Písecký svět

Pochází z Bílých Karpat na moravsko-slovenském pomezí. V době, kdy se rozhodoval pro  studium  na gymnáziu, mu zemřela maminka, a aby pomohl tatínkovi uživit rodinu, odešel studovat stavařinu, nastoupil k vojenským stavbám a pracoval na Slovensku. Prošel profesemi závozníka, pomocného dělníka, mistra i stavbyvedoucího. Ve dvaadvaceti se přestěhoval do Písku a našel naplnění ve studiu Bible. Již krátce po revoluci stál s přáteli u založení  sboru  Církve adventistů sedmého dne (CASD) v Písku. Rozhodl se studovat teologii na  semináři CASD a vyučoval náboženství.

• Jak jste se z Moravy dostal do Písku?

To byla taková dlouhá a složitá cesta, kdy jsem cítil nespokojenost s tím, co dělám. Byl jsem stavbyvedoucím na stavbě v Trenčíně, měl jsem na starost osmdesát lidí a myslím, že to tam šlapalo velmi dobře, ale vnitřně mi něco chybělo. Nevěděl jsem co to je, ale cítil jsem, že musím změnit prostředí. Nikdo tomu tehdy nerozuměl. Šel jsem do Písku, protože tady jsem měl kamaráda z vojny.

• A co se pro vás v Písku změnilo?

Nejdřív jsem prožíval ještě větší samotu. Ale pak jsem potkal kluka, který přišel taky odjinud, byl absolventem evangelické fakulty, a ten mi začal otevírat Bibli. Najednou jsem si uvědomil, že to je přesně to, po čem jsem vždycky toužil, že to je něco, co zaplňuje mou vnitřní samotu a dává smysl. Na Moravě jsem se jako většina lidí narodil do katolického kostela, ale v období dospívání jsem odešel hledat a vyzkoušel jsem všechno možné. Jednou, když jsem se vracel vlakem z Porty s pocitem prázdnoty, vystoupil jsem v Uherském Brodě a tam se se mnou dala do řeči nějaká babička. Po půlhodině mi řekla: „Já bych vám něco dala, ale musíte mi slíbit, že se do téhle knihy aspoň dvakrát podíváte!“, a dala mi do ruky Kralickou Bibli. Pán Bůh tak nejdřív způsobil hlad, abych byl připravený na tohle setkání. Pak jsem ji začal číst a zjistil jsem, že tomu vůbec nerozumím. Pochopil jsem, že člověk potřebuje nejen Bibli, ale i někoho, kdo by mu ji vyložil. A ten člověk se objevil právě v Písku, byl to Vlado Krupa.

• Jak jste se stal kazatelem a učitelem?

Měl jsem kolem sebe partu lidí, se kterou jsem jezdil na vodu, na hory, dělali jsme dětské tábory, tuhle partu jsem po roce 89 přivedl k Vladovi. Tak vznikl v Písku první sbor CASD a já jsem se stal jeho prvním starším. Byl jsem s nimi ale jenom rok a pak už jsem šel studovat teologii do našeho semináře. Studoval jsem dálkově a církev mě zaměstnala jako učitele náboženství a pak kazatele. Měl jsem na starost Tábor, Benešov, Vlašim, kde jsem vyučoval po školách a vedl sbory.  Dodělal jsem školu a oženil jsem se, později jsem byl přesunut do Mostu a Chomutova. Pak se otevřela možnost být vojenským kaplanem a vrátil jsem se do Písku. Tehdy jsem se modlil a Bůh mi naznačil, že tímhle směrem ne. V té době se nám začaly rodit holky, máme tři dcery. Tehdy vojenští kaplani jezdili na Balkán nebo do Afgánistánu, ale já jsem nakonec zůstal tady, prioritou byla moje rodina. Začal jsem pracovat jako terapeut v komunitě pro drogově závislé na Karlově. Pak přišla nabídka z Úřadu práce, jestli bych se nevěnoval nezaměstnaným. Tam mi prošly rukama stovky lidí a cítím, že to bylo velice důležité a plodné období. Pak jsem byl osloven Sašou Zajíčkovou a Aničkou Vinterovou, které zakládaly Univerzitu III. věku, a několik let jsem tam učil.  Před pěti lety jsem začal učit Výchovu ke zdraví na gymnáziu.

• A jak jste se dostal k práci kaplana?

Bylo to v době, kdy začali fungovat kaplani v nemocnicích, ve věznicích i v armádě. Zeptal jsem se, jestli o tom v písecké nemocnici neuvažují, a nabídli mi, abych jim o tom něco napsal. Popsal jsem některé zkušenosti z motolské nemocnice a z Teplic. Asi po roce mi z nemocnice zavolali. Uzrála doba na obou stranách. Pan ředitel považoval spirituální péči za velice důležitou složku celkové péče o pacienta, ostatně tu potřebu máme všichni. Proto vzniklo samostatné Oddělení spirituální péče.  Mám vlastní ambulanci a takzvaný prostor ticha, který může využívat kdokoli.  Postupně jsem se dostával na všechna oddělení.  Zpočátku to byla práce průkopnická, protože lidé netušili, co by mohli od duchovního čekat, ale dneska už je oddělení přirozenou součástí nemocnice.  Nejsem tam jen pro pacienty, ale i pro zdravotníky a jejich rodinné příslušníky.  

• V čem práce kaplana spočívá?

Když jsem se ptal kaplana z Motola, říkal mi: „Dej si maximálně dva tři dny v týdnu, jinak vyhoříš. To se prostě nedá. To je koncentrace bolesti, nemocí, narušených vztahů, beznaděje, s tím se pořád potýkáš.“ Ale v té bolesti je i radost, není všechno zdaleka černé.  Začínal jsem tedy s tím, že tam budu tři dny a jeden den na gymnáziu, aby se to vyvážilo.  Ale práce v nemocnici mi přibývá, a tak jsem tam už téměř pět dní. Pacienti buď chodí ke mně nebo já za nimi, nebo máme i skupinové aktivity na sociálních lůžkách Oddělení následné péče. Když jsem na ONP  přišel poprvé, padla na mě deka bezmoci, ale nechtěl jsem utéct. My žijeme většinou uprostřed svých vrstevníků, se svými dětmi a ve svém čase v aktivním životě. Ale naráz mě to hodilo do úplně jiné skupiny, mezi lidi, kteří jsou už na konci života, a jako kdybych zestárl, anebo možná zmoudřel o jejich příběhy.  Věděl jsem, že právě tito lidé potřebují společenství, potřebují, aby jim někdo naslouchal, aby mohli vzpomínat a ve vzpomínkách si věci utřídit, aby vyplavala na povrch vděčnost za vše prožité.  Aby se mohla otevřít naděje. Tak jsem navrhl, že bychom mohli zpívat. Poprvé to bylo plné očekávání, ale dnes už zpíváme pět let. Buď sedíme společně na chodbě, nebo chodím po pokojích, zpíváme, modlíme se, čteme, povídáme si, což je úžasné. Jsou tam nejrůznější příběhy a možná o to všechno jsme všichni bohatší.

• Mohou se vám pacienti i vyzpovídat?

Může to být zpověď, může to být rozhovor, i ten pomáhá.  Může to být cílený rozhovor, to znamená, že na konci musí padnout určité rozhodnutí. Někdy je to dlouhodobá terapie. Někdy to může být jen naslouchání, a někdy ten člověk dokonce ani nemůže mluvit, takže komunikujeme přes tabulku. A někdy tam jenom sedím a držím ho za ruku. Vždycky je to doprovázení a vždycky mohu jen tak rychle, jak rychle může ten druhý.  Je to jako tanec. Ale ten člověk vidí, že mu rozumím, že jsem mnohdy taky bezmocný a že jsem v tom s ním. Že taky nemám odpovědi na všechny otázky a taky nevím, proč se některé věci dějí, ale že jsem tam s ním, to je důležité.

• Volají vás někdy pro rozhřešení k pacientům, kteří jsou na konci své cesty?

Stává se to určitě také, tam jako bychom uklízeli život, vzpomínáme na to dobré, vyznáváme to špatné, a záleží, nakolik je člověk náboženský nebo nenáboženský, ale vnímám, že spirituální jsme všichni. A všichni si potřebujeme uklidit, pro sebe samotné i pro to, co očekáváme.  Já jsem tam pro všechny, nedělám rozdíly. Dal jsem si kdysi na začátku takové motto, že pro ty, kteří jsou věřící, tedy bratry v Kristu, budu bratrem. A pro ty, kteří nejsou „věřící“, pro ty budu člověkem člověku, který potřebuje člověka. Takže jsem tam pro všechny a mimochodem všichni jsou nějak věřící.  Mou snahou je být tam, kde je člověk, který prožívá těžký úsek svého života a doprovázet ho.

• V Písku lidé často umírají v nemocnici na LDN, potřebujeme lůžkový hospic?

Mám určitou zkušenost s hospicem v Prachaticích a slyším o něm jenom to dobré. Pokud stále platí, že Písek je město studentů a důchodců, tak jednoznačně ano. Hospic, který by naplnil potřeby těchto lidí.

• Jak vás těch pět let v nemocnici změnilo?

Ze svých pětačtyřiceti jsem si odskočil na šedesát. Vidím teď život od konce. Uvědomuju si marnost a pomíjivost mnoha věcí, za kterými se honíme na úkor skutečné kvality života. Člověku nakonec zůstane postel, stolek, jídlo, pokud může jíst, a to je všechno. Postupně opouští věci, které v životě miloval, shromažďoval a byl na ně hrdý.  Opouští i vztahy a na konci zůstane jen on. Kdo má štěstí, cítí polštář rukou jeho nejbližších, kdo má ještě větší štěstí, tak ještě vnímá otevřenou Boží náruč.

• Dá se tak náročná práce zvládat dlouhodobě?


Dá, ale člověk musí ty věci vyvažovat. Já jsem vyvažován tím, že mám skvělou rodinu, tři děti, mohu učit na gymplu. Začal jsem také pořádat biblické hodiny a Bible je to nejkrásnější, co znám. To je o životě, o pokoji, o radosti, o naději, o lásce. Začal jsem víc zpívat, to je další věc, která mě zvedá. Začal jsem plavat, spolupracuju s Vláďou Teringlem a jeho fotografy, snažím se být mezi lidmi v aktivním životě.  To, že jsme mezi lidmi, nás udržuje živými, kreativními a schopnými neustrnout, reagovat na potřeby druhých. Pohled na svět před branami nemocnice a za branami v nemocnici je jiný a je dobré pro prožívání reality neztratit z očí oba. V nemocnici jsou mnohé věci smutné a bolavé, ale svět a život kolem nás také nabízí spoustu radosti, barev a naděje. A tenhle vyvážený pohled bych nechtěl ztratit.

• Jaký je rozdíl mezi prací kazatele a kaplana?

Jako kazatel jsem se musel naučit mluvit a když už jsem to konečně snad ovládal, tak jsem se u pacientů musel naučit mlčet. A myslím, že je to mnohem větší umění. Mám pocit, že nasloucháním můžu pomoci daleko víc lidem než mluvením. Ale má to svůj vedlejší produkt, že jsem se odnaučil mluvit. Asi to tak má být, když mám dvě uši a jedny ústa. Možná, že mluvíme příliš.

• Jak probíhají vaše biblické hodiny?

Pořádám je soukromě a jsou otevřené. Mně to prostě chybělo a pár lidí mě oslovilo, jestli bych do toho nešel. Většinou to byli studenti z Univerzity III. věku, ale i různí přátelé.  Mám z toho radost. Moje zkušenost je, že tam lidé chodí rádi, je tam otevřená atmosféra a dostávají odpovědi na své otázky a hledání. Od září bych chtěl biblické hodiny úplně otevřít pro veřejnost a rozdělit je možná na začátečníky a pokročilé. Jsou lidé, kteří se chtějí seznámit s Biblí, jejím poselstvím, cítí, že to je zvláštní kniha, které by chtěli porozumět, vnímají, že je tam i něco pro ně, mnozí chtějí pochopit příběh Bible. Bible je ve skutečnosti jeden velký příběh, kdy Pán Bůh jde za člověkem, pracuje s ním, pak znovu a znovu v každé generaci, dokud nepřijde osobně. Tím, že tam můžeme mluvit otevřeně, svobodně, společně hledáme odpovědi, není to nějaká indoktrinace nebo dogmatické vyučování, tak si myslím, že je to ono.

• Jaká je Církev adventistů sedmého dne?

Církev adventistů má své kořeny ve Spojených státech a v evropském protestantismu. Celosvětově má asi 15 milionů členů ve 203 zemích. Dává velký důraz na vzdělání, provozuje 7284 škol, od základních až po vysoké, a dává důraz také na zdraví, provozuje velké množství nemocnic a sanatorií. Věříme, že člověk je původně stvořen k Božímu obrazu, a proto se snažíme o zdravý a vyvážený životní styl. Křesťanství je pro nás životní styl, nejen hodina v kostele. Jsme církev, která očekává Kristův brzký příchod, proto v názvu slovo Advent – příchod. Vnímáme, že to je jediné řešení na globální problémy světa – morální, ekonomické, ekologické atd. Nedíváme se do budoucna se strachem, ale s nadějí. Vidíme, co se tu na světě děje, snažíme se zmírnit jeho bolest, ale za tou přicházející tmou vidíme svítání nového dne. Věříme, že Desatero Božích přikázání pořád ještě platí, je dobré pro člověka, chrání jeho život a dopřává mu mnohem víc pokoje a štěstí. Z toho vychází i ta poslední část názvu církve – sedmého dne. Sobotní den odpočinku ustanovil Bůh od stvoření, zopakoval jej v Desateru, zachovával jej starozákonní lid a proroci, zachovával jej Ježíš Kristus – hlava církve, zachovávali jej učedníci, jsme rádi, že jsme v této dobré společnosti. V České republice máme kolem osmi tisíc členů. Máme kaplany v nemocnicích, ve věznicích a v armádě, provozujeme nakladatelství, televizi, rádio, ale lidé asi nejvíc znají naši humanitární organizaci Adra.

• Jak funguje písecký sbor vaší církve?

Scházíme se každý týden v sobotu v 9.30 v DDM, nemáme vlastní prostory. Zapojujeme se do aktivit Adry. Třeba při povodních jsme spolu s dalšími vytvořili psychosociální tým a snažili se pomoci, sbírali jsme balíčky po zemětřesení v Turecku, město Písek uvolnilo prostředky na deky do Bangladéše, vezli jsme balíčky do Banátu. Podporujeme lékaře a misionáře v Bangladéši MUDr. Milana Moskalu, který bude mít v Písku přednášky pro studenty i pro veřejnost 13. června od 16 hod. v DDM a 15. června od 18 hod. na SZŠ. Mám radost, že jsou v Písku lidé, se kterými se běžně potkáváme, a když se něco děje, tak se dáme dohromady a pomáháme, a pak se zase rozcházíme, ale víme o sobě.

• Jak se díváte na Písek a na Písečáky?

Kdysi jsem se učil na nějakou zkoušku a šel jsem si sednout k Otavě. Díval jsem se, jak tam plave taková mamka kačena a za ní asi šest káčátek. A ten pohled byl hezký, romantický, sluníčko svítí, řeka teče, most, ta kačena proti proudu, takový malebný pohled. Pro člověka, který přijde do Písku, je ten pohled někdy podobný, krásné historické město, lesy kolem, všechno funguje, jak má… A pak jsem si říkal, že by mě zajímalo, co se děje pod hladinou? Tam ten pohled bude úplně jiný, tam ty nožičky makají proti proudu, tam to vře! A pak jsem si uvědomil, že se na ten Písek dívám i zespodu. Já vnímám, co se děje pod hladinou, vidím do mnoha rodin, do mnoha lidských příběhů, do sobectví, které má tisíce podob, do chamtivosti, do lidské bolesti ze zrady a zklamání, do opuštěnosti, ale vidím taky statečnost, boj s nepřízní, s nemocí, s postižením, spoustu krásných rodin a dětí.  Seděl jsem i na lince důvěry v Arkádě, tam poznáte, jak pulzuje ten spodní život. Proto vím, že to není jen ten malebný obrázek ze shora, ale i ty spodní proudy. Někdy je to hodně smutné, když si povídám s lidmi v nemocnici a říkají mi, že se už nemají kam vrátit, že je děti nechtějí, nikdo je nenavštíví. Smutné, když se lidi rozvádí jen ze sobectví. Tak to je můj realistický pohled na Písek.

• Co by nám mohlo pomoci?

Kdysi jsem slyšel takový příběh o tom, jak se budí jeden druh mravenců. Samozřejmě jdou spát na zimu pod zem, mraveniště zapadne sněhem a mravenci spí. Když na jaře začne svítit sluníčko a paprsky prohřívají zmrzlé mraveniště, nějaký paprsek tepla dosáhne až k tomu mravenečkovi tam na konci, který se celý zkřehlý po zimě probere a ještě polospící se vyplazí nahoru. Tam se vystaví sluníčku, úplně se otevře a nasaje teplo. A když je zahřátý a prokrvený, jde dolů a obejme mravence, který je vedle něho. Zahřeje ho natolik, že pak už nahoru běží dva. A zase se vystaví sluníčku, nasají teplo a běží dolů probudit další dva, čtyři, osm, šestnáct a třicet dva…Až se vzbudí celé mraveniště. A já si myslím, že toto by mělo být živé křesťanství, které pomáhá. Pokud se nevystavíme Boží lásce, neprohřejeme se, nezmění se naše motivy na nesobecké, tak nemůžeme nikomu pomoct. Naše poslání je, abychom šli tam dolů. Vidím, jak je spousta lidí ztuhlých, zkřehlých, jak potřebují obejmout a přivést na sluníčko. A když jsou nahoře, tak jsou rádi, že mohou jít zachraňovat dalšího človíčka. Kdysi jsme na gymplu probírali v mém předmětu oblast sociálního zdraví, šli jsme na starý most a udělali jsme akci „Obejmutí zdarma“.  Kluci fotili, protože se nechtěli objímat, a holky měly transparenty „Obejmutí zdarma“. Nic sexuálního, byl listopad… Bylo to zajímavé, šli jsme po mostě a viděl jsem ty lidi, jak asi mnozí dlouho nebyli obejmuti. Byli takoví ztuhlí a nevěděli, co s rukama a s taškama… A když je najednou někdo objal, viděli jsme, jak to v nich praská, jak se to naráz uvolní, jak je jim naráz dobře. Viděli jsme čistou radost. Myslím, že obejmutí zdarma bychom potřebovali všichni. A dobrý Bůh to nabízí.

VYŠLO V ČERVNOVÉM ČÍSLE MĚSÍČNÍKU PÍSECKÝ SVĚT.