Písecký svět

Často se na mne obracejí občané s dotazy, proč že se vlastně nebojím bezdomovců, dokonce s nimi zapřádám hovory a vůbec – no, vůbec. A proč ne? Za prvé: Jsou to lidé a podle mé víry mají taky nesmrtelnou duši. Nehledě na mou jistou zištnost. Ne, neuplácejí mne informacemi, i když se dost dozvím o lidech, co domov mají. Má zištnost je podnícena jistými, nám, křesťanům, známými informacemi: Neštítit se, a dokonce mít rád, je celkem lukrativní na Věčnosti. Ateisté holt mají smůlu.

 

Ale to jen tak na vysvětlení. Ráda bych potěšila slušné občany v Portyči: Bezdomovců ubylo, kasárna už skoro neexistují, kde tedy hlavu složit? Už dlouho pátrám, kam zmizel pan Zdeněk – chodíval pomáhat lidem s těžkou prací, pěstoval si svůj nádherný plnovous, dokonale abstinoval i mezi opilci a byl to profesionální disident – za totality seděl nikoliv za rouhání, ale za příživnictví. Odmítal totiž být pravidelně zaměstnán, ale toužil se procházet po zemi a pracovat sám na sebe, tam, kde by chtěl on. Vysloužil si u omladiny přezdívku Hobbit.

 

Znám o něm hezkou historku: Byl jedním z třídičů-dobrovolníků popelnic na sídlišti. Jednoho dne ho u této činnosti zastihly dvě starší dámy (?) a pustily se do něj nevybíravými slovy. Když mi je řekl, skoro se zarděl, proto ten otazník… Jat spravedlivým hněvem prohlásil na jejich adresu skoro werichovsky: Milostpaní, polibte mi p…“ Řekl to celé, pochopitelně. Chechtal se, prý je málem trefil šlak. Ale jejich slovník byl podle něj rovněř košatý.

 

Pak tudy na kole často projížděl vlasatý a vousatý muž. Jednou, když se ho má fena Dorra ptala, co našel, chválil si plato vajec a skoro celé grilované kuře. Od té doby se snažím, když uklízím po svém psovi, abych „to“ dávala do odpadkových košů nebo pečlivě balila… Jednou, když jel v dešti na kole, vous i vlas mu vlál a vypadal jako bůh deště. Rozesmála jsem se – a on se taky rozesmál. Jestli není skvělý? Už jsem ho ale dlouho neviděla. Možná se jeho rajóny kryly s pochůzkami místních strážníků…

 

Jsou pak lidé, kteří bydlí, ale příjmy mají tak malé, že jsou k třídění bohužel nuceni nouzí. Jeden z nich, muž, kterého mám velký důvod si vážit, má nemocnou ženu, několik nezaměstnaných dětí s rodinami a kupu vnoučat. Dlouhodobě nezaměstnaní muži obvykle upadají do beznaděje, takže buď se přiživují trestnými činy – hlavně krádežemi kovů – nebo končí abúzem drog, alkoholu a gamblerství. Děti o víkendech tráví čas u prarodičů a ti – nemají dost peněz. Zmíněný pán je pracovitý, slušný, čistý a zodpovědný. Přesto kontejnery třídit musí. Když mi ukázal, co všechno ve „směsácích“ je, byla jsem šokována. Co my, bohatí, vyhodíme. Kolik potravin, oděvů… Jsou země, kde by lidé s jásotem zařizovali bydlení jen z toho, co se u nás vyhodí.

 

Proto tito lidé konají záslužnou práci, i když podle „slušných“ lidí jsou zavrženíhodní. Vím o jedné podivuhodné a moudré věci, která vznikla po válce ve Francii. Třídičství se tam stalo živností. Každý provozovatel živnosti měl velkou plachtu, na niž vysypal obsah popelnice, důkladně roztřídil a nepoužitelný odpad znovu pečlivě uklidil. Tak na smetiště šlo jen to, co už opravdu nebylo k ničemu.

 

Neopovrhujme bezdomovci. Jak se asi na ulici dostali? I když někteří jsou obtěžující a musíme hledat cestu, jak s nimi zacházet, ne všichni jsou na ulici dobrovolně! Podle výzkumů této skupiny lidí je mezi nimi dost vysokoškolsky vzdělaných lidí, dokonce lékaři, inženýři, profesoři. Není to věc vzdělání, ale často neštěstí, které prostě neunesli. Ne všichni jsou alkoholici. My musíme být těmi, kdo mají soucit a hledají pro ně cesty.

 

Ovšem tady v Portyči už žádní skuteční bezdomovci nejsou! Kontejneřiště by asi stejně v zimě nepovažovali za dobré místo na nocleh – hrozně tam totiž táhne. Pokud budeme my, bohatí, vyhazovat věci ještě k potřebě, budou existovat třídiči. Nebylo by lépe třídit hned?

 

A ještě jeden příběh: Potkala jsem romskou dámu, které si od té doby vážím ještě víc než dřív, jak nese ke kontejnerům pečlivě zabalenou krabici. Vysvětlila: Chodí sem jeden chudák hledat jídlo do popelnic. Nám zbyly chlebíčky a cukroví z oslavy, tak jsem to zabalila, aby mu na to neskákaly myši. Už jednou jsem mu nabídla, ale utekl, tak mu to dám sem, takhle si to vezme!“ Ta paní je formát. Tak alespoň balte, když už netřídíte!

PANÍ TROI

VYŠLO V TIŠTĚNÉM MĚSÍČNÍKU PÍSECKÝ SVĚT – LEDEN 2015.