Petr Lusk: Z každé Rallye Dakar čerpám psychicky další tři měsíce

2. 2. 2018 | Redakce PS | Diskuze (0) | Rozhovory

Fotograf Petr Lusk se narodil v roce 1969 v Písku. Je písecký patriot, a i když procestoval celý svět křížem krážem, z Písku by se nikdy neodstěhoval. „Je to moje srdcovka, místo, které pro mě má neobyčejný význam,“ tvrdí. Chodil v Písku na základní školu, pak vystudoval střední průmyslovou školu ve Strakonicích. Je ženatý a má dvě dcery (12 a 17 let).

Co vás přivedlo k tomu stát se profesionálním fotografem?

Já jsem takhle nikdy neuvažoval, že bych se měl stát profesionálním fotografem, jsem z jiného oboru. Focení jsem se začal věnovat kolem roku 2000, kdy začal nástup digitálních technologií. Technika mě vždycky zajímala, bylo to něco nového. Dříve jsem fotil fotky do rodinného alba na klasický kinofilm, ale tohle byla nová výzva. Spojil jsem to se svým koníčkem – motosportem. Začal jsem objíždět místní podniky, Rallye Šumava, Český Krumlov, Pacov, začal jsem to fotit. Ale vůbec jsem nepřemýšlel o profesionálním focení, byl to koníček a i doteď je to koníček. Nicméně díky tomu, co fotím a jak je to prezentované ve světě, by mne to v pohodě uživilo, i když mě živí mé firmy.

Vyhrál jste třikrát ocenění Zlaté oko, je to pro fotografa velká čest?

U nás je to hodně prestižní soutěž, účastní se jí ti nejlepší. Obstál jsem ve velké konkurenci top fotografů, jako je například Frýba, který fotí okruhy, Křenek, který fotí formule F1 jako jediný Čech. Když pak „porazím“ tyhle kluky, je to určitě dobré. A je pravda, že to třikrát nikdo nedal, takže si toho dost vážím.

Jak dlouho trvá upravit fotku do finální podoby?

Základem je vyfotit ji tak, aby se do ní nemuselo moc sahat, což je ale často problém. Dobu, kterou věnuji úpravám, se snažím stlačit na co nejkratší, čas je cenný a na závodech se kolikrát vyfotí stovky fotografií denně. A abych strávil celou noc upravováním fotek, na to nemám sílu. Většinou vše řeším aplikací Lightroom, mám své nastavení a všechny fotky, které potřebuju, proženu v sérii programem a pak už je podle velikosti rozesílám.

Jak se připravujete na Rallye Dakar?

O tom bych tu mohl mluvit hodiny. Fototechniku musím dobře připravit, beru s sebou všechno většinou třikrát, vždycky tam něco přestane fungovat. Dakar je extrémní test člověka i techniky. Co se týká mne, tak se snažím celý rok běhat a dva měsíce před Dakarem to vyvrcholí tím, že najedu na trénink pomalu jako závodníci. Běhám, boxuju a udržuju se ve fyzické kondici, abych mohl na Dakaru normálně fungovat.

Kolik ročníků jste odjel?

To musím zapátrat v paměti, jezdím někdy od roku 2008. Teď to bude asi desátý ročník. Kromě Dakaru se jezdí také Silk Way Rally, tu jsem už taky jel.

Jak vypadá běžný den na Dakaru?

Den pro mě začíná večer, kdy se okolo 8., 9. hodiny dostanu do základního tábora, kam se večer sjíždějí všichni jezdci. Tam získám všechny informace o následujícím dnu, roadbooky, kde je plán na celý den a rozkreslená cesta pouští. Do auta nabalíme vodu, jídlo na celý den, a vyrážíme na cestu. Každý den je hrozně náročný, ujedem denně cestu jako z Česka k moři do Chorvatska, kam se ale jede po dálnici, zatímco Dakar se jede „po poli“. Snažíme se v noci ukrátit co největší porci kilometrů na místo, které si předem vybereme k focení. Třeba ve čtyři v noci skončíme, rozbalíme stan, spíme asi tři hodiny a pak to sbalíme a vyrážíme na místo, kde budeme fotit. Mám už na to svůj recept, Dakar sponzoruje RedBull, tudíž nabereme do auta energiťáky. V Peru jsme kupovali od Indiánů koku. Člověk je permanentně na drogách, aby to přežil.

Pro jaké týmy jste pracoval?

První ročník jsem jel na vlastní pěst. Argentinu jsem znal z klasických rallye, byl jsem tam předtím už několikrát, takže jsem se rozhodl to vyzkoušet. Do Afriky jsem si netroufl, tam bez zabezpečení a bez podpory týmu nebyla šance vůbec jet. Díky tomu, že se to přestěhovalo do Jižní Ameriky, půjčil jsem si tam tenkrát offroad, který neměl žádné bezpečnostní prvky, a měl jsem obrovskou kliku. Podařilo se mi dostat se na spoustu dobrých míst, odkud jsem udělal dobré fotky. Všimly si toho nějaké týmy a poté jsem začal dělat pro KM Racing, kde jsem dostal první „press car“ (auto pro novináře) se startovními čísly a mohl vyrazit na trať, kam pustí asi deset aut. Jel jsem to, co závodníci, akorát jsem nebyl měřený na čas. Pak jsem pracoval pro Lopreise, dělal jsem pro české motorkáře, až jsem se dopracoval na nejvyšší level, tovární tým Kamaz, kteří dokážou fotku ocenit a zaplatit. U nich peníze nehrajou roli, chtějí jen to nejlepší. Teď jsem momentálně součástí týmu Tomáše Vrátného, dříve Bonver Dakar Project, jsou to Ostraváci, kteří jezdí s kamióny značky Tatra.

S jakým autem jezdíte na závodech?

Je to čistokrevný závodní speciál, který musí splňovat veškeré bezpečnostní prvky FIA. Prochází testy jako každé jiné závodní auto, nalodí se na loď a jede do Jižní Ameriky. Je to například Toyota Hilux, nebo poslední dobou jsem měl Ford Rangera. Musí to být opravdu odolná auta, která se sériovými nemají až tolik společného.

Jaké jsou rozdíly mezi Dakarem v Africe a v Jižní Americe?

Africký Dakar jsem měl možnost jet jednou, vyšlo to shodou okolností letos, protože tým se rozhodl vyzkoušet Africa Eco Race, což je soutěž, která jede po stopách toho skutečného afrického Dakaru, z Monaka do senegalského Dakaru. Musím říct, že jsem byl nadšený. Je to něco úplně jiného než Jižní Amerika, jiné barvy, jiný terén, všechno jiné. I z hlediska bezpečnosti, na kterou se pořadatelé Dakaru odvolávali, že v Mali a Mauritánii má základny Al-Kajda… Proto se závod přesunul do Jižní Ameriky. Já se ale cítil v Africe bezpečně, bez jakýchkoliv problémů, užil jsem si to. Každý závod je jiný. V Africe nejsou tak vysoké duny, vysoké nadmořské výšky, ale vrací se to k divočině, když se ztratíte v poušti, je to velký problém. V Jižní Americe vás vždycky najdou.

Stalo se vám, že vás auto někde nechalo a museli jste volat o pomoc?

Musím zaklepat, nestává se to moc často. Když jsem jezdil Toyotou Hiluxem, tak to bylo nezničitelné auto. I když bylo rozbité, kolikrát jsem s ním šel v dunách přes střechu, takže jsem ho opravdu hodně pocuchal, ale vždycky mě dovezlo do cíle. Na loňské Silk Way Rally jsme měli Ford Ranger. Co se týká průjezdnosti, tak podobné jako Hilux, i odolnost docela dobrá, ale jsou to už nová auta, plná elektroniky a nesmyslů jako je filtr pevných částic, který se ve státech, kde je kvalita nafty strašná, ucpe a máte velký problém. Na hranicích s Čínou, v nejhůř přístupném místě, nám auto vypovědělo službu a byl velký problém se odtud jenom dostat. Naštěstí v závodech jezdí takzvané sběrné kamiony (camion ballée), kterým závodníci přezdívají košťata. Sbírají trosky a snaží se jim pomoct dostat se z divočiny. Ti nás pak zapřáhli. Ty kamiony řídí bývalí závodníci, tady to byli Rusové, a když Rus, tak logicky totálně opilý. Zapřáhli nás za lano a tím těžkým terénem nás táhli „pouze“ 80 kiláků, ale podle mě po deseti kilometrech zapomněli, že nás mají na laně, takže jsem tam vlál jak hadr na holi… Jsem rád, že jsme to vůbec přežili.

Jak závody prožívají místní? Vítají vás?

Radikální rozdíl mezi Afrikou a Jižní Amerikou. V Jižní Americe milujou fotbal, to je číslo jedna. Číslo dvě je tam motosport, takže je tam neuvěřitelná atmosféra na tratích – tam, kde je přístup a lidé jsou schopní se tam dostat, jsou doslova statisíce fanoušků. Fotí se s vámi, chtějí podpis, stačí, když máte startovní číslo. Těžko jim vysvětluju, že jsem jenom fotograf, že nejsem závodník. Rozdáte stovky podpisů, holky vám hážou telefonní čísla do auta… Každý toho chce být součástí. V Africe pravý opak, neuvěřitelná bída, musíte všechno zamykat a hlídat. Snaží se vás okrást, jak to jde. Je ale pravda, že s mnoha lidmi se tam nepotkáte, je tam tak velká divočina, že trasy vedou v neobydlených oblastech. Ale když už se dostanete mezi lidi, musíte dávat pozor na všechny věci. Naštěstí náš tým se nebojí utratit i za charitu, poslali jsme do Afriky peníze na dvě školy, a když tam jedem, tak se snažíme auto nabouchat, čím to jde. Hračky, panenky, auta, míče… Zastavíme v té nejhorší obydlené vesnici a tam rozdáváme dárky. Přál bych každému vidět výrazy těch dětí, jak jsou šťastné…

Jak je finančně náročné jet na Dakar?

Je to hodně drahé, ale od svého týmu mám zabezpečené auto, mechaniky, veškerou podporu a samozřejmě honorář. Kdybych to měl platit sám, je to v řádech miliónů. Jenom startovné se platí kolem 300 tisíc korun. Letenky jsou to nejmenší.

Šlo vám někdy o život?

Já si tohle vůbec nepřipouštím, ale často se člověk ohlédne za tím, co projel, koukne na terén a řekne si, že scházelo hrozně málo, abychom skončili na dně kaňonu nebo se stalo něco hrozného… Výhoda je, že pořadatelé hledí na bezpečnost čím dál víc. V autě kromě všech bezpečnostních prvků jsme hlídaní i přes satelit, máme tam čidla, pokud nabouráme nebo někam spadneme a do minuty se neozveme na centrálu, tak na to místo okamžitě vysílají vrtulník. Kolikrát si říkám, že jsem blázen, když se pouštím do takových akcí.

V roce 2016 jste odjel Silk Way Rally z Rudého náměstí v Moskvě až do 10.774 km vzdáleného Pekingu, trvalo to 16 dní, 673 kilometrů na den… Jak dlouho po závodě vše vstřebáváte?

Výhodou takového dobrodružství je, že člověk fyzicky sice hodně strádá, ale co se týče psychiky, tak si hodně vyčistím hlavu. Ze starostí, co tu celý rok jsou, když řídím firmy, starám se o všechno kolem, tak bývá člověk dost vyhořelý. Tenhle těžký závod je jako by byl člověk permanentně opilý nebo na drogách. Opravdu je to neuvěřitelný zážitek, když člověk dorazí, tak fyzicky je na tom hodně zbědovaně, ale psychicky z toho čerpám další tři měsíce.

Máte nějakou nejoblíbenější fotografii?

Z každého ročníku se podaří pár fotek, řekněme do desíti, které jsou pro mě top. Je tam nějaká přidaná hodnota, nejenom závodní auto, ale nějaký moment, který z toho dělá jedinečnou věc. Těžko bych ale řekl o nějaké, že je má nejoblíbenější.

Fotíte taky z vrtulníku?

To je pro fotografa velká pomoc, protože pokud lítám vrtulníkem, dostanu se na víc míst. Když chytnu „press carem“ za den dvě místa, start a někdy v cíli, tak je to hodně dobré, ale většinou se chytá jedno místo. Další problém je, že pokud jsem v dunovém poli, tak každý závodník jede jinou stopu a může se stát, že ti kluci, co je fotím, okolo mě projedou kilometr daleko a já je vůbec nevyfotím, to je velký problém. Výhodou vrtulníku je, že se domluvíte s pilotem a letíte nad svým závodníkem, uděláte fotky shora, zastaví vám na duně, kde si řeknete. Já jsem se tomu hodně vyhýbal, až letos v Africe jsem lítal hodně, zvlášť tam je to velká pomoc. Jednou, asi v roce 2011, jsem ale zažil prekérní situaci v Jižní Americe, když se pilotovi něco rozbilo. Nebyl to dobrý pocit, když ve vrtulníku začne všechno blikat, řvát a houkat a on to s vámi nouzovým přistáním volným pádem flákne někam do křoví. Od té doby jsem měl velkou obavu do toho vlézt.

Při práci fotografa motoristických sportů hodně cestujete, která země vám přirostla k srdci?

Zemí, které se mi líbí, je víc. Vezmu to zase skrze rallye. Ať to je Austrálie, Nový Zéland, nebo tady v Evropě zimní rallye ve Švédsku, v Norsku, to je úžasný, všude hromady sněhu a krásná příroda…

Fotíte také Moto GP, setkal jste se osobně s ikonou tohoto sportu, Valentinem Rossim?

Jo, s Valentinem se znám. Je blázen do rallye, takže vždycky jednou za čas si vybere nějakou rallye, co je nejdál od Evropy, Nový Zéland, Austrálie. Tam je fandů hrozně málo a Rossi není tak otravovaný. Fotil jsem ho na Rallye na Novém Zélandu, je to fajn člověk. Neznáme se osobně, ale víme o sobě.

Co je pro vás největším adrenalinem?

Člověk při závodě zažije adrenalinu fakt dost, pak z toho ty tři měsíce čerpá a říká si, jaký je magor a co všechno zažil. Pro mě je nejdůležitější postarat se o vše v divočině, v totálně nehostinném prostředí, nějak to projet, přežít, a ještě udělat fotky. Neztratit se – tam jste schopný ztratit se a můžou vás hledat dva dny. Jde taky o psychickou odolnost. Hodně si vybírám, koho si posadím k sobě do auta, není to sranda, mít tam někoho, kdo se bojí strachy hned za druhou dunou, to není dobře. Potřebuju někoho, kdo je schopný všechno tohle psychicky dát.

S čím jezdíte v civilním životě?

Jsem fanda do rychlých aut a rád se svezu čímkoliv. Osobně fandím Porsche, už jako malý jsem sbíral angličáky. Ikonou mezi sporťáky je Porsche 911 GT3 – a zaplať pánbůh, že jsem si ho mohl koupit. Devětsetjedenáctka je podle mě nejlepší auto na světě. Ušetřil jsem na ni a neváhal ani chvilku. Je to další relax, sednout do ní, dojet na Šumavu, projet si Libínské sedlo a ty krásné úseky na Lipno…

Jezdíte si užít rychlost na německé dálnice?

Ne, to já nejsem zas takový blázen, když jezdím, tak se snažím jezdit bezpečně, a když už, tak se snažím vybrat takové cestičky, kde skoro nikdo nejezdí a vidím daleko před sebe, abych nikoho neohrozil. Nebaví mě jezdit rovně, takže dálnice v Německu pro mě není. Pokud mám čas, tak se seberu a jedu si užít svoje Porsche do Mostu na okruh, kde se vyblbnu, je tam uzavřená trať a ohrozím maximálně tak sebe.