Písecký svět

Na úvod se chci tak trochu obligátně zeptat, co tě vedlo k cestě na druhý konec světa? Jet z "pohodlí" domova do velké nejistoty.

Velká nespokojenost. Už jednou jsem to objasňoval na svém blogu Zbytečné řeči a lépe už bych to asi nevystihl. Jednou jsem se probudil a zjistil jsem, že v životě stojím někde, kde stát nechci. Sice jsem zdravý, ale nemám partnerku a vůbec ne milující. Že mám sice práci, která mě baví a myslím si, že má smysl a je prospěšná, ale nenaplní peněženku a ocenění své snahy se člověk také nedočká. Zjistil jsem, že stagnuji jako pytlík chipsů na střeše. Zjistil jsem, že pracuji už více než tři roky, a kromě každodenního stresu nemám nic. Zjistil jsem, že stárnu, a přitom nevím o životě nic, ačkoliv jsem kdysi chtěl cestovat a vědět mnohem víc, vlastně chci dodnes, a že za pár let se mi už nikam chtít nebude. Zjistil jsem, že zvratky, které ze svých útrob vrhá obluda zvaná současnost v České republice, nedokážu už déle snést, že se nejsem schopen přenést přes všeobecnou negaci. Vzbudil jsem se a řekl jsem si: dělej s tím něco, nebo tady zaživa shniješ a jednou toho budeš litovat, život máš jen jeden. A tak jsem vyrazil, o cestování vlastně ani tolik nešlo, spíš o něco jako vnitřní očistu.

Jak dlouho ti trvaly přípravy na cestu a co vše bylo třeba zabalit s sebou?

Od rozhodnutí do odletu na Nový Zéland jsem měl čtyři měsíce na přípravu. Ale zase jsem to nechtěl přehánět, protože když člověk jede na místo, o němž ví úplně všechno a je na všechno připraven, také si ho plně neužije. Informace jsem tak sbíral velice pomalu, četl jsem si průvodce, v kterém je naštěstí tolik nesmyslů, že přehlcení přesnými informacemi nehrozí, prohlížel internet a po mailu jsem si dopisoval s Čechy, kteří v té době už na Zélandu byli, a snažil se zmírnit svoji nervozitu před odletem. Takže příprava byla spíše psychická. A do krosny jsem si jako dvě hlavní věci dal svoji zrcadlovku a notebook.

Kolik by si případný zájemce měl připravit peněz do začátku, kdyby chtěl podniknout podobnou výpravu?

Zpáteční letenka se dá pořídit klidně za 25 tisíc korun. Kdo chce ale jet na Nový Zéland na delší dobu, musí mít podle imigračních pravidel na účtu peníze odpovídající 4200 novozélandských dolarů, takže skoro 70 tisíc korun. Nový Zéland se tak brání proti lidem, kteří přijedou bez prostředků a mohou pak skončit na ulici. V praxi ale většinou úředníci na letišti doklad nevyžadují. Ale slyšel jsem i o případu, kdy jeden z Čechů požadované peníze neměl a letěl nedobrovolně domů.  

Jaké byly začátky na ostrovech Nového Zélandu? Předpokládám, že asi první starostí bylo sehnat si práci?

První starostí bylo chytit klobouk. Jakmile jsem totiž vylezl z budovy letiště v Aucklandu, klobouk, který jsem dostal od kamarádů při posezení před odletem, odletěl a poskakoval směrem na blízké parkoviště. Odhodil jsem krosnu a honil tenhle klobouk, který má pro mě zvláštní význam. Jinak z Aucklandu jsem odjel po týdnu do městečka Katikati, kde jsem měl po telefonu domluvenou práci při sběru kiwi. A opravdu jsem ji dostal, v Katikati jsem strávil skoro dva měsíce, koupil si auto, našel kamarády, s nimiž jsem pak strávil více než půl roku.

Je těžké sehnat na Novém Zélandu sezónní práci? Jak nás Čechy coby pracovníky vnímají?

V létě a na podzim to není vůbec těžké. Poptávka po pracovnících je značná a tak berou skoro všechny. Ale v zimě je to v některých místech opravdu těžké, práce je málo a lidí hodně. Třeba v zimě, která na Zélandu vrcholí v době českého léta, jsme hledali práci měsíc. To byly dost těžké časy. Ale my Češi máme na Zélandu opravdu dobrou pověst, jeden pěstitel ovoce mi třeba prozradil, že Čechy zaměstnává velice rád, protože jsou pracovití a umí anglicky, zatímco třeba Číňany rád nemá, protože se chovají často arogantně a jejich angličtina bývá tragická. Snažil jsem se chovat slušně a předat pověst, kterou jsme si na Zélandu vybudovali, svým následovníkům takovou, jakou jsem ji převzal. Snad se to povedlo.

Co vše si na ostrovech dělal?

Začal jsem s trháním kiwi, pokračoval prořezávkami vinných keřů, sběrem chřestu, třešní, broskví, meruněk a nakonec jsem trhal mandarinky. A vždycky jsem plnými hrstmi jedl plody, které jsme sbírali. Slyšeli jste fámu, že se na třešně nemá pít, jinak poběžíte rychle na záchod? Nesmysl. Dva měsíce jsem každý den snědl minimálně kilo třešní a normálně dodržoval pitný režim, protože slunce oprvdu pražilo, a nikdy se mi nic nestalo. Tak buď jsem divný já nebo ty třešně. Možná i proto se vozí do Hongkongu a Japonska a stojí snad až 80 dolarů za kilo…

S jakými lidmi – "spolupracovníky" či "spolucestovateli" jsi se tam potkal? Jaké zkušenosti převažovaly?

Asi jako všude jsem potkával lidi dobré i špatné. Ale držel jsem se těch dobrých, kteří jednoznačně převažovali. Nejvíce mi k srdci přirost jeden český pár z Brna a Argentinec Javier, kterého jsem na konci svého novozélandského pobytu rozesmál a roztesknil videem vrávorájícího Miloše Zemana.

Jací jsou lidé na Novém Zélandě, jakou mají náturu? Můžeš více rozvést jejich povahu a přístup k životu?

Novozélanďané se k turistům a cizincům obecně a i k sobě navzájem chovají skvěle. Poradí, pomohou, zajímají se, odkud člověk přišel a co si o Zélandu myslí a berou i kritiku, není třeba se bát, že člověk někoho urazí. Novozélanďané neřeší, když jdete do supermarketu v roztrhané mikině a špinavých džínách přímo z pole. Ví, že bez manuální práce by nemohli prosperovat. Třídí odpad. Váží si své přírody, někdy až fanaticky, proto třeba naprosto nesmyslně vyžadují, aby člověk přespával jen na místech, kde je to výslovně povoleno. Neexistuje tedy jít do lesa a postavit si jen tak stan. Dokonce ani v autě na parkovišti nejde legálně spát, pokud nemáte dodávku vybavenou schválenou toaletou… A pokud zákaz porušíte, nikdo se s vámi nebaví a musíte zaplatit pokutu 200 dolarů. Novozélanďané jsou hrdí na to, že jsou Novozélanďané. Jsou většinou komunikativní a netrpí předsudky, jsou téměř neustále v pohodě a často až moc v pohodě. Jako Španělé mají své mañana, Novozélanďané mají OK. Dobrat se tedy nějakého solidního výsledku bývá leckdy dost složité.

V čem vidíš zásadní rozdíly v kvalitě života v České republice a na Novém Zélandu? Z čeho bychom si od nich mohli vzít příklad a naopak, co my můžeme nabídnout jim?

Žádný úplně zásadní rozdíl nevidím. Nový Zéland je normální země západního světa stejně jako Česká republika, samozřejmě s vyšší životní úrovní. Od Novozélanďanů bych si rozhodně vypůjčil trochu té životní pohody či optimismu, protože se na vás upřímně směje i prodavačka v supermarketu. Tohle chybí nám, na druhý konec světa bych Novozélanďanům poslal hrst české vynalézavosti a schopnosti vyřešit jakýkoliv problém, což zase postrádají oni.

Jak je na Novém Zélandu asimiliováno původní obyvatelstvo – Maorové?

Maoři tvoří zcela normální součást společnosti. Pokud si dobře pamatuji, co jsem slyšel a četl, v 70. a 80. letech trpěl Nový Zéland velkými problémy, v některých městech se tvořily maorské gangy. Dnes se situace zásadně zlepšila, i když jsou místa, kam se cizincům nedororučuje chodit. Ale celkově bychom byli jistě rádi, kdyby se Romové u nás začlenili do běžného fungování společnosti tak jako Maoři na Zélandu. Jdete do banky, stará se o vás Maor za přepážkou, stejně tak v obchodě nebo kdykoliv jinde, i když je pravda, že průměrná životní úroveň Maora je stále nižší než bílého Novozélanďana. 

Po celou cestu jsi jako pravý reportér své zážitky a zkušenosti zapisoval do internetového blogu. Kolik Tvých přátel či dalších lidí ho sledovalo, jaké byly na něj reakce a neuvažoval jsi o vydání knihy?

Když jsem odjížděl na Zéland, spousta lidí mi říkala, že si konečně musím založit svůj profil na Facebooku. Přišlo mi to zbytečné, odolal jsem tlaku a založil si blog nazvaný Zbytečné řeči, protože jsem si říkal, že bude lepší publikovat delší souvislé texty než jen nějaké výkřiky na Facebooku. A tak jsem psal zhruba jednou týdně, nakonec se číslo příspěvků zastavilo na 67. Snažil jsem se přiblížit kamarádům i dalším lidem, jak to vypadá na druhém konci světa. Ohlasy byly pozitivní, až jsem se tomu opravdu divil. Netuším, jakým systémem se měří čtenost, ale dosáhl jsem nějakých třiceti tisíc zobrazení stránky, i když co to je, fakt nevím. O vydání knihy jsem neuvažoval, myslím, že by to nemělo valný smysl, blog má zůstat blogem. 

Jaký máš nejhezčí a také nejhorší zážitek z celého pobytu?

Začnu nejhorším. Nedaleko města Cromwellu, které je mimochodem nejsušším místem na Novém Zélandu, jsem přespával u místní rodiny a chystal se vyrazit na další cestu. Jednoho horkého letního večera jsem koukal na film, vypnul jsem počítač a už už uléhal. V tom mi do ucha vletěla můrka. Takhle v jednu v noci jsem myslel, že se zblázním, netušil jsem, jak se mám hmyzu, který mi bzučel přímo u bubínku  a bubnoval do něj nožičkami, zbavit. Nakonec jsem sednul do auta a jel na pohotovost. Doktor mi za devadesát dolarů během chvíle pomohl. Ty dvě hodiny byly nejspíš nejhorší v mém životě. Ale teď už vím, že hmyzu v uchu se člověk zbaví tak, že ho zalije studeným olejem, který pak vyteče. A nejlepší zážitek? Těžko říct. Možná bych vybral výlet za pozorováním velryb u městečka Kaikoura. Právě tady mají tak dobrou kombinaci profilu mořského dna, výskytu živočichů a mořských proudů, že se zde velryby vyskytují po celý rok. A tak tu stoprocentně Maory vlastněná firma Whale Watch provozuje pozorování velryb jak z lodě, tak i z letadla. I ta levnější možnost, tedy loď, je pěkně drahá, zaplatil jsem 145 dolarů, ale říkal jsem si, že tohle už těžko někdy uvidím a peníze ať vezme čert. A opravdu, vidět vorvaně, jak se válí na hladině a mít pocit, že se ho můžete na chvilinku dotknout, to je k nezaplacení…

Co vše jsi procestoval a viděl?

Viděl jsem moře, hory, jezera, vyhaslé sopky, lesy, tučňáky, velryby, tuleně, albatrosí kolonii, racky, chytil spoustu pstruhů, s místním kamarádem zastřelil několik králíků. A procestoval vlastně celý Nový Zéland, od severu k jihu.

Jaké jsou Novozélanďanky ženy? Jací jsou muži?

Bílé novozélandské ženy se podobají Angličankám, takže exteriér nic moc. Jinak se chovají přátelsky, stejně jako muži. Ale je pravda, že si na ně místní muži dost stěžují. Prý je těžké najít nějakou, která by nevyžadovala od muže především peníze a nebyla to jen prázdná schránka. Ale podobné nářky jsem slyšel třeba i od Angličanů nebo Francouzů. Možná proto má tolik Novozélanďanů za manželky Asiatky.

Co bys dneska udělal jinak, čeho se na cestě vyvaroval?

Rozhodně bych se snažil nejet sám. Bylo by to praktičtější už jen z finančního hlediska. Nějakých sedmdesát procent mých nákladů totiž padlo na benzín. A navíc, když stojíte před některým z nejkrásnějších míst světa, je fajn mít svoje okouzlení s kým sdílet.

Co bys doporučil případným zájemcům o podobnou cestu?

Doporučil bych jim rozhodně na Nový Zéland jet ať se děje co se děje. Rozhodnout se a neprotahovat to. Může se zdát, že je to strašně vzdálená země, kultura, ale Novozélanďané jsou nám blízko a mají nás rádi. I když nikdo nemůže čekat, že bude cestovat a na Novém Zélandu zbohatne, obojí nejde, přesto ani v nejmenším nelituji. Ve své hlavě jsem si odnesl tolik, že jsem opravdu šťastný, že jsem vyrazil. Takže stačí mít otevřenou mysl,  a to ostatní přijde samo.

A tvé další plány na nové cesty za poznáním?

Určitě se chystám v nejbližší době ještě někam vyjet. V prosinci odjíždím vydělat nějaké peníze do Rakouska a v příštím roce možná zkusím Kanadu nebo Island či Norsko. Mám zkušenost, že když je člověk připravený, přicházejí věci tak, jak mají, a právě před několika dny mi zavolal kamarád ze Zélandu Ondra a zeptal se, zda bych s ním nechtěl jet právě na Island. Tak proč ne, uvidíme, jak se to vyvine.

Své zážitky z putování po Novém Zélandu zachytil Ondřej Šmíd také na svém internetovém blogu ZBYTEČNÉ ŘEČI.

Rozhovor ve zkrácené verzi vyšel v druhém čísle tištěného bulletinu Píseckého světa.