Písecký svět

Do obecného povědomí obyvatel města Písku se T. G. Masaryk dostal nejspíše až roku 1886, tedy čtyři roky poté, co z Vídně přišel vyučovat na filozofickou fakultu pražské univerzity, rozdělené nedlouho předtím na českou a německou část. Propuknuvší boj o Rukopisy, tedy veřejná diskuse vzniklá poté, co šestatřicetiletý Masaryk a jeho univerzitní kolegové, historik Jaroslav Goll a jazykovědec Jan Gebauer, zpochybnili se vší autoritou pravost údajných českých středověkých památek, Zelenohorského a Královédvorského rukopisu, nemohla uniknout pozornosti píseckých vlastenců, pro něž byla taková troufalost nepochopitelná. Situaci vystihuje rozpačitá věta z článku písecké celebrity Vojtěcha Vlastimila Janoty, pedagoga a novináře, s názvem „Historie – kořen národa“, uveřejněného 17. dubna 1886 v týdeníku Otavan:  „Znajíce z prací vědeckých pány profesory Gebauera a Masaryka, myslíme, že oni jen kvůli dovršení důkladnosti svého studia chtějí vyslechnouti všeliké obrany našeho klenotu staročeského básnictví, aby pak sami v čelo obránců postaviti se mohli.“

Celá situace se záhy kontaminovala uveřejněným provokativním tvrzením publicisty Huberta Gordona Schauera o nesamozřejmosti existence českého národa a jeho položením řečnické otázky, zda by nebylo lépe přimknout se k německé kultuře; výrok byl veřejným míněním přiřknut Masarykovi, který už požíval dostatečné pověsti rebela.  Do boje proti údajným kosmopolitním nepřátelům vlasti se svými verši („vás věru nezrodila matka česká, leč nestvůrná, zlo sálající saň, jež nad hlavou nám perutěmi tleská a věčně žádá české krve daň“) zapojil jiný písecký výtečník Adolf Heyduk, v městě již čtvrt století aklimatizovaný a vážený, což také neuniklo pozornosti dalších obyvatel, přinejmenším těch, kteří četli noviny a podíleli se na vlasteneckých aktivitách. Krátce řečeno: jméno Masaryk nebylo v období, následujícím po letech 1886-1887, v Písku skloňováno v příliš lichotivých souvislostech.

Je proto poměrně překvapivé, že právě Písek (a přilehlá část Prácheňska) byl o pět let později jevištěm Masarykova vykročení z akademického prostředí do politického života. S přáteli „realisty“ (Karel Kramář, Josef Kaizl) vyjednával Masaryk před volbami do Říšské rady (vídeňské poslanecké sněmovny parlamentu rakouské části rakousko-uherského soustátí) o volební spolupráci se staročechy, v jejichž čele stál František Ladislav Rieger (pět let předtím řečnil v Písku při odhalení pomníku svého tchána Františka Palackého). Strana připadala realistům poněkud noblesnější než hluční mladočeši, leč námluvy skončily neúspěchem a nezbylo než zvolit protivnický tábor, což se ukázalo šťastnou sázkou: staročeši přišli o všechny venkovské mandáty ve sněmovně a z mandátů městských obhájili jen Táborsko. Masaryk a oba jeho jmenovaní přátelé, jimž mladočeši poskytli podporu, se tak stali vídeňskými poslanci – a Masaryk právě v Písku.

Plné znění stati autora Ondřeje Kryštofa Koláře naleznete v zářijovém čísle měsíčníku Písecký svět