Písecký svět

„Všichni děláme z nouze ctnost, ale málokdo si to uvědomuje. My se k tomu veřejně přihlašujeme.“ Říkají svorně Déma, Golda a Caine z plzeňské skupiny Znouzectnost, která si za 30 let svého působení na hudební scéně vydobyla pozici originální kultovní kapely s nezaměnitelnou poetikou a humorem. Ne náhodou bývají označováni za Cimrmany českého punku, když své počáteční a trochu hrané „neumětelství“ povýšili na umění. Přes tučná i hubenější léta si stále udržují velmi věrné jádro fanoušků, kteří oceňují i fakt, že se nikdy neupsali velké gramofirmě a nesklouzli do mainstreamu. Naopak razí heslo: „Udělej si sám!“ – sami si vydávají desky a veškeré věci související s kapelou, hrají pro pořadatele za přijatelné honoráře a mají pověst pohodářů, s nimiž se dá vždy a na všem domluvit. Každý rok obrazí cca 120 štací, čím se řadí patrně k nejčastěji vystupujícím kapelám u nás.

Cítili jste se někdy takzvaně angažovanou kapelou?

Golda: To je tak komplexní otázka, že si zasluhuje jednoduchou odpověď. Ne.

Caine: Ano, to jsi přesně vyhmátl! Jednou z nejangažovanějších! Akorát že… moc ne veřejně a společensky.

Déma: Přísně logicky vzato – jakmile začneš dělat cokoliv co má společenský přesah, stáváš se automaticky „angažovaným.“ S tím se pak chtě nechtě musíš naučit žít po celou svoji „kariéru!“

Jak moc se cítíte punkovou kapelou, kam býváte kritiky i posluchači řazeni?

Golda: Také příliš komplexní otázka, vylučující jednoduchou odpověď. Ale zjednodušeně – někdy vůbec a jindy naprosto.

Caine: Vidím, že nás máš prokouknuté i se všemi slabinami. Ano, s tím punkáčstvím je to trochu problém, vždyť kdyby třeba nějaký člověk třicet let i jen seděl v hospodě a nedělal nic jiného, než tlachal, dosáhne v tom jistého mistrovství. Bude to pak ale ještě punk?

Déma: Nebýt punku, hráli jsme jazz. Usoudili jsme, že tento kabát je nám bližší, upřímnější…a to platí i na naše soukromí. Myslím, že Cainův anarcho-křesťanský punk je věcí ojedinělou a v mnoha věcech úžasně inspirující!

Vaše texty často vycházejí z pohádek, legend, bajek, sci-fi či mytologie. Myslíte, že to je pro posluchače srozumitelnější cesta ve sdělení obsahu textu?

Golda: Nemyslím si, že by to bylo až tak často. Člověk se jednou spustí s trpaslíkem a už se ho nikdy nezbaví. Spíš otázka pro posluchače – úmysl vodit někoho za ruku, co se týká smysluplnosti textů, v tom každopádně není. V textu máme třeba i obyčejného mravence a náš současný roadmanager ho dodnes nepochopil a nerozdýchal.

Caine: Chceš-li si  udržet punc angažované… notabene punkové kapely i po letech, musíš se prostě vyjadřovat nadčasovými slovy. Politici pomíjejí, pohádky zůstávají.

Déma: Svět chce být udržován v jakémsi limbu nepravděpodobnosti, tajemství, které je téměř skutečné…pojmenovávat věci konkrétními jmény je zavádějící, krátkodeché a trapné. Je třeba neustále čeřit lidskou fantazii…bez fantazie vymřeme jako dinosauři. 

Když jste byli v 90. letech na vrcholu, měli jste nabídky od velkých gramofirem či agentur na zastupování?

Golda: V 90. letech? To bude mýlka – náš bývalý roadmanager Honza Tráva, jakožto pátý Čech, vynesl znouzí praporek na osmitisícovku K2 tuším předloni a tam žádná gramofirma ani agentura nebyla. Tudíž nemohli ani nic nabízet.

Caine: Ano, některé firmy se pokusily… ale Sisyfos Records nabídla tak lukrativní smlouvu, co se tvůrčí svobody a přitom sociálního zabezpečení týče, že na ní ostatní zkrátka nedosáhly. A my pak na oplátku zůstali věrní i v nultých letech, v době své nejmenší slávy.

Déma: Eva a Vašek company, Mlékárny Kunín, Jitka Molavcová and Jiří Suchý Old songs agenture, Pavel Vrábčehle…jen malý střípek těch, kteří o nás bezúspěšně bojovali. Zůstali jsme u Sisyfos records. Cítili jsme, že by to byla marná práce…a pak, nechtěli jsme přivést tyto nenapravitelné snílky na buben.

Ve vaší tvorbě je cítit osobitý humor i nadhled. Nestojíte s praporem revoluce nad hlavami, ale spíš poukazujete na některé jevy ve společnosti a životě…. je humor pro vás důležitý… a srdce rebela?

Golda: Humor je samozřejmě důležitý – je jako kyslík. Pomáhá lidem žít a přežít. Když člověk ztratí „schopnost humoru“ a dělat si občas srandu i sám ze sebe, otvírá se temnotě.  Nu a s prapory revoluce opatrně. Revoluce požírají své děti a my nikdy nestáli o to, být čímkoliv sežráni. Natož praporem. Taky si nemyslím, že bychom cíleně na cokoliv poukazovali. Když u interpreta, nebo v písničce převáží „poukazování“ většinou je něco špatně a drhne to. Příkladů kolem je zrovna teď celkem dost. A srdce rebela? Opravdového rebela z člověka většinou udělají okolnosti. Rozhodnout se mít srdce rebela je ve výsledku podobná blbost, jako rozhodnout se samovolně otěhotnět.

Caine: Já ti mám kolikrát takovou chuť rebelovat, ale přitom s tak osobitým humorem, že i kluci se nakonec ptají, jestli si vážně myslím, že je taková vzpoura ještě vůbec vtipná…

Déma: Bez humoru nejde žít. Vždycky si vzpomenu na návštěvu Terezína asi před 30 lety. V jedné místnosti se sešlo náhodně několik bývalých věznů. Zatímco na mě padala hrůza, oni vzpomínali na veselé věci z dob věznění. To je to pravé srdce rebela – nenechat se stáhnout, nepřiposrat se.

Je vaše cesta tzv. „udělej si sám“ pro vás přijatelnější a svobodnější?

Golda: Je to prostě z nouze ctnost. Svobodnější určitě – ale někdy k smrti únavná.

Caine: Ne. To určitě není. Přijatelnější a svobodnější by rozhodně bylo, kdyby nám to udělal někdo jiný. Žel, některé věci za nás nikdo neudělá.

Déma: Doby, kdy to, co bychom měli dělat za ná,s vymýšleli jiní, jsou naštěstí nenávratně pryč! Tvůrčí svoboda musí být svobodná a výsostně originální.

Co vás na živém hraní nejvíce baví a nabíjí?

Golda: Živé hraní an sich. Se všemi negativy a pozitivy kolem. V podstatě je to legální droga.

Caine: Myslím, že's to všechno už vyjmenoval: Angažovanost, punkáčství, humor, pohádky, udělej si sám… a to vše ještě tzv. v přímém přenosu. Mohu-li parafrázovat největšího českého génia: Nejvíc nás na živém hraní baví, že v tu chvíli je to opravdu… jako ze života!

Déma: Ten okamžik, náhodná improvizace kdy se všichni zasmějí blbosti, zodpovědnost…mínusem je vítr v dlaních, který po nás po koncertě zůstane. Pocity jsou prevít a těžko zpětně přesvědčit, že to či to je skvělé nebo naopak. Mnoho lidí si kupříkladu na tomto staví svůj život…nikdy nic nepochopí!

Plánujete nějaké nové nahrávky?

Golda: K tomu vždycky spíš nějak došlo, než že by se plánovalo. Třeba ještě někdy k něčemu dojde. Jak stárnem, intervaly mezi nahráváním se prodlužují, byť máme pořád (neskromně řečeno) dar psát písničky, za které se nemusíme stydět. Snad ještě k něčemu, v nám vyměřeném čas, dojde.

Caine: Zákony dialektického materialismu jsou neúprosné: Nové nahrávky je poznaná nutnost. Člověk totiž strašně rychle zapomíná a mnoho našich kdysi nových nepoznaných písní už to má za sebou.

Déma: Petr Janda kdysi prohlásil: „Kapela, která nedovede složit žádnou písničku, nemá v gramofonovém průmyslu co pohledávat.“ To je krédo, se kterým se denně probouzím.

Jaké budou oslavy 30. výročí od prvního koncertu? Kde se uskuteční oslava?

Golda: Nejsme moc slavící typy. Výročí skončí pravděpodobně někde pod stolem, stejně jako jiná naše výročí, křesty desek a tak nějak všechno… věc naší povahy. Možná si zahrajeme na den přesně po třiceti letech ve stejném klubu, kde jsme měli první koncert. Byl jsem se tam na jaře podívat a zůstal zakonzervován v čase a prostoru mimo obsluhy komplet. Až srdce zaplesalo a slza nostalgie z koutku oka stekla. Jenže během prázdnin probíhá rekonstrukce, tudíž to echt retro dostalo povážlivé trhliny. Prostě uvidíme.

Caine: Původně jsme mysleli, že by bylo hezké poprosit některého z církevních otců, aby v katedrále celebroval mši za odpuštění všech hudebních prohřešků, co jsme za těch 30 let napáchali, ale nakonec si zřejmě podle Ježíšovy rady zase zalezeme každý zvlášť do své komůrky a tam budeme zpytovat svědomí osobně. Vždyť konec hudebního světa se neodvratně blíží!

Déma: Asi jako 30. výročí Slovenského národního povstání – velkolepé, monumentální, nezapomenutelné! A to prosím ve stísněných prostorách klubu Oko v Plzni, Kollárova ulice 1239/19.

Více info na: ZNC

Fotogalerie k článku