Na co si to hrajem
Protipóly, které nás provází životem jsou různých druhů, různé důležitosti, různé převahy. Radost a smutek, život a smrt, láska a nenávist, euforie a apatie… Zastavím se u přátelství a nepřátelství, protože nepřátelství se, podle mého, vkradlo mezi voliče a volené, obyvatele a radní.
Ne, nechci rozebírat politickou scénu povolebních dnů, ale tu naši, malou, scénu městskou. O zvolených zástupcích, dokonce ani o úřednících města jsem nikdy nepřemýšlela jako o nepřátelích, protože většina z nich se zná s někým, koho znám i já, tedy si o nich mohu myslet, že je tak nějak znám. U voleb se podle toho řídím. Donedávna jsem se tím ani nijak zvlášť netrápila, sem tam setkání s úředníky, většinou s těmi co jsou fajn, na vyšší patra zřízení jsem nemířila zájem. Na drby moc nedám, ne že si je nevyslechnu, na to jsem moc zvědavá, ale držím se ještě pořád pravidla, že je lepší se přesvědčit, než dělat ukvapené závěry. Nutno dodat, že často jsou zvěsti pravdivé, ale raději si ověřuji. Kdysi byl jeden pán, a ten neustále říkal nějaká hesla, nebo úsudky. Mě tím štval, mlel je dokola, ale utkvělo mi říkadlo, že lidé ztrácí lásku k hroudě a že za to může čas a jídlo. Časem jsem si to převzala jako fakt. Téměř všichni tušíme, že naše potraviny nejsou zrovna přehlídka zdravé stravy, málokdo si uvědomuje, že stejně špatně krmíme zvířata, která potom jíme, stejně špatně živíme zem, na které si pěstujeme přílohy k těm zvířatům. V sobě to ukládáme konzumací obojího, a někde se to odrazit musí, hádám že v myšlení. Dílem přispěje deformace vnitřních hodin neustálou změnou času, a je vymalováno. Letos získali Nobelovu cenu vědci, kteří prokázali, že fungují naše biologické hodiny zároveň s časem na Zemi, to to trvalo. Ta ztráta lásky k hroudě je obrazná, jako že nejen rolníci mají k půdě ze svých strojů daleko, lidé ve vztahu k zemi otupěli. Je to ztráta citu pro to, co nás činí šťastnými, co nás živí, co bude živit naše děti, náš domov jako celek. Naše společnost ztrácí lásku k hroudě hromadně, politiky nevyjímaje.
Vedení města jsem nepovažovala ani za přátele ani nepřátele, prostě lidi z našeho města s nějakou ambicí, kterým věří dost lidí na to, aby jim svěřili vedení města. Letos svůj názor přehodnocuji. Ale nerada. Netajím se svým nesouhlasem s výstavbou parkoviště u školky na Jihu, a víc tomu na poli na Jihu. Smířila bych se s 5 místy pro auta pod svahem + chodník po svahu jako bezbariérový přístup. Těch dalších 15 míst pod okny našeho domu, ty jsou příčinou, že jsem začala pátrat po důvodu jejich vzniku. Vůbec nejsem spokojená s výsledkem, protože jako laik, co se správy obce týče, jsem nevěděla, co a kde mám hledat. Při pátrání v dokumentech, usneseních, povoleních, vyjádřeních, jsem načetla věci, které k parkovišti nepatří, ale zaslouží si prozkoumat. Patří sem hlasování zastupitelů pro něco, o čem nic neví, nebo pro nevýhodnou smlouvu, nevýhodný projekt, hlasování pro i přes nesouhlas odborů nebo komisí, nebo proti vůli obyvatel. Navíc jsem na vlastní kůži pocítila nepřátelství ze strany těch zvolených, možná i pohrdání, nejvíc však aroganci či projev síly nabyté moci. K mému překvapení to ve mně vyvolalo dojem, že jsme nepřátelé, a musím se jim bránit, bojovat proti nim, namísto respektu k instituci, asi proto, že tu chybí respekt vzájemný. Politickou scénu v našem městě vnímám spíš jako jednu třídu, vyrovnaný ročník, který se odlišuje jako děti ve škole, na áčko, béčko, céčko… ti mezi sebou soutěží, ale dohromady jsou to třeba páťáci. Tlak vyvíjený na realizaci různých projektů, na vyniknutí v něčem je pak dílem jednotlivců v těch skupinách. A tady se ten kolektiv páťáků rozpadne, netlačí na ně jejich politická strana, bohužel leckdy ani odpovědnost voličům, ale vůdce party, který si jde tvrdě za svým. Překvapivě se ostatní nijak výrazně nebrání, já nechci radši vědět proč. Proto to tu vypadá, jak vypadá, proto nejsme přátelé s radnicí. Celé mi to připadá jako hra na politiku, ti, co chtějí vládnout se pomocí politiky dostávají k moci a nezávisle na straně, za kterou kopou si prosazují zájmy svoje, nebo své party. Hra na to, jak jsme světoví, pokrokoví, významní, ale jen do okamžiku, než o něco opravdu jde, pak se projeví, že jsme jen místní, z malého města.
Proč se dělit na dva tábory, když musíme žít pohromadě, proč bojovat bez možnosti se dohodnout, proč se obalit frázemi a dovoláváním se na bůhví co, to nechápu. Příklad odpovědi na námitky obyvatel Purkratic k prodeji pozemků pro další výstavbu haly těsně u jejich domů: …“umístění zóny je dáno územním plánem a musí splňovat všechny podmínky. Můžeme se dohodnout na rozšíření zeleného pásu, důvod neprodávat tu není. V minulosti průmyslová zóna pomohla řešit nezaměstnanost. Záměr je v souladu s ÚP.“ stačí zaklínadlo – územní plán? Co když je špatný plán a teď se sklízí jeho prosazení? Odpověď místostarosty na to, kdo vložil do smlouvy o prodeji pozemků stěhování trafostanic na náklady města, čímž se sníží cena za pozemky, je napřed lživá, že to ve smlouvě nebylo, to tam dali zastupitelé, pak bylo, ale to samo, to vyplynulo z jednání. Jak vyplynulo, někdo to prostě musel vyřknout, navrhnout a odsouhlasit. Ani to nevysvětluje, proč byl do plánu zahrnut nepřipravený pozemek, aby se u něj nemusela hledat záminka pro slevu, nebo proč se tak chvátá se schválením smlouvy, mimochodem na poprvé dost mizerně zhotovené. Demonstrace moci.
Vím o existenci solidarity úředníků s politiky, nechápu důvody té solidarity. Příklad: odbor životního prostředí k doplatku Lidlu za prodej pozemků, na parkoviště u Družby: … odboru ŽP: Bez připomínek. Zde odbor ŽP jen upozorňuje, že budováním parkovacích ploch pro automobily dojde k podstatnému úbytku zelených ploch na sídlišti Jih, což bude mít bezpochyby vliv na snížení zasakování dešťové vody, zvýšení teploty okolí v letních měsících, zhoršení kvality bydlení a další zpevňování a budování „betonových měst“. Lze to ale též řešit citlivostí ke stávající zeleni, výsadbou nové kvalitní zeleně, řešení zasakování vody ze zpevněných ploch v místě a to vše již ve stádiu přípravy záměru. Součástí prodejny Lidl měla být zeleň. Z přiložených návrhů nové prodejny je zeleň nulová. S kulturou prodeje je pro zákazníka důležitá i otázka prostředí v okolí prodejny. „“
Jojo, čtete dobře, hned za“bez připomínek“ je připomínka jako hrom. Nečtu to dnes poprvé a stále nechápu význam tohoto vyjádření, jde o to nenaštvat vedení, ale udělat si alibi, kdyby to nevyšlo, jde o nerozhodnost ve výroku, jde o neodborné vyjádření? Co je to za patvar, lze to řešit výsadbou nové zeleně, jako kde, na těch zaparkovaných autech? Nebo “Z přiložených návrhů nové prodejny je zeleň nulová.“ – přesto bez připomínek. Tohle je stanovisko úřadu?
Skupina zástupci města a většina úředníků nejsou mými přáteli. Já si dělím lidi na známé, kamarády a přátele. Mezi ně patří ode všeho kousek, lidé obyčejní, významní, známí, hodní i zlí. Je mi vážně jedno, jestli se kamarádím s uklízečkou, nebo ředitelem, je mi jedno co má na sobě, kolik má anebo nemá peněz, důležité je, zda je kamarád, či přítel. U slova přítel mám výhradu, vadí mi označení za přítele u člověka, se kterým žiji, je totiž víc jak přítel, je to partner. Mám přátele letité, už od mládí, věrné a spolehlivé, ztracené a nové, staré i mladé. Dokonce i mezi dětmi, moje největší kamarádky jsou Emička a Leontýnka, jejich přátelství si velice vážím, vážím si i přízně bývalých a současných žáků ZŠ E. Beneše, nebo bývalých ZŠ T. G. Masaryka. Někteří potomci mých přátel si mě podědili, jsem bohatá na známé, kamarády, přátele. Skupina mých nepřátel má prozatím stejnou adresu, ještě je nemám rozdělené do skupin.
Vím, jak se chovat ke svým přátelům, u nepřátel si stále nejsem jistá, jistě vím, že je nelze ignorovat, to už jsem zkusila, nejde to. Neumím s nimi bojovat, neumím se jim účinně bránit, neznám správnou taktiku, nejsem zkušený bojovník. Boje nemám ráda. Ze svého života se už dávno snažím vymazat osoby, které mi nějak škodí, ubližují, nechci s nimi ztrácet čas. Do tohoto plánu mi nezapadá nepřítel, ten se ignorací neztratí, on chce zvítězit po boji. Navíc si nemohu zvyknout na to, že se v našem městě mohou stávat takové věci, je těžké tomu věřit. Po besedě projednávání územní studie Jih jsem se musela rozhodnout, protože tam nás označil místostarosta za nevhodný vzorek obyvatel. To já určitě nejsem a nemám důvod, nechat si to líbit. Jdu se učit, jak zacházet s nepřáteli, věřím si, že jsem schopna se učit potřebným taktikám. Doufám, že mi studium vhodného boje s nepřítelem ukončí příští volby. To bych přála nám všem.