Přihlášení

40. výročí Charty 77 /Pravda a láska je dnes kýč/

6. 1. 2017 | Redakce PS | Diskuze (2) | Věci veřejné

zdroj www.pametnaroda.cz

Dovolila jsem si v úvodu ocitovat titulek článku, který vyšel k dnešnímu 40. výročí Charty 77, v příloze „Čtení na víkend“, v Deníku. Rozhovor vedla Lenka Králová s Janem Kozlíkem, který působil od roku 1990 v komisi na federálním ministerstvu vnitra. Stál u zrodu Bezpečnostní informační služby (BIS), ve které pracoval až do důchodu v roce 2012.

Jan Kozlík se narodil 4. 1. 1946, v roce 1968 začal studovat bohosloveckou fakultu. Chtěl se stát evangelickým farářem. Těsně před dokončením byl z politických důvodů vyloučen. Podepsal Chartu 77 a v roce 1983 se stal jejím mluvčím. Po propuštění z místa technika se do roku 1989 živil jako topič.

V závěru celostránkového rozhovoru Jan Kozlík odpovídá na otázky následovně.

V čem se nejvíc rozcházejí představy chartistů o svobodné společnosti s dneškem?

„Lidé, kteří se ke svobodě dostanou rychle a zadarmo, s ní neumějí zacházet. Všichni ji vnímají jen jako svobodu od povinností. Ne jako svobodu k odpovědnosti. A právě to druhé byl úmysl Charty 77. My jsme chtěli přijmout zodpovědnost za to, co se v zemi děje. Nechtěli jsme, aby měl zodpovědnost jenom bolševik, zatímco my budeme jen nějaký trpný materiál. Toužili jsme se podílet na zodpovědnosti, ne na moci“.

Přesto se nezdá, že byste byl z vývoje po pádu železné opony zklamaný. Je něco, co vás přece jen mrzí?

„Když estébáci na vnitru zjistili, že je nebudu trestat, a začali si se mnou povídat, byli alergičtí na jedinou věc – na heslo, že pravda a láska musí zvítězit. To je lež, pane řediteli, říkali. Vždycky jde jenom o prachy a moc. Dnes už bych jim to s takovým zápalem nevyvracel. Nevadí mi, že jsem přišel o iluze a zjistil, že demokracie je složitější mechanismus, než jsem si kdysi myslel. Ale je mi líto, že z touhy po obecném dobru a z hesla o pravdě a lásce, zbyla jenom vyprázdněná fráze, pravda a láska je dnes kýč“.

V určitém smyslu má bohužel Jan Kozlík pravdu. Je bohužel povahovým rysem českého člověka neustále „remcat“, ale jinak stát pohodlně v závětří, stranou dění.

Jan Kozlík na otázku tohoto druhu odpověděl.

Sociologové říkají, že se společnost rozděluje. Lidé se na sociálních sítích uzavírají do komunikačních bublin a mluví jenom s těmi, kteří bezvýhradně sdílejí jejich názory. Představovali si chartisté svět takhle, když snili o demokracii?

„Vždyť vy popisujete to, co se stalo kdysi nám. Začali jsme se scházet proto, že nám spolu bylo dobře. Charta 77 vůbec nebyla uzavřená skupina. Ale nebezpečí, že se uzavřeme v ghettu, bylo reálné. Václav Havel si stěžoval, že už rozumíme jenom sami sobě a svět kolem nám jen ukradený. A byli dokonce lidé, kteří si libovali v tom, že jsme vytvořili jakousi paralelní polis. Jenomže to mělo svou negativní stránku. Ostatní- teď myslím ty, kteří si večer naladili Hlas Ameriky – se na Chartu 77 dívali, jako kdyby se zájmem sledovali zápas Sparta-Slavia. Vnímali to tak, že oni hrát nemusejí. Jenom fandí klubu“.

Vždy si vzpomenu na rozhovor s českým malířem Bociánem /vlastním jménem Bohumil Strohalm/, který žil od svých 17 let ve Francii a v Prácheňském muzeu jsem představila jeho dílo i spolu s jeho manželkou sochařkou Yvonne Tinayre. Posléze výstava putovala po České republice. Říkal mi: „Víš, vy Češi se málo bouříte. Ve Francii se lidé okamžitě veřejně výrazně projevují, pokud s něčím nesouhlasí. A řadu svých požadavků si dovedou vydobýt. Tato vlastnost vám chybí“.

 Ale myslím a hlavně pevně doufám, že Jan Kozlík nemá o vyprázdnění Havlovy věty o pravdě a lásce, zcela stoprocentní pravdu. Hesla sebou vždy nese zlomová doba, předvolební kampaně a nejrůznější vyhrocené okamžiky ve společnosti. Tato tolik posmívaná věta Václava Havla si uchovává a uchovávat bude svůj zásadní význam i nadále, a je v naší společnosti mnoho lidí, kteří si tento odkaz v sobě nesou a co je důležité, i nezanedbatelná řada mladých lidí. Nést zodpovědnost za dění ve společnosti ve které žijeme se zdá, že opět nabývá na síle /viz občanská iniciativa Kroměřížské výzvy/, nebo i další, podobné tomuto uskupení.

O to víc mne osobně mrzí, že třeba Písecké postřehy vůbec nevzpomenuly ani řádkem dnešního výročí Charty 77. Ostatně již dlouhou dobu se tyto noviny stávají pouze vydavatelem svých přispěvatelů. O novinářské autorské náplni není vůbec řeč. A svého času tomu v minulosti rozhodně tak nebývalo.Ale s každým novým rokem přichází nová Naděje a je na nás, abychom ji pomáhali zodpovědně a smysluplně naplňovat. Rozhodně máme nač navazovat.

Irena Mašíková Konštantová, 6 .ledna 2017

0
0

Diskuze k článku +

7. 1. 2017 (11:58)  –  JUDr. Josef Šlehobr

0
0

JUDr. Josef Šlehobr
Ten článek plně odpovídá Mašíkové Konštantové. Již dlouho nic nepsala. O dob co se jí obracel žaludek z červených praporů při
návštěvě čínského presidenta. V článku má pravdu, že si na výročí Charty 77 Písecký svět nevzpomněl. To samo o sobě něco
znamená. S Landovským jsem seděl v jedné lavici na průmyslovce v Teplicích. Takže o něm něco vím. Víc než ostatní. Já jsem nebyl pionýr ani ČSM, ale on měl zlatý odznak ČSM zásluhy.

Odpovědět

7. 1. 2017 (23:40)  –  Irena Mašíková Konštantová

0
0

Pane doktore,
prosím čtěte pozorně, než odpovíte. Moje poznámka o nevzpomenutí Charty 77 patřila Píseckým postřehům a ne Píseckému světu. O Pavlu Landovském není v mém textu žádná zmínka, nevím, proč ho vzpomínáte. Jeho slovy "jste volako zmetěný".

Odpovědět

Nový komentář k článku

Pro zapojení do diskuze se nejprve přihlašte ke svému účtu.

Nejste-li registrovaným uživatelem, zaregistrujte se zde. Registrace je jednoduchá a rychlá.