ROZHOVOR – Petr Mano: Text si musíš vysedět
Petr Mano, i když prošel řadou profesí a nyní se živí jako hlídač objektu, je v písecké kotlině známý především jako malíř a prozaik. Nakladatelství 65. pole píseckého rodáka Tomáše Brandejse mu v roce 2014 vydalo úspěšnou knihu Šarlák, která zachycuje atmosféru 80. let v Písku. Letos pak knihu deníkových záznamů Kalužiny, v níž popisuje město Písek a jeho okolí se spoustou rázovitých postav v pozdější době – v nultých letech 21. století. Vedle vášně pro knihy a psaní maluje. Měl řadu samostatných i společných výstav. Náš rozhovor se však točil především kolem literatury a psaní. S Petrem jsme se seznámili na literárních večerech nakladatelství 65. pole a prodebatili hodiny nad uměním a literaturou.
V knize Šarlák popisuješ svou pracovní anabázi v 80. a na počátku 90. let v Písku, kdy jsi šel z jednoho bizarního místa brzy do dalšího, často ještě bizarnějšího. Jak na tu dobu vzpomínáš dnes s odstupem?
Vůbec to nejde asi posoudit. Kdybych zůstal ve stejném věku a bylo mi třicet, tak by bylo asi nějaké dorovnání, ale ten věk to mění. Když jsem četl třeba Fausta, tak byl úžasný. Ve třiceti jsem ho vnímal čistě jako erotickou záležitost – Fausta a Markétky. Dneska už člověk nepochopí, jak přemýšlí a vidí svět dvacetiletí. Já jsem z něj někdy v depresi a oni evidentně nejsou a vnímají ho normálně jako my, když nám bylo pětadvacet. Všichni mají pocit, že je daný nějaký kánon, že za komunismu byla jen šeď. Vůbec ne – ten věk ti umožňoval žít život naplno. Pokud není nějaká šílená diktatura, tak si lidé své cestičky vždycky najdou. Dnešní doba ti umožňuje se vymezit podstatně méně, než ti umožnili komunisti. Alternativa dneska skoro neexistuje. Na alternativu musíš mít peníze, a když si chceš vydělávat, tak už jsi v tom.
Jak je to tedy dnes s alternativou?
Za bolševika jsi se postavil stranou a měl jsi svatej klid. Alternativní scéna se ale úplně rozpadla. I když prý vznikají nové alternativní scény, akorát člověk už o nich neví. Vezmi si třeba Plastiky, stala se z nich komerční kapela, která má mladý tvrdý manažery a dneska už nikomu, ani kamarádovi, zadarmo nezahrají. To, co nedokázal bolševik, dokázali peníze s Plastiky během chvilky. Baví je zkrátka vydělávat. Podle mě dneska ať uděláš, co uděláš, tak tě mainstream zkomercionalizuje ajn cvaj. Je tam i strašný nebezpečí úspěchu. Prodáš třeba dva obrazy za velký prachy, a pak už si budeš drbat šišku, že potřebuješ prodat ještě dva. A už začneš dělat ty samé, co se prodaly, a je to kalkul. Když jsme četli Šarlák v Praze, tak tam byla nějaká právnička od režiséra Hřebejka a že by měli zájem nějaké povídky natočit. Nakladatel Brandy jásal, ale představ si, že by se to stalo, tak ti to sice udělá raketový zájem o knihy, ale průser je, co já? Oni mi pošlou honorář a já pak začnu psát druhou knížku a budu si říkat: „Jen, aby se to tomu Hřebejkovi líbilo.“ Musíš přežívat, ale tohle je dvojsečný.
80. léta popisuješ dost naturalisticky jako dost bezútěšnou dobu téměř bez výhledu na lepší budoucnost.
Výhled na lepší budoucnost nebyl. Vezmi si, že ateliér jsme měli od osmdesátýho roku, malovali jsme furt, ale neměli žádnou výstavu. Jednou jsme měli výstavu s holubářema, normálně mezi holuby byly naše obrazy. To bylo jediný, co nám bolševik povolil, bylo to hrozný. Tahle doba je dobrá v tom, že tě nutí víc dělat. Za bolševika to bylo jedno, jestli budeš dva roky chlastat a pak namaluješ obraz. Bolševik tu kulisu vytvářel. Někdo mi říkal, že si v Šarláku vymýšlím, ale já tam naopak ubírám. O některých lidech ještě psát zkrátka nemůžeš.
Celý rozhovor si můžete přečíst v zářijovém vydání tištěného Píseckého světa, který je právě v prodeji.
Fotogalerie k článku
Diskuze k článku 
Článek zatím nikdo nekomentoval – buďte první!