Písecký svět

Včera jsem se vrátila ze zahraničí a zjistila, čím žije moje rodná země. Rozhodla jsem se zúčastnit dnešního rozloučení s panem prezidentem a pietní akce na Pražském hradě. Václav Havel byl člověk, kterému je třeba poděkovat a vyjádřit úctu. Vyrazila jsem brzkým busem do Prahy. Po ránu jsme si daly sraz s kamarádkou na Andělu a pěšky se vydaly na Malou Stranu. Po cestě mě zaujalo množství černých kabátů v ulicích. Je to náhoda? A zároveň klid, který je pro jinak hektickou Prahu tak neobvyklý. Ulicemi města se rozprostíralo ticho. Došly jsme na Malostranské náměstí, kde jsme zdálky zahlédly dav lidí řinoucí se po Karlově mostě. Byl to mlčící pomalý proud lidí. Nějaký pán nám doporučil obejít náměstí a za rohem počkat na začátek průvodu. Za chvíli dorazil. Dojemné a smutné setkání. Vydali jsme se za autem vzhůru Nerudovou ulicí a po schodech vystoupali na Hradčanské náměstí. Zastavili jsme se někde pod sochou T. G. Masaryka, který symbolicky shlížel na dění pod sebou. Náměstí postupně zaplnily tisíce lidí. Neviděli jsme přes hlavy ostatních téměř nic z toho, co se dělo na náměstí, jen občasné útržky na obří obrazovce. Vnímali jsme pouze klid a atmosféru sounáležitosti. Nikdo se nestrkal, nikdo nemluvil hlasitě, mobilní telefony jakoby zamrzly. V jednu chvíli vysvitlo slunce a pronikavě oslepilo přítomné. Rozhlíželi jsme se kolem sebe a dívali se na oblohu. Byl to pocit jako bychom věděli, že tu někde je s námi, dívá se na nás. Modrá obloha po chvíli potemněla a začala hrát hudba, pochodovali vojáci, projela lafeta s rakví, prošly významné osoby. My jsme nic z toho sice neviděli, ale ten pocit sounáležitosti byl úchvatný. Opět ticho a začalo pršet s drobnými krupkami sněhu. Počasí jako by vnímalo významnou situaci a dokreslovalo atmosféru. V tom začali lidé spontánně tleskat, cinkat klíči a nejedna slza ukápla. Byl to silný zážitek, na který se jen tak nezapomíná. Jsem ráda, že jsem to mohla prožít, když mi unikla atmosféra Sametové revoluce coby malému dítěti.