Písecký svět

Jaké byly vaše začátky s fotografováním?

Kromě focení se živím ještě autodopravou. Mám spediční firmu s malými dodávkami. Kolem roku 2000 bylo moc práce a nestíhal jsem, pracovní vytížení bylo na dvě stě procent. Bylo to hrozně náročné na psychiku a potřeboval jsem nějaký ventil, jinak bych se z toho zbláznil. Na jedné straně byly sice peníze, ale žádný volný čas. Autodopravu mám sice pořád, ale přestal jsem se honit za tím mít za každou cenu práci.

Učil jste se fotografovat jako samouk?

Určitě, zvlášť v motosportu bylo málo fotografů. Ta doba byla raný věk digitálu a fotoaparáty, které mohly něco kloudného vyfotit, byly neuvěřitelně drahé, stály třeba přes dvě stě tisíc. Spoustu lidí si je nemohla dovolit. Nebyla taková inflace jako dnes, kdy na každé akci je milion fotografů a je tím zaplavený internet a kvantita jde pak na úrok kvality. Když jsem začínal, tak po světě nejezdil od nás skoro nikdo.

Jak dlouho trvala cesta od hobby k profesionálnímu focení, kdy jste se stal vyhledávaným tvůrcem?

Kolem roku 2007 jsem se dostal přímo do Škody Auto a od roku 2009 jsem smluvní tovární fotograf za úplně jiných finančních podmínek. Na druhou stranu už to není taková radost jako předtím, kdy jsem mohl a teď musím. Rallye Dakar jako nejprestižnější závod pro mě byla výzva. Je to opravdu těžký závod, který se už nejezdí v Africe, ale od roku 2009 v Jižní Americe. Světové agentury tam posílají své nejlepší fotografy, kteří se tam snaží ulovit top záběry, které jinde neudělají. To je to, co mi každý leden nastartuje do Jižní Ameriky, kde strávím 14 dní. Najede se kolem devíti tisíc kilometrů občas v naprosto šílených podmínkách. Dostat se pak na určité místo a udělat tam fotku, ze které má pak člověk radost, to je ta pravá výzva.

V čem je fotografování motosportu jiné oproti jiným žánrům?

Každé focení jakéhokoliv žánru je těžké, když člověk chce, aby výsledek za něco stál. Do každé fotky i na Dakaru se snažím vnést nějakou přidanou hodnotu. Nejen auto vyfotit s reklamami pro sponzory, ale tu motorku nebo kamion se snažím zasadit kompozičně do prostředí tak, aby na diváka, který si ji bude prohlížet, dýchla atmosféra závodu.

Jakou techniku používáte a kolik fotoaparátů v těchto extrémních podmínkách spotřebujete?

Na Dakaru je problém v tom, že je to náročné nejen pro člověka, ale i pro jakoukoliv techniku. Tolika ran a prachu, co musí snést nejen člověk, ale i technika na Dakaru, znamená, že tam nejde fotit ničím jiným než jedničkovou řadou Canonu. Vyzkoušel jsem i poloprofesionální tělo, ale nešlo to. Brzy to odejde. Ale i profesionální technika silně trpí. Objektivy jsou jako přesýpací hodiny, písek vám padá ze všeho. A technika, když se vrátím, jde komplet do servisu a má životnost tak dva Dakary.

Věnujete se také dostihovému sportu? Jak jste se dostal k focení ušlechtilých koní?

Mě baví fotit vše, co je rychlé. I v dostizích vidím výzvu, vyfotit to trochu jinak. Je to taková pohoda a relax. A na dostihy mohu vzít i rodinu, mám dvě malé dcerky. A oni mají radost, že jsou taky chvíli se mnou. Přivedl mě k tomu kamarád a taky Písečák Martin Bláha. Jednou mi zavolal a řekl, že si koupil koně a vypadá to, že budou běhat vyšší soutěž. Zkus mi to vyfotit a rozjedeme časopis, říkal. Z toho pak vznikl časopis o koňských dostizích Galop.  

Jste rád, že představíte svou tvorbu konečně i v rodném Písku?

Jsem písecký rodák a patriot. Byl jsem snad všude na světě a je tam spousta krásných míst, ale z Písku bych nikdy nešel, jsem na něm docela závislý. Na druhou stranu mě třeba někdy mrzelo, že mě tady v Písku nikdo nezná a zatím jsem tu nevystavoval. Oproti třeba v Jižní Americe, kde se mnou chtějí lidé i vyfotit. Já říkám ne, tady jsou hvězdy, co jezdí v autech, já jsem jen sklíčkař, nicméně to je příjemné. Díky Spectě a Vladimíru Homolovi se nyní mohu představit i veřejnosti v Písku, což je pro mne hodně důležité.