Hrdinové 20. století odcházejí. My nesmíme zapomenout.
Na ZŠ Cesta zavítala koncem listopadu vzácná návštěva – RNDr. Michaela Vidláková, pamětnice protektorátu, terezínského ghetta a holocaustu. Přijela k nám, aby mladé generaci vyprávěla svůj životní příběh. Doprovázel ji Radek Hejret, který hrůzu zvanou holocaust nejprve žákům 7., 8. a 9. třídy zasadil do historických i současných souvislostí. Zapomínat je snadné. Proto je třeba vyprávět svědectví, která nesmějí zmizet. A svědectví paní Míši bylo oslovující. V prezentaci dětem ilustrovala svůj příběh rodinnými i dokumentárními fotografiemi, snímky vyhlášek omezujících práva židů, dalších dobových dokumentů, potravinových lístků apod. Vyprávěla téměř 3 hodiny. Seděla v křesle, ochotně odpovídala na zvídavé otázky a znovu se vracela ke svému příběhu. Přitom se na všechny usmívala a z tváře jí vyzařovala moudrost a vyrovnanost
Žáci pozorně naslouchali, ptali se k věci. Bylo patrné, že je osobnost paní Míši i její příběh oslovily. Přečtěme si některé dojmy:
· Oslovila mě tím, čím si prošla. Jak se nelituje a snaží se inspirovat ostatní k přemýšlení o tom, co se stalo. Jezdí po ČR a vypráví o svém životě, o svých pocitech.
· Hitler se pokusil vyvraždit všechny židy a málem se mu to podařilo!
· Nikdy se nevzdala a měla pořád naději.
· Vždy mě baví povídání ze starých dob, zvlášť když se z toho můžu poučit.
· Obdivoval jsem její výdrž vyprávět nám, co se jí stalo… Jaké to bylo pro šestileté dítě v koncentračním táboře. Že si toho tolik pamatovala.
· Uvědomila jsem si, že si mám vážit toho, co mám.
· Když promluvila, měla laskavý tón hlasu. Vždy udržela myšlenku. Měla prezentaci, kterou si sama dělala. Když jsem ztratila pozornost, ona si ji vždycky získala…
· Oslovila mě hračka Pluto, kterou udělal malé Míše její taťka. Dřevěnou hračku, takovou malou loutku na podstavci. Vlastně jim ta hračka zachránila život. A otcova prozíravost.
· Zaujalo mě, že měli nějaké lístky na máslo a mléko. Nemohli chodit ven do 20.00. Do obchodů mohli chodit jen od 15 do 17 hodin. V tramvaji směli stát jedině v posledním vagónu vzadu, a když začal být vagón plný, židé museli vystoupit.
· Bylo hrozné vidět fotografii, kolik žaček měla její matka ve třídě před a po válce. Naživu zůstala jediná!
· Oslovila mě těžkost té doby. Kolik toho židé pro svět udělali. A jak rychle se svět může změnit.
Paní Míša hovořila nejen o minulosti. Morální hodnoty, které se vinuly celým příběhem, platí i dnes. Např. v dětském domově terezínského ghetta se naučila toto:
Když chceš mít kamaráda, musíš být kamarád.
Nefňukat, nešířit paniku, ale povzbuzovat se navzájem. To pomáhá.
Zakázali nám učení? Tak to bude něco důležitého pro život. Budeme se učit. Cokoliv užitečného. Nikdy nevíš, co tě v životě potká.
Nestačí naslouchat, přemýšlet, ale je třeba konat. Věříme, že si vnímaví žáci mnohé odnesou do svých rodin a tříd, přátelství … a jednou do svých osobních i občanských postojů. Děkujeme, paní Míšo.
Mgr. Jana Slavíková
Fotogalerie k článku
Diskuze k článku 
Článek zatím nikdo nekomentoval – buďte první!