Písecký svět

Doctor honoris causa (latinsky čestný doktor, zkratka dr. h. c. uváděná za jménem) je čestný akademický titul, který se uděluje bez studia a skládání zkoušek. Udělením titulu se oceňují významné zásluhy určité osobnosti v určitém oboru vědy či umění, zásluhy o mír, určitý stát, rozvoj vztahů mezi státy, na poli ochrany lidských práv apod. Udělení titulu je prováděno slavnostním obřadem – promocí, kdy po projevech rektora a děkanů promotor přečte latinsky promoční slib a doktoři honoris causa se k němu přihlásí latinským SPONDEO AC POLLICEOR („Zavazuji se a slibuji").

Život a občanské dílo

Ladislav Hejdánek se narodil 12. 5. 1927 v Praze. Hned po válce se podílel na činnosti středoškolské a vysokoškolské YMCY, byl posledním předsedou pražského sdružení Akademické YMCY v roce 1949, když byla její činnost zastavena. V roce 1948 patřil mezi cca 200 studentů, kteří šli na Hrad žádat prezidenta Beneše, aby nepřijímal demisi nekomunistických ministrů. V roce 1952 dostudoval filozofii jako deklarovaný ne-marxista. Zaměstnání odpovídající vzdělání získal až v roce 1968. Na doporučení Jana Patočky byl přijat do Filozofického ústavu. Jeho žijícími učiteli filozofie byli J. B. Kozák a Jan Patočka, nežijícím Emanuel Rádl, jehož Útěchu z filozofie za války opsal na psacím stroji. V protestantském intelektuálním společenství, na jehož životě se aktivně podílel, byli jeho učiteli J. L. Hromádka, J. B. Souček a Božena Komárková. Od roku 1958 aktivně působil jako laický člen neformálního evangelického theologického sdružení – Nová orientace. Navázal ekumenické vztahy s demokraticky orientovanými katolíky. Především jmenuje Zdeňka Bonaventuru Boušeho, Jiřího Němce, Václava Freie, Karla Flosse, Jana Sokola aj. Účastnil se dialogu s marxisty, především s Karlem Kosíkem a Milanem Machovcem. Podílel se jako pravidelný přispěvatel a později jako člen redakční rady na vydávání kulturně teoretického časopisu Tvář (členem redakční rady byl m.j. Václav Havel, mezi přispěvatele patřil i mladý Václav Klaus). Když byla Tvář v roce 1965 zastavena, protestoval otevřeným dopisem u šéfa ideologického oddělení ÚV KSČ Zdeňka Mlynáře. V letech 1968 a 1969 se podílel prostřednictvím překladů, psaní úvodů a následných recenzí na vydání řady děl filozofů a theologů – Karl Jaspers, Emanuel Rádl, A. N. Whitehead, Pierre Teilhard de Chardin. Od dubna 1971 byl propuštěn z Filozofického ústavu, v listopadu téhož roku byl uvězněn pro údajný podíl na letákové před-volební akci, kdy Jan Tesař a další upozorňovali na volební práva spoluobčanů – např. nejít k volbám či škrtat navržené kandidáty. Ve vězení napsal pro dceru Úvod do filozofování, který je nyní připravován k vydání. Po půlroční vazbě byl propuštěn a na dvou soudech odsouzen k nepodmíněnému trestu (9 měsíců). Pracoval jako noční vrátný, topič a skladník, vedle toho vedl semináře pro studenty Evangelické theologické fakulty. Významně se podílel na vystoupení Charty 77 doporučením, aby se Charta 77 právně opřela o mezinárodní pakty o lidských a občanských právech. V letech 1977–1980 byl dvakrát mluvčím Charty, kdy nastoupil nejprve na místo zesnulého Jana Patočky, poté (spolu s Jiřím Hájkem) na místa uvězněných mluvčích – Václava Bendy a Jiřího Dienstbiera. Psal (po téměř čtyři roky) Dopisy příteli, jimiž reagoval na aktuální politickou situaci, vysvětloval postoje a stanoviska Charty 77, zamýšlel se nad křesťanstvím, marxismem a českou filozofickou tradicí a povzbuzoval k občanské iniciativě, statečnosti a odpovědnosti. V roce 1980 zahájil tzv. pondělní filozofické semináře, kterých se účastnili také významní zahraniční hosté, především z Velké Británie, Francie a Holandska, z USA, Německa, Belgie a dalších zemí. Za všechny bych jmenoval Paula Ricoeura, Jacquese Derridu, Hanse van den Horsta, Donalda Davidsona, Thomase Nagela, Richarda Rortyho. V roce 1990 se stal docentem filozofie na Evangelické theologické fakultě, která byla přijata do svazku Univerzity Karlovy, a v roce 1992 profesorem filozofie na Filozofické fakultě téže univerzity. S manželkou Hedou žije v Písku, je otcem čtyř dcer.

Filozofie

Ladislav Hejdánek se filozoficky zaměřuje především na otázku pravdy a problém víry, zkoumá ale nejen tradiční otázky filozofické a theologické, ale i otázky umění, kultury, vědy, dějin a politiky, a to především ontologicky a epistemologicky. Vychází z české filozofické a theologické tradice, v níž problém pravdy, především v myšlení T.G.Masaryka a Emanuela Rádla, ale také u J. L. Hromádky, J. B. Součka a Boženy Komárkové zaujímá první místo. Vedle těchto myslitelů, kteří Hejdánka inspirovali nejen svým myšlením, ale také životními postoji, vede Hejdánek celoživotní kritický dialog se svým učitelem, Janem Patočkou. Hejdánek problém pravdy a víry promýšlí a formuluje systematicky. Vedle domácích myslitelů byl Hejdánek ve svém filozofickém hledání ovlivněn a nasměrován současnými mysliteli evropskými, z filozofů to byli zejména Husserl ve věci intencionality a intencionálních předmětů, Heidegger ve věci časovosti a dějinnosti, Whitehead ve věci procesuálního pojetí událostí a dění a Jaspers ve věci existenciálně pojaté pravdy a víry, z theologů Barth pro důraz na filozofickou reflexi theologického jazyka, Bonhoeffer jako autor nenáboženské interpretace křesťanství a důrazu na odpovědnost za svět, Teilhard de Chardin jako teoretik vědy, který myslí na pomezí přírodních věd, theologie a filozofie, Ebeling, který přichází s důrazem na absolutní pojetí Ježíšovy víry (ne co Ježíš o víře říká, ale jak sám věří), tedy ne jako víry v něco, ale víry jako životní orientace.

Fenomény pravdy a víry zkoumá jako ne-předmětné skutečnosti, události, jako ne-jsoucna. Při tomto myšlení konfrontuje řecké pojmové myšlení, jež stojí v základech metafyziky, ale zároveň se pokouší o přesné pojmové vyjádření a uchopení, s židovsko-křesťanským myšlením zaměřeným na budoucnost. Hejdánek kritizuje západní metafyziku jako předmětné myšlení a pokouší se uchopit lidský život i svět nejen v jeho předmětné, ale také a především ne-předmětné povaze. Na Rádla navazuje v důrazech na to, že „pravda neexistuje, ale platí“, že „nemáme pravdu, ale pravda má nás“. Pravda je v Hejdánkově pojetí tím posledním kritériem, je kritériem všech věcí i sebe sama (Spinoza). Pravda přichází z budoucnosti, má charakter aktuální výzvy, na kterou buď reagujeme nebo přicházíme o jedinečnou příležitost, o novou přítomnost a budoucnost. Přicházející pravda zakládá novou, pravou skutečnost. Pro zkoumání ne-předmětných skutečností, ne-jsoucen a pro přípravu ne-předmětného myšlení zakládá novou filozofickou disciplínu: méontologii (disciplína ne-jsoucího). Tuto méontologii pěstuje v myšlení o myšlení (logologii), v lidském jednání, ve filozofické etice i ve filozofické politice. Tyto nové systematické méontologie zůstaly v náčrtech, čekají na své domyšlení a formulační rozpracování.

Kořeny ne-předmětného myšlení pravdy a víry pocházejí z biblické tradice, především z tradice prorockého a Ježíšova evangelijního myšlení. V novější myšlenkové tradici sleduje Hejdánek „vlamování“ se nepředmětného u Hegela, mladého Marxe, v Rádlově rozlišení víry jako důvěry a víry jako teorie, personalistické a dialogické filozofii. Tyto židovsko-křesťanské motivy filozoficky promýšlí a rozpracovává prostřednictvím ne-zpředmětňujícího filozofického myšlení, jehož úkolem je vyhnout se tradičnímu metafyzickému theologickému i filozofickému myšlení. V novější evropské a české filozofii vstupuje do dialogu s theology, přírodními vědci, historiky, umělci. Dialog, a to často kritický, polemický dialog s konkrétním etickým a politickým ostřím, se stává součástí jeho filozofické i politické praxe, jak dosvědčuje jeho veřejná činnost.

Z filozoficky významných počinů stojí za zmínku založení filozofického časopisu Reflexe v roce 1985 a rozhodující podíl na filozofickém profilu nakladatelství OIKOYMENH.

Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem
Hoření 13, 400 96 Ústí nad Labem
tel: +420 475 282 117
fax: +420 472 772 982
email: jana.sikova@ujep.cz
web: www.ujep.cz