Písecký svět

Jaký máte vztah k Písku?

Je to taková srdeční záležitost. Obvykle se kazatelé Církve bratrské po určitých letech stěhují, i já jsem tomu otevřený, ale sbor Elim je můj domov, něco, co by se mi těžko opouštělo. A Písek taky. Nemyslím si, že jsme pupek světa, ale žije se tady hezky a mám to tady rád.

Jaká byla vaše cesta k víře?

Bylo to zvláštní, moji rodiče nevěřili, doma jsme o tom nehovořili. Nicméně bylo ve mně už od dětství něco, co asi vnímá spousta lidí, kteří říkají: „Něco nad námi je.“ Možná i proto, že jsem jako dítě onemocněl těžkou jaterní nemocí, zamýšlel jsem se nad tím, že člověk je smrtelný a co vlastně lidský život znamená. Možná jsem tak trošičku předběhl svůj věk a byl jsem nějak připravený uvěřit. Ale nebránilo mi to dělat bejkárny, takže jsem byl takový enfant terrible, prostě dítě ulice. Opravdu asi od třinácti jsem dost pil a vzhledem k mé jaterní chorobě to znamenalo, že bude můj život hodně krátký. Máma na mě nestačila, rodiče byli rozvedení, tak jsem se přestěhoval k tátovi. Když mi bylo asi šestnáct, táta se mě zeptal: „Co chceš v životě dělat? Tebe nezajímá nic, než kytara a flákání.“ A já jsem tak romanticky odpověděl: „Nevím, co chci dělat, chci potkat Boha.“ Tátu to asi překvapilo. Měl jednoho věřícího kamaráda, kterému o tom řekl, a ten mě jednoho dne navštívil. Začal se mnou hovořit, v krátkosti mi řekl evangelium a já jsem do sebe všechno nasál jako houba. Vysvětlil mi, co to znamená věřit, že to není jen nějaké intelektuální přitakání pravdě, ale že to je proměna života, kterou způsobí sám Bůh…

A jak to změnilo váš život?

Byl to nový začátek, i když můj život se hned nezměnil. Byl jsem postpuberťák a nebylo to se mnou lehké, ale Bůh už se mnou dělal své. Na učilišti jsem měl velké problémy, ve druháku jsem měl trojku z chování a pak mě vyhodili. Ale můj život se během krátké doby proměnil. Myslím si, že kdybych neuvěřil, už bych asi nebyl živý. Tehdy jsem pracoval v Elektropřístroji. Hned v prvních dnech po revoluci, ještě v prosinci 1989, jsme otevřeli knihkupectví. Bylo to asi první soukromé knihkupectví u nás.

Proč jste se rozhodli založit právě knihkupectví ?

Říkali jsme si, že musíme využít situace. Nevěděli jsme, jestli ta svoboda bude na dlouho. Měli jsme doma po sklepích, půdách a v gaučích spoustu pašované křesťanské literatury, tak jsme ji chtěli dát mezi lidi. Ale říkali jsme si, že co nic nestojí, tak za nic nestojí. Začali jsme ji za symbolickou cenu prodávat. Nevěděli jsme ani, jak se podniká. Rybáři tehdy měli v Janáčkově ulici prostor, my jsme se s nimi domluvili a otevřeli to tam. Byl to neobyvatelný prostor, jedna špinavá žárovka a kamna, která netáhla. Když jsem přiložil, tak to bouchlo a museli jsme saze stírat z knížek. Ale bylo to krásné. Tehdy byl velký hlad po duchovní literatuře a my jsme velmi rychle naše knížky rozprodali. Jezdili jsme po Evropě a sháněli, co kde bylo v různých misijních organizacích vytištěné. Stali jsme se výhradními distributory prvního vydání Bible u nás. V prvních měsících jsme prodali desítky tisíc Biblí po celé republice. Pak jsme našli zdroj exilové literatury, po té byl také velký hlad. Nakonec jsme rozšířili sortiment na veškerou literaturu kromě porna a okultní literatury.

Jak a proč vznikl Elim?

Elim jsme založili v roce 1990 jako neziskovou organizaci, která měla ale v některých svých aktivitách i zisk. Naše idea byla, že nechceme chodit s nataženou rukou a žebrat. Chtěli jsme si na to, co potřebujeme, vydělat sami. A to byla v Elimu dlouhé roky moje mise.

Proč právě název Elim?

Elim je biblické jméno. Když Izrael putoval z egyptského zajetí pouští, jednou ze zastávek byla oáza Elim, kde byla sladká voda a možnost odpočinku. Tím jsme chtěli být i my pro lidi, kteří mají závislosti, jsou perzekuovaní nebo prožívají bolestné období.

A jak vznikl vlastní křesťanský sbor Elim?

Sbor jsme založili v roce 1992 a záměrně jsme ho pojmenovali také Elim, aby si to lidé lépe spojovali s našimi aktivitami. Vždycky, když si založení sboru připomínáme, jsou s tím spojené dva pocity. Na jedné straně radost, že existujeme, ale na druhé straně i pocit smutný. To byly okolnosti, za kterých jsme vznikli. Tenkrát jsme byli součástí sboru Církve bratrské v Tyršově ulici. Tehdy panovalo velké probuzení, bývalo tam tak narváno, že nebylo kde sedět ani stát. Ale v té době vznikl nějaký nesoulad, dneska už se mi k tomu ani nechce vracet. Nakonec jsme se rozhodli s částí sboru odejít a založit vlastní nový sbor. Bylo nás asi 40 a začali jsme se scházet v prostorách Kina Svět. Brzy jsme ale narostli a přemístili se do prostor v Kokosu na Výstavišti, později do kostela sv. Trojice. Podporovali jsme různé lidi v nouzi, asi osm let jsme v našem centru na Hladné pracovali s narkomany po detoxu.

Jak to s časovým odstupem vidíte dnes?

Říkám si, že je to vlastně normální lidská zkušenost. Bůh dokáže to zlé v nás často obrátit v dobré. Když dnes vidím výsledek po třiadvaceti letech, jsou tady dva sbory, které jsou zdravé. Vztahy jsou hezké a třeba to v budoucnosti bude zase jeden sbor. Ale jednota církve nemusí být v jednotě organizační, ta je v jednotě lásky a respektu. A v tom už nejen naše sbory, ale i písecké církve ušly společně velký kus cesty. S faráři píseckých církví se pravidelně scházíme a je to super.

Jaký je dnešní sbor Elim?

Dnes máme asi 150 členů, na bohoslužby chodí od 120 do 200. Dětí tam bývá kolem 40 až 50. Založili jsme i společenství ve Strakonicích, kde se schází 20 až 40 lidí. Církve jsou většinou starší a mají delší tradice v rodinách. U nás je to většinou první nebo druhá generace. Nemyslím si, že se dá víra předat z rodičů na děti, dají se předat informace a vzory rodičů.

Proč jste se rozhodli postavit si vlastní objekt?

Od začátku existence sboru jsme sbírali peníze na to, že jednou postavíme dům. Já jsem byl jako mladý člověk idealista, říkal jsem: „Církev není barák, církev jsou lidi, proč potřebujeme barák?“ Ale respektoval jsem tuhle vizi, několikrát jsme uvažovali, že nějaký dům koupíme. Náš kazatel Pavel Hojka byl pak pozvaný do Spojených států a navštívil tam několik sborů, mezi nimi i jeden, kde se scházeli v tělocvičně. Pro nás to znělo jako scifi, nicméně tu myšlenku do nás zasel. Já jsem v roce 1998 začal trénovat basket a tohle se mnou hodně rezonovalo. Říkal jsem si, že sport je krásná možnost být s lidmi a nabídnout cestu víry. A to byl důvod, proč jsme se nakonec rozhodli jít touhle cestou a postavit multifunkční prostor, kde se může sportovat. Já osobně inklinuji víc k sakrálnímu prostoru, ale na druhou stranu, tohle má taky svoje.

Jak jste sháněli finance na tak náročnou stavbu?

Do roku 1999 jsme si sami naspořili asi 800 tisíc, a když jsme se rozhodli postavit halu, počítali jsme, že bude stát nejmíň 10 milionů. Nakonec to vyšlo na 36 milionů! Já si nejsem jistý, co jsme to vlastně tenkrát dělali. Byli jsme povzbuzeni Božím slovem a je pravda, že jsme na to nebyli sami. Lidé ze sboru, který v Chicagu navštívil Pavel Hojka, nás v roce 2000 navštívili a nabídli nám partnerství. Nakonec jsme od nich dostali asi 15 milionů. Pak jsme se museli postavit na vlastní nohy, což bylo pro nás zdravé, ale trochu bolestné. Na poslední úsek jsme se museli zadlužit. Když jsme v roce 2007 halu dostavěli, byli jsme strašně unavení. Měli jsme vizi, jak by to mělo fungovat, ale tu vizi se snažíme chytit celých těch sedm let a není to snadné.

Jaká je Vaše vize, jak má objekt Elim fungovat?

Naše vize vychází z Ježíšových slov: „Běžte do celého světa a získávejte mi učedníky, křtěte je, učte je.“ Církev tady není proto, aby si pěstovala svoje aktivity, ale aby seznamovala lidi s Bohem. Proto byla naše vize, že ten dům otevřeme lidem a bude nízkoprahový. Pravdou je, že když jsme v roce 2000 strmě rostli, postavili jsme ten dům s větší kapacitou. Nárůst se pak ale hodně zmírnil, takže je nám pořád velký. Ale věřím, že to má smysl, jenom ho potřebujeme objevit.

Jaké aktivity provozujete?

Je tam tělocvična, kde se hrají různé sporty, ale také konají bohoslužby. Je tam prostor kavárny. Další menší sál jsme proměnili na učebny nové základní školy, nahoře jsou kanceláře, šatny pro sportovce a čtyři klubovny, kde se scházejí různé kroužky, maminky s dětmi. Před časem jsme zkoušeli nízkoprahový projekt pro mládež, ale nezvládli jsme to, protože jsme nebyli připraveni na romskou mládež, která ho ovládla. Přemýšlíme, jak dál. Líbí se nám aktivita našich partnerů z Křesťanské akademie mladých. Jsou to sborové zpěvy, kde si děti vyberou i moderní písničky, učí se na kytary, na bicí. Chceme také obnovit sport. Tím vším chceme zasáhnout mladou generaci. Už 18 let pořádáme přes léto kempy s výukou angličtiny. Jsou určené mládeží od 14 let, otevřené všem a každý rok přeplněné. Naše partnerské sbory v Americe nám posílají týmy mladých lidí. Kempy jsou zaměřené na konverzaci, výuku, hry a sporty. Děcka tam seznamujeme s idejemi křesťanství, to je primární záměr, ale angličtina musí mít super kvalitu.

Proč se sbor Elim před několika lety znovu vrátil do Církve bratrské?

Dlouho jsme existovali jako samostatný sbor, což je ve světě běžné. Ale u nás není povědomí o církvích moc dobré a vyvolávalo to názory, že je Elim sekta nebo kult. Mělo to i určité výhody, udržovali jsme hodně kontaktů i se sbory z jiných církví a proto máme tak trochu jiné uvažování, než bývá uvnitř jedné církve. Pokud u nás ale vznikl nějaký problém a nemohli jsme se domluvit, bylo to velmi složité řešit. Najednou jsme si uvědomili, že bychom potřebovali nějakou autoritu, která nás přesahuje. Nechtěli jsme být sektou, kde někdo z nás bude jednat autoritativně. V církvi o důležitých věcech rozhodují zástupci všech sborů a to je zdravé. Člověk se může o něco opřít.

V září jste otevřeli křesťanskou základní školu. Jak jste takovou myšlenku dokázali uskutečnit?

Ta myšlenka už existuje celou řadu let, jedna ze současných učitelek naší školy za mnou pravidelně chodila a přemlouvala mě. Ale měl jsem z toho obavy. Chtěl jsem, aby to byl ekumenický projekt. Pak se nás jednou z Církve bratrské ptali, jak navrhujeme využít prostředky z restitucí. Říkal jsem si, že z mého úhlu pohledu je hodně důležité, co bude v téhle zemi v budoucnu. Bylo by super, kdybychom mohli ovlivňovat už nejmladší generaci. S penězi z restitucí to nakonec nevyšlo, ale když za mnou kolegyně zase přišla ptát se na školu, řekl jsem: „Pojďme do toho.“ Začali jsme s přípravou a přenechali to Bohu. Kdyby nám to někdo nepovolil, vzali bychom to tak, že to opravdu nemá být. Nicméně dveře se nám všude otevíraly a my jsme s bázní a chvěním na tu cestu vstupovali. Museli jsme projít složitým schvalovacím procesem. Teď máme asi 30 dětí, tři třídy a jedna z nich je dvoutřídka, během tří čtyř let bychom chtěli mít třídu v každém ročníku, v každé maximálně 15 dětí. Ale prostory v Elimu jsou nám těsné a hledáme jiné.

Proč byste vaši školu doporučil?

Je mnohem osobnější, výuka je intenzivnější. Je to škola, kde chceme dát důraz na vztahy a na dobrou etiku. Morálka je dneska vnímaná skoro jako nadávka a tahle společnost na to brzy začne dojíždět. Křesťanství se má ve škole promítat hlavně v osobnostech učitelů.