Písecký svět

Začněme úplně od začátku. Jsi rozená Písečanda? Má Vaše rodina v Písku kořeny?

Já jsem rozená Písečanda, ale maminka byla z Kluk a taťka z Chřešťovic. Žili jsme jen asi pět měsíců u babičky, než taťka dostavil byt, takže jsem Písečák.

Jak cítíš svou příslušnost k Písku? Je pro Tebe Písek důležitý nebo bys uměla žít i jinde?

Já jsem měla několik příležitostí (vždycky několik let) pracovat v zahraničí. Ta první zkušenost byla, když jsem skoro pět let dělala v show businessu v Rakousku. Můj tehdejší šéf a jeho žena byli úžasný, to byli pro mě strejda a teda. Šla jsem tam v devatenácti. Šéf mi vždycky říkal: „Už se tam nevrátíš, co tam budeš dělat? Tady si najdeš nějakého pořádnýho chlapa.“ Ale já jsem říkala: „Já nemůžu, já jsem prostě Čech a patřím tam, kam patřím, do Písku.“ A vždycky to tak bylo, vždycky jsem se vrátila. Nikdy jsem tam nezůstala. Pravdou je, že když máš pak nějaký složitý životní situace, tak o tom přemýšlíš. Třeba po rozvodu jsem si říkala: „Tak, sbalím děti a odejdu.“ Ale neudělala jsem to. Někam bych utekla, ale nebyla bych tam doma.

Jaké máš vzpomínky na dětství v Písku?

Krásný, úžasný! Vyrůstala jsem v Lipovce. Tam byla vzadu zeleň, žádná výpadovka. Tam to bylo krásný! Doba byla taková, že se o nás rodiče nemuseli bát. Přišla jsem domů, hodila tašku do kouta a věděla jsem, že do sedmi musím být doma nebo bude hrozný zle. V Klukách jsem měla úžasnou babičku, u které jsme trávili všechny víkendy, celý prázdniny a byli jsme pořád v lese. Bylo nás tam plno: já, brácha, moje sestřenice a bratranci… Takže já mám úžasný vzpomínky a docela je mi líto dnešních dětí.

Myslíš, že se dnešní město liší od toho, v čem jsi žila v dětství?

Neřekla bych, že se liší město, ale doba. Město je krásný, město vzkvétá. Sice ubývá blízké zeleně, ale kde to není? Doba je jiná. Děti jsou strašně rychle tlačený do něčeho, co ještě nejsou. I když vypadají jako dospělí, jsou to ještě děti. Máš o ně větší strach, než asi měli rodiče o nás. Je tady násilí a nástrahy dnešní doby. Vždycky, když se mě někdo zeptá, jak srovnávám tenkrát a teď, říkám: „Já jsem šťastná, že jsem své dětství prožila v klidu, hezky, měla jsem možnost běhat, jak se mi zachtělo, rodiče na mě měli čas. Dneska si každý vytváříme podmínky, abychom ten čas na děti měli. My si ho všichni ordinujeme. Ta doba je úplně jiná, pro mě nesrovnatelná.

Jaké máš vzpomínky na školní roky?

Samý hezký. Chodila jsem na jazykovku, dnešní Benešovku, tehdejší Maximku. Měla jsem super učitele a hlavně partu. Já měla vždycky štěstí na třídu. Bylo nás tam třeba třicet dva a i z toho velkého počtu dětí nás potom dvacet nebo pětadvacet drželo pohromadě. Vždycky jsme byli parta, i na gymplu. Když se potkáme na srazu, tak to zdravý jádro tam vždycky je a je to jako když jsme včera vylezli z gymplu. My jsme se spolu nadělali takových ptákovin!

Jaké jsi měla mimo školu koníčky?
Já jsem už asi od deseti let tančila a dělala jsem džudo. Ale byla jsem alergik, takže mi džudo zakazovali. Bavilo mě neuvěřitelně, dělala jsem ho asi dva roky. Ale byla jsem alergická na prach a od těch osmi do dvanácti let, než jsem z toho vyrostla, mi doktoři zakazovali být v uzavřených prostorách, protože mi to nedělalo dobře. Ale když jsem mohla, tak jsem tančila. Já jsem si vymýšlela svoje vlastní kroužky, pořád jsem učila někoho tančit. Tady nebylo kam chodit, takže jsem holkám pořád něco vymýšlela. Když byla příležitost, dívala jsem se na video a okukovala jsem záznamy z německé televize. Poprvé jsme byli oficiálně vedení jako taneční soubor, když nás oslovil Radek Havel. Dělali se svou ženou country. Country jsme tančili jen chvilku, pak jsme stejně začali dělat to, co mám ráda. V té době to byl Michal Jackson a Hříšný tanec. Když mi bylo patnáct nebo šestnáct, tak jsem poprvé oficiálně vedla děti. Šla jsem na gympl a chtěla jsem studovat medicínu, vždycky jsem chtěla být dětskou lékařkou, snad už od pěti let. Hodně jsem se věnovala chemii a biologii. Tenkrát to byl ale problém, protože pokud jsi neměla známý, tak to nešlo jednoduše. Já jsem se dostala do „nulťáku“, ale nenastoupila. Díky castingu jsem se dostala do Rakouska a už jsem nikdy nedostudovala. Ale naučila jsem se aspoň jazyky.

Kolik Ti bylo v roce 1989?

Osmnáct. Byla jsem ve čtvrťáku, v roce 1990 jsem maturovala.

Jaké máš vzpomínky na listopad 1989?

Zvláštní, my jsme byly pořád děti. Jinak to vnímali naši rodiče a samozřejmě studenti vysokých škol. Pro mě bylo zajímavý pozorovat proměny profesorů. Jmenovat je nebudu, ale to překabátování z těch angažovanejch bylo u některých výrazný. Přišlo mi to hrozně směšný. Pamatuju si úžasnou paní profesorku ruštiny Bílou. Ta se tomu taky smála a říkala: „Vy Češi. Vy Češi! To vás zase někdo zblbnul tak na půl století. Pak zase někdo přijde a vy jako ovečky zase půjdete. To nemáte svý vlastní názory?“ A my na ní koukali, protože nám to ještě nedocházelo. V tomhle věku si ještě dějiny nedokážeš spojovat dohromady.

Tvůj osud to ale hodně ovlivnilo?

Mě to právě ovlivnilo. Já jsem šla ven. Mě to šouplo úplně někam jinam, jinak bych asi byla opravdu paní doktorka.

Co jsi tenkrát v cizině dělala?

Díky tancování jsem tady vyhrála výběrový casting a šla jsem dělat pro iluzionistickou show Francesco, kde jsem tančila. Byla to nejúspěšnější show západní Evropy a bylo to srovnatelné s Coperfieldem.

Jak dlouho jsi tam byla?

Čtyři roky. Procestovala jsem se show celou Evropu a na to mám nádherný vzpomínky. Štěstí jsem měla v šéfovi a jeho ženě, to byli super lidi. Bylo to hezký, ale ve chvíli, kdy je něco pořád stejný, tak mě to nebaví. Já prostě musím jet dál. Bavilo mě vzdělávat se, naučit se jazyk. Z gymplu jsem uměla jenom angličtinu a ruštinu, tam jsem se naučila němčinu. Tady v Čechách jsem chodila na hodiny gramatiky, protože tam jsem se naučila němčinu od poslechu, jako když se mimino učí česky. Bylo to dobrý, ale vývoj tam žádný nebyl a proto jsem se vrátila sem.

Jaký byl tvůj návrat? Tady se asi zatím událo hodně změn?

Událo, ale pořád tu bylo málo lidí, kteří ovládali cizí jazyky, takže mě známí oslovovali, abych jim překládala. Díky jazyku jsem pak mohla začít pracovat pro německou firmu. Byla jsem tam roky, nejdřív jako kancelářská myš. Když šéf přestěhoval firmu do Milevska, nechal mě pracovat kreativně a to mě bavilo. Zůstala jsem tady prakticky sama, měla jsem sice práci od rána do noci, ale za hezké peníze a bavilo mě to. Šéf mi věřil a to je hrozně důležitý. Bylo to super, ale když jsem potom čekala druhý dítě, Fanouška, tak to šéf neunes. Neuměl si představit, že budu mít dvě děti, ačkoli o první Jolance ani nevěděl. Přišla jsem o práci.

Jaké byly začátky ZIPu?

Mazec! Byl to mazec. Bylo to v roce 2005. Tam byla ještě podpora mého bývalého muže. Obdivuju ho, že to se mnou zvládl. Aspoň chvilku… Než něco vybuduješ, ta do toho jenom cpeš. Byla tam obrovská podpora mého táty a mých kamarádů, protože vlastně vaříš z vody a nemáš peníze. Pak jsme si museli udělat vlastní tančírny. Bylo to těžký, ale mě to prostě bavilo. A baví mě to pořád stejně, protože to pořád jde dopředu, pořád to někam hrneš dál a dál.

Můžeš srovnat začátky a současnost ZIPu?

Když jsme začínali, tak jsme byli prostě taneční kroužek. Měla jsem tam velkou oporu v kroužku, který jsem vedla už šest let před tím. Z dětí byly velké slečny, které mi pomohly, a na nich jsem mohla stavět. Pomáhaly mi s akcemi, s výukou dětí. Dobře jsme se znaly, vedla jsem je od devíti let, takže jsme si toho nemusely moc říkat. Bylo jasný, jakým směrem by měl ZIP jít, aspoň co se tance týče. Postupně se vše přirozeně rozjelo. Začal s námi spolupracovat Láďa Beran. Věnuje se hlavně těm nejstarším. Ti potom co se naučí, předávají dětem, které vedou. Mě vždycky bavily děti a bavit je. Já jsem i za komunistů vedla jiskry, asi v osmé třídě. Bylo mi jedno, jestli to bylo tancování nebo jsem jim vymýšlela soutěže a hrála si s nimi. Proto pak v ZIPu automaticky přišlo, že jezdíme na tábory, děláme karnevaly, čarodějnický slety, dílničky, pekli jsme společně i cukroví. Prostě tanec nás spojuje, ale bavíme se i jinak. Děti mě baví a já snad bavím je. V roce 2005 nás bylo asi 120, když jsme začínali. Pak přišel raketový start. Bylo to zvláštní, všichni chtěli chodit najednou do ZIPu. Ale mnozí nechápali, že si nejen hrajeme, ale taky tančíme, že se to musí doplňovat. V druhém roce už nás bylo asi 250. Pak část odpadla, protože pochopili, že tam nemůžou jenom docházet, ale že po nich taky něco chceme. Od té doby se držíme, máme strop 300 dětí a pravidelně to doplňujeme. Teď jsme dva roky nebrali. Právě nám odešla jedna generace těch nejstarších tanečníků, těch, s kterými jsem začínala. Máme novou generaci těch nejstarších, kterým je patnáct až sedmnáct a jsou už Zipem vychovaný. Díky tomu jsme mohli rozšířit nabídku a nabrat nové děti. Rozšířili jsme nabídku. Už nemáme jenom show dance, ale také streetový tancování. Dělá to Ondra Kubáček, je taky Zipem odkojený. Jeho choreografie mají úspěch. Je svůj. Celá republika dneska dělá street tím způsobem, že vedoucí jezdí na stejné workshopy, přijedou domů, naučí děti, co je kdo naučil, a přestávají u stavění choreografií přemýšlet. Pak jedeš na soutěž a přesně vidíš ty workshopové skupiny. Takže jsme show dance, jsme streetoví a děláme všechno, co nás baví.

Jaké nejmenší děti tam máte?

Máme brouky od dvou do tří let, ti chodí s rodiči. Maminky nám musí pomáhat, protože ty dětičky ještě nevědí, kde mají ruku a kde mají nohu. Učíme je, aby si uvědomovaly svoje tělíčko, vnímaly muziku a prostor. Od tří let už chodí samy a vedu je já a holky. Pomáhají mi s nimi i další, všichni mi totiž chtějí pomáhat, už i juniorky. Dva roky jsem vlastně vůbec nevedla děti, protože mě sežrala administrace a vedení Zipu, a chybělo mi to. Letos na jaře jsem si řekla, že takhle už dál nechci, že nebudu jenom sedět v kanceláři. I normálně jsem chodila do všech hodin, ale nevedla svůj kurz. Chodím do všech odpoledních hodin, všem do toho povídám, říkám jim svůj názor, znám všechny děti i choreografie. Je to sice náročný, opět vést hodinu, ale super. Všichni jsou zvyklí na moji přítomnost a stále něco potřebují.

Kdybych se Tě ptala na Vaše úspěchy, tak bychom tu mohli sedět možná do zítřka, ale řekni aspoň, čeho si nejvíc ceníš? Co byl pro Tebe největší úspěch za celou dobu existence ZIPu?

Já děti učím, že soutěže nejsou hlavním úspěchem, i když jsou důležitý, protože dělají jméno. A hlavně děti jsou do určitého věku hodně soutěživý. Pro mě je ale největším úspěchem parta dětí. To bys s námi musela zažívat. Jedeme na tábor, máme tam osmdesát dětí, pomáhá mi s nimi Láďa Beran a velký Zipáci. Je to neuvěřitelných deset krásných dní a nikomu z nás se nechce domů. To jsou pro mě asi ty největší úspěchy. Ano, ale lhala bych, že nemám radost ze všech titulů, které ZIP získal. Jsme vicemistři a mistři Evropy, to je tedy nejvíc z těch soutěžních úspěchů. Soutěže jsou v tanci složité. Pokud je tam porota, která chce vidět jenom kostýmy, a je jim jedno, že děti v osmi letech mají nádherný nohy a ruce. Když to porota dá někomu kvůli tomu třpytivýmu kostýmu, tak to mi prostě vadí. Ale takhle to bylo a je a asi bude. Pro mě je úspěch ta banda dětí.

Kam to chceš táhnout dál? Chceš zůstávat na té úrovni, které jste dosáhli?

Zůstat tak, jak jsme. Co se počtu týče. Ale jinak pojedeme dál. Nápadů je dost.

Žádné velké projekty neplánuješ?

Ty my plánujeme pořád, ale brzdí nás peníze. Co není o penězích. Díky spolupráci s Láďou Beranem můžeme dělat na dvou divadelních představeních. Láďa má své nápady nejen kolem ZIPu, má i svoje vlastní projekty. Je to ale o penězích. Nás prostě brzdí peníze, my nemáme mecenáše. V současné době je pro nás důležitá podpora města Písek. Díky grantové podpoře můžeme členské příspěvky udržet v rozumné výši. Ve chvíli, kdyby nebyla podpora činnosti ze strany města, musela bych zvednout příspěvky. Všechny děti za ty roky znám a vím, že jsou tam i sociálně slabší. Vím, že někdo z rodičů přišel o práci a můžu jim to dát na splátky. Vycházím jim vstříc, sama vím jaké to je.

Zmínila ses, že celá Vaše rodina ZIPem žije. Máš vůbec nějaký soukromý život?

Musela jsem se to teď naučit. Po našich jsem zdědila před osmi lety zahrádku v zahrádkářské kolonii. Je to super, baví mě to. Neuvěřitelně tam vypínám hlavu, a protože je to blízko, jsem tam za pět minut. Jedu si tam třeba na kafe. S dětmi ráda cestuji, lyžujeme, chodíme po přírodě.

Obě tvoje děti tancují?

Ano, Jolanka od začátku. Fanoušek je dítě odkojený ZIPem. Tomu ještě nebyly čtyři roky, když to začínalo a tančil. V první třídě jsem ho odtud stáhla, protože byl pořád jenom se mnou. Pak dělal gymnastiku a chodí taky na karate. Jenže tancování ho baví, takže letos, když už je ve třetí třídě, jsem mu dovolila se vrátit.

Máš ráda Písek?

Moc. Je krásný.

Co si na Písku nejvíc ceníš?

Nevím, jestli to řeknu správně, ale mně se líbí, jak starý město od revoluce „vystřelilo“, jak je krásně opravený. Já prostě miluju Písek tak, jak je. Je málo takových měst. Mám ráda parkány, ráda chodím okolo řeky. Jedna věc mi ale vadí a mělo by se s tím něco udělat, vím, že to je ve volebních programech. Velký náměstí, Velký náměstí je neuvěřitelně zabitý. Tam mají být stromy, lavičky, kavárny a tam se mají lidi potkávat, protože v Písku je mrtvo a to mi opravdu vadí. Tady prostě nemáš kam jít. V centru města se mají lidi bavit. To všude okolo na západě tak funguje, že se potkávají u punče na náměstí, že se potkávají u koblihy, když je karnevalový období… Jediná možnost jsou jen bary a hospody.

Máš nějaký nápad, jak bys to vyřešila?

Nápad by byl, ale je to prý velký problém kvůli parkování. Dá se to řešit takovým tím půlhodinovým stáním. To si vyřídíš spoustu věcí, auta se stačí prostřídat. Myslím si, že by to fungovalo. Ale rozhodně bych na část náměstí dala víc stromů. Prostě to, co znám z venku, ze zahraničí. Oni taky úplně nezavřou náměstí, to většinou ani nejde. Ale je tam to parkování na půl hodiny nebo maximálně na hodinu, podle toho jaké jsou tam instituce, a pak prostě musíš pryč.

Máš i další nápady, co by se dalo v Písku vylepšovat?

Konkrétní nabídku. Píseckou zajímavost. Začala jsem to teď víc vnímat. Neumíme tady přemýšlet a udělat něco, co ti ostatní ještě nemají. Například akvapark já jako občan, jako Humpálová, neuznávám. Akvapark je v Horažďovicích a proč ho musíme mít my? Pražáci sem za námi nepojedou, oni radši pojedou do Babylonu v Liberci, protože ten Babylon my tady stejně nikdy mít nebudeme a takových akvaparků po republice je! Já bych opravila bazén, ať je funkční a hezký. Ať můžou plavci trénovat, protože máme šikovný plavce, a akvaparkem by přišli o dráhy. Upravila bych ho, aby se hodil k hradbám, když už to tam vůbec bylo kdy postavený. A předpokládána suma na postavení akvaparku není mimochodem nízká. Kolik by stálo asi vstupné, aby se to rychlo splatilo? Vymýšlela bych úplně jiné atrakce. Podporuju třeba projekt Ládi Berana, který získal obdiv a podporu minulého městského vedení. Jde o rekonstrukci lyžařského svahu. Celoroční provoz v ČR nemá nikdo. Láďa je v kontaktu přímo s firmou z Velké Británie a má exkluzivitu umělého povrchu, který ve střední Evropě ještě nikdo nepoužil. Vím, že je ten kopec malý, ale stačí. Doteď tam trénovali místní lyžaři, a když by to byl celoroční provoz…“ Pojď, vezmeme si snowboard v létě a pojedeme do Písku sjíždět kopec“, No, to fakt nikdo nemá! Zkrátka hledala bych, co tady není. Široko daleko. Ať se udělá průzkum. Vím třeba, že by tady byl dobrý větší park pro bikery. Vždyť třeba na Moravě vymýšlejí atrakce… Chce to nápad a ne dělat to, co všude je. To si myslím já.

Co tě přimělo k tomu, že ses letos rozhodla kandidovat?

Bude mi čtyřicet a nemůžu tvrdit, že vím všechno. Ale ty zkušenosti, které se mi podařilo nasbírat, bych chtěla zúročit a nabídnout je. Nejsem finančník, nejsem ekonom, ale v oblasti kultury jsem toho už zažila hodně a třeba bych tady mohla být nějakým přínosem.

Proč ses rozhodla kandidovat právě za TOP 09?

Už v červnových republikových volbách to pro mě bylo něco nového a bylo mi to hodně blízké. Nevadilo mi tam tolik lidí, jako v jiných stranách. Dostala jsem nabídku i od jiných stran, ale už proto, že jsem jim dala podporu v červnu, nechtěla jsem jít někam jinam. To bych sama sobě nerozuměla.

Byla jsi překvapená, když tě hlasy vynesly mezi zastupitele?

Vážně upřímně byla. Já jsem šla podpořit Topku, protože tam pro mě bylo hodně zajímavých jmen. Většina z nich se o veřejné dění zajímala daleko víc, delší dobu a intenzivně. Já jsem je šla fakt podpořit a tohle mě nenapadlo. Zní to jako fráze, ale fakt mě to nenapadlo.

Jak jsi na to reagovala. Slavili jste?

Jako každá strana jsme měli ten večer po volbách sraz. Já jsem celou sobotu byla spíš apolita, protože jsem to nesledovala. Byla jsem s dětmi na zahrádce a začaly mi chodit SMSky od mých přátel. A pak večer jsem se vše dozvídala…

Nezvažoval jsi, že bys svoje místo odstoupila někomu jinému?

Ne, já bych se styděla před lidmi. Když už mi ten hlas dali, a překvapilo mě kolik jich bylo, to bych se musela stydět. Vím, že je těžký něco udělat hned teď. Ale pokud bude atmosféra, kdy se budou všichni umět domlouvat a nebudou věci rovnou shazovat ze stolu, tak tomu rozumím. Je mi jasný, že některý věci nevyřešíš za rok, za dva třeba ani za čtyři, ale musí být ochotni se o tom bavit. Nebudu „tam“ chodit jenom sedět.

Máš nějaké svoje vize nebo oblasti, kterým se chceš víc věnovat nebo co chceš prosazovat?

Určitě se chci zajímat o grantové programy. Dál také o financování městských o.p.s. a jejich výsledky. Chtěla bych, aby se vše zviditelnilo a změnilo. Myslím si, že lidi dvacet let po revoluci ze všeho nejvíc uráží ta nekomunikace. Protože dvacet let si tam každej něco dělal ať už ve vládě nebo na městech. Lidi musí mít pocit, že nejsou jenom figurky. Takhle to dvacet let vypadalo úplně opačně. Zastupitelé se musí s lidmi bavit. Jsem přesvědčená o tom, že proto byli lidi otrávený.

A v tom bys chtěla prosazovat změny?

Ano. Chci věřit tomu, že když se noví zastupitelé domluví, mohl by to být dobrý tým. Vždyť město je firma, o tu se musíš starat! Většinu zastupitelů znám nebo jsem se o nich něco dočetla. Je hodně vidět, že se křížkovalo a voliči si vybrali lidi, kterým věří a které chtějí. Myslím si, že by to mohlo fungovat.

Budeš tomu věnovat dost času? Bude to asi časově náročné…

Ano, to jinak nejde. Neumím si představit, že bych někam chodila nepřipravená. Musíme se o všech těch problémech bavit i mimo zastupitelstvo a připadá mi to úplně normální, protože takhle táhnu i ZIP. Město je taky jenom firma. Je tam 27 lidí, kterým lidi dali důvěru, tak se musí starat. Každý tak jak může, máme svojí práci, ale starat se musíme. Proto jsme to slíbili.

Jak chceš být sama občanům k dispozici, co budeš dělat pro komunikaci s nimi?

Myslím si, že mám asi trochu lepší pozici oproti některým ostatním zastupitelům. Podobně na tom bude asi paní ředitelka Vanžurová. My s lidmi děláme. A já se s nimi o řadě věcí vždycky bavím.
 

Těšíš se na práci v zastupitelstvu?

Zatím ještě pořád ano. Hodně jsem o tom přemýšlela, budu muset všechno skloubit dohromady, ale ono to půjde. Je to pro mě výzva a nabídka poznat další věci. To mám ráda a myslím si, že naše město má na to, být ještě dál než teď je.