Písecký svět

Nezávislé alternativní loutkové divadlo Buchty a loutky, hrající pro děti i dospělé, má za sebou více než 19 titulů pro děti a více než 18 premiér pro dospělé; dále mnoho jednorázových projektů v oblasti netradičního divadla, specifických výtvarných akcí a rovněž ve filmu. Žijí a pracují v Praze, kde je můžete vidět zejména ve Švandově divadle na Smíchově. V Písku jsme soubor mohli vídat v bývalé literární kavárně RW cafe, Sladovně nebo na Neobyčejném loutkovém festivalu na Bakalářích.

Můžete zavzpomínat na vaše první zkušenosti s loutkovým divadlem?

Loutkové divadlo naživo jsem viděl tehdejší televizní hvězdu dětských pořadů Štěpánku Haničincovou s Čertíkem Bertíkem, v loutkovém sále Kulturního domu v Písku. A taky jsem měl moc rád televizní pohádky hrané loutkami – animovanými i rozhýbanými v reálném čase.

Jakou máte profesní průpravu, jaký obor jste studoval?

Studoval jsem Divadelní akademii múzických umění v Praze, obor loutkoherectví. Od roku 1991 jsem členem nezávislého divadla Buchty a loutky. Mimo to občas nějaká spolupráce režijní, loutkoherecká, učitelská, lektorská – všecko, co se týká loutek.

Kdo se na zrodu souboru podílel?

Buchty a loutky vznikly v roce 1991. Zakládali jsme je tři spolužáci z ročníku a tři spolužáci, kteří byli o ročník výš. Moc se nám nechtělo být zaměstnaní ve státním kamenném divadle, pokusili jsme se přežít z věcí, které sami vymyslíme, nazkoušíme, odvozíme a zahrajeme. Zatím se to pořád daří.

Čím se ansámbl Buchet a loutek odlišuje od jiných loutkoherců?

Moc divadel tohoto typu není. Asi to není tak jednoduché, jak to vypadá. Nezávislých profesionálních divadel není moc. Divadlo Bratří Formanů, Divadlo Líšeň z Brna, Divadlo Dell’ arte z Českých Budějovic, Divadlo Continuo z Malovic, Divadlo Športniki a víc mne nenapadá. Tedy to jsou divadla, která hrají i pro dospěle s loutkami. Loutkových divadel pro děti je dost a několik moc dobrých. Ale pro dospělé… to není legrace.

Jaká představení máte za sebou a která máte nejraději?

My se v Buchtách střídáme v režírování. Takže já mám moc rád ta, která jsem režíroval já. A z těch, která režíroval někdo z kolegů… No určitě pohádky pro děti, vlastně všechny – to je taková čistá radost a světlo. Z těch pro dospělé – Příběh ???člověka (o letci Meresjevovi), Tajemný cizinec (s živou rockovou kapelou na jevišti, kterou jsme tvořili my a dva kamarádi muzikanti), Artuš neboli Artuš (kvůli rituálnímu rozměru). Z těch „mých“ – vymýšlíme to stejně všichni dohromady a režisér má jen právo veta: Urbild, Rocky IX a Tibet – Tajemství červené krabičky.

V Písku jsme váš soubor mohli vídat v již neexistující literární kavárně RW cafe, Sladovně a nově na Neobyčejném loutkovém festivalu. Jak se vám hraje v rodném městě a kde všude jste se souborem vystupovali?

V Písku se nám hraje dobře a rádi bychom častěji, ale není to tak snadné. Je to tady trochu začarované. Ale chápu, že na volnou kasu nejsme žádný trhák a pro děti je to luxusní zboží – dovážet pohádku z Prahy. Ale za každé hraní v Písku jsem rád. Třeba ve Sladovně se hraje skvěle, je znát, že příznivců téhle galerie přibývá.

Několik let už sídlíte se souborem ve Švandově divadle v Praze. Jaké to má výhody a nevýhody, mít svou stálou scénu?

Ve Švandově divadle nejsme zaměstnaní. Platíme si v budově divadla kancelář a zkušebnu. A ve sklepním studiu hrajeme pro děti v neděli a asi pětkrát v měsíci pro dospělé. Je to luxus, být takhle v centru, a publikum ví, kde nás v Praze najde. To je dobré. Nevýhodu vlastně žádnou nevidím. Nijak nás to nesvazuje a Švanďák snad něčím i obohacujeme. Snad.

Jako herec, producent či režisér jste spolupracoval na řadě filmů. Přiblížíte nám tuto zkušenost?

To je jednoduché. Jak jsem říkal, od dětství jsem měl loutkové filmy jakýchkoli technologií rád – a mám je rád dodnes. Přitahovalo mě to, a kdybych se nestyděl, šel bych místo na DAMU zkusit příjimačky na FAMU. Mělo to tak být, myslím, že divadlo má i terapeutické účinky a pro moji osobnost to mělo blahodárné účinky. Stejně se pořád přibližuji médiu filmovému a teď si plním dětský sen – natáčet loutkový film, který mohu nějakým způsobem ovlivnit. Tedy jak bude vypadat a co u jeho sledování prožijete. Dosud jsem spolupracoval spíš jako najatá síla, kterou ta práce baví, moc zajímá a ráda si někdy i přivydělá.

Před osmi lety jste natočil hodinový loutkový film pro dospělé Chcípáci. Měl být poklonou brakovým a pokleslým příběhům. Jak ho s odstupem času hodnotíte?

Jako nedoceněný hit festivalu brakových filmů. Těžko se mi hodnotí, když jsem ho psal a režíroval, nechal na něm spoustu času bez jediné koruny. Veliká škola, veliká svoboda, veliký punk.

Podílel jste se také coby loutkoherec na filmech Jana a Zdeňka Svěrákových Kuky se vrací a nové pohádce Tři bratři… Čím vás tahle práce profesně a osobně obohatila? 

Profesně jsem získal sebedůvěru vůbec pomyslet, že by to snad i šlo, natočit vlastní loutkový film do kina. Osobně – seznámil jsem se s Janem Svěrákem. Práce na Kukym byla moc příjemná a poučná – právě v tom, jak loutku použít, nebát se neohrabanosti, důvěřovat kouzlu střihu a naopak kouzlu dlouhého záběru. Na Třech bratrech jsem byl dva dny, tak nemohu moc soudit. Snad jen – krásná lokace.

Málo se ví, že jste spolupracoval také na projektu Gumáci, politické satiře, kterou TV Nova uváděla v 90. letech. Jak na to vzpomínáte?

Pragmaticky. Nejlepší kšeft mé kariéry. Rychlá efektivní práce, dobře placená. Dobrá parta lidí, kteří natáčeli na place. Bohužel není jednoduché napsat kvalitní politickou satiru, to nás ještě čeká. Tak snad ještě někdy a nad lepšími skeči.

Na Písecku jste natáčel přímo v lesích záběry do nového celovečerního filmu Malý pán. Kde jse natáčel a podle čeho jste lokace vybíral? Prozradíte nám více o tomto filmu?

Natáčeli jsme v Borečnici, v Temešváru a v Píseckých lesích. Místa jsem vybíral proto, že to tady znám a vím, jak ta místa vypadají, když si člověk klekne na zem a podívá se z loutkové perspektivy. Ne každé malebné místo pro hraný film je k tomu vhodné a naopak. Občas šlo opravdu o miniaturní kouzelná zákoutí. A když jsem byl v úzkých, přispěchal s dobrou radou kamarád Václav Kinský, snad víc než jen písecký rodák. Příběh je na motivy knihy Velká cesta malého pána od Lenky Uhlířové a Jiřího Stacha. Pro mě je o důležitosti kamaráda, blízké duše, různých podobách samoty, důležitosti nepřítele a kráse ošklivosti.

V čem je práce na celovečerním loutkovém filmu, jakým je Malý pán, nejnáročnější? Objevily se nějaká úskalí či problémy?

Zpočátku čirá radost, postupně řada úskalí, hlavně čas, psychická zátěž. Je to snoubení dvou protikladů. Účast na vzniku krásných obrazů, zároveň obava o jejich funkčnost a sdělitelnost.

Co plánujete do budoucna a kdy Buchty a loutky uvidíme zase v Písku?

V Písku zahrajeme, když o to bude někdo stát a koupí si naše představení – jednoduché a složité zároveň. Plánuji ještě chvíli vydržet přežívat ve společnosti loutek, na jevišti nebo ve filmu. A rád bych se vrátil do Písku se svou ženou a uskutečnil zde invazi loutek, surrealistických událostí a dobré kávy.

VYŠLO V TIŠTĚNÉM MĚSÍČNÍKU PÍSECKÝ SVĚT – LEDEN 2015.

 

Fotogalerie k článku