor pro letní cvičení nebo umístění zahradní restaurace. Návrh objektu zcela splňoval kritéria pro společenské, kulturní a sportovní centrum města.

Pozemek se podařilo sehnat od protivínského velkostatku především díky úsilí starosty jednoty Marvana a vrchního sládka Skřídla. Stavba sokolovny započala 20. června 1922, základní kámen byl položen 13. srpna téhož roku. Stavebních prací se zhostil protivínský stavitel Jan Chalupský, přičemž v první etapě měla být vybudována pouze levá část sokolovny, tedy taneční sál s hledištěm. Pozemek obsadili horliví občané města a práce šla rychle od ruky. Pracovali dělníci, úředníci, zaměstnanci pivovaru, učitelé i lidé od dráhy a mnozí další, v dnešní době nepředstavitelný skutek občanské sounáležitosti. Za pouhých pět měsíců byla sokolovna pod střechou! Družstvo pro postavení sokolovny odvážně vsadilo vše, bez ohledu na nedostatek financí, na jednu minci. Rozpočet pro první etapu byl vyčíslen na 188 tisíc korun, cena stavby po dokončení obou částí by přišla na 525 tisíc korun. K výstavbě pravé části budovy však kvůli nedostatku financí již nedošlo, sokolové splatili dluh až po válce roku 1947.

Sokolovna byla otevřena 1. února 1923, první šibřinky o tři dny později oslavilo 1147 návštěvníků, poslední maškarní karneval z 24. února 2002 hostil 600 dětí a rodičů. V mezidobí, po temných dnech války, se v květnu 1947 schválila přístavba kuchyně s jídelnou a galerií nad sálem v režii Bohumila Budína. V osmdesátých letech byl z jižní strany k sokolovně přistavěn prostor s knihovnou, kancelářemi MěKS a kinem. Po dokončení sportovní haly u školy mohl být taneční sál konečně využíván jen pro svou původní podstatu – ovšem ne na dlouho. Ještě v roce 1993 byla z důvodu zatékání položena nová střešní krytina a zrekonstruována typická věžička, o tři roky později zřízena nová plynová kotelna.

Petlici nad jediným společenským sálem Protivína zavřela špatná statika budovy a do dnešního dne ji nikdo neotevřel. Znalecký posudek z roku 1999 si všímá nadměrného výskytu trhlin, deformace stropní konstrukce a dalších konstrukčních nedostatků. Havarijní stav v době posudku nehrozil, nicméně jeho závěr apeluje na začátek statického zabezpečení či rekonstrukce do dvou let. Zároveň nařídil nejpozději v březnu 2002 zahájit sanační práce – tyto práce však zahájeny nebyly. Před pěti lety došlo pod sokolovnou k opravě kanalizace, která byla zčásti příčinou sedání objektu.

Podle vyjádření starosty města Protivín Jaromíra Hlaváče se o rekonstrukci sokolovny neuvažuje. Náklady jsou podle projektové dokumentace vyčísleny na cca 60 milionů korun, studie změny využití na čistě kulturní stánek činí dalších 25 milionů korun. V současné době není vypsán žádný dotační titul, který by velkou část nákladů pokryl. Dle schváleného rozpočtu 2017 je patrné, jakou investiční cestou se Protivín ubírá. V následujících letech je kladen důraz na obnovu infrastruktury města. Doba, kdy se společenské, sportovní i zájmové dění odehrávalo v této budově, je nenávratně pryč. Od té doby, dle slov starosty města, máme vybudováno několik areálů, které právě nahradily převážnou činnost, která se odehrávala v těchto prostorách.

Co se týče sportu a mého osobního názoru, má Protivín na dlouhá léta vystaráno. Nabídka sportovišť je opravdu pestrá. Ovšem v sokolovně se pouze necvičilo, sloužila především ke kulturním a společenským účelům! Absence veřejného kulturního stánku pod vlastní střechou je tristní a výhledově palčivá. Město Protivín je v posledních letech městem dobrým a rozvíjejícím, nicméně do budoucnosti by bylo velmi nešťastné, aby se se sokolovnou či snad jiným společenským sálem nepočítalo. Právě tento dřevěný, naleštěný obdélník je srdečním tepem, jeho stěny myokardem a lidé teplou krví rozlévající se v těle města. Budova sokolovny je ideálním místem, zvláště s přihlédnutím na význam architekta a věrného sokola Františka Krásného, kterému vděčíme za její podobu. Uznejme, že se jedná o jednu z nejvýznamnějších světských památek města Protivína. V jejích oknech se zrcadlí nadšení tehdejších lidí, taneční kurzy a nespočet bálů a zábav. Oproti tomu v trhlinách budovy, které se neustále zvětšují, je patrný propastný kulturní deficit, který za patnáct let od uzavření vzniknul.

Krásný zemřel 14. června 1947 v Mariánských Lázních, kam často jezdíval na zotavenou. Jeho rukopis prodělal během života spoustu změn. Od prvotního zalíbení v neorenesanci, přes nově zrozenou secesi, až k cestě zpět od zdobnosti k jednoduchosti výzdoby. I přes konzervativní povahu Františka Krásného jeho dílo patří ke generaci architektů, kteří svým mládím i názory předcházeli tvůrce, kteří na vlně prosazujícího se funkcionalismu začali rýsovat novou epochu dějin architektury.

 

Literatura:

 

ČÍŽEK, Ludvík. Stavba sokoloven a cvičišť sokolských: jejich úprava a vnitřní zařízení. Praha, 1924.

 

KOVÁŘ, Jaromír. František Krásný. In: BĚLOHLÁVEK, Miloslav, ed. Minulostí západočeského kraje XX. Plzeň, 1984.

 

LUKEŠ, Zdeněk. František Krásný – vůdčí osobnost nástupu secese v české architektuře 1896–1900. In: Umění XXXIV. Praha, 1986.

 

WOLF, František. 100 let od založení Sokola v Protivíně. Protivínské listy. 1998, (6).

 

 

Ondřej Koc

Fotogalerie k článku