Písecký svět

 Proč Tabula rasa – nepopsaný list a s otazníkem?

Letos na jaře jsem si uvědomil, že mi je pětapadesát a chci, aby po mě něco zůstalo. Lidé si mě spojují s Romanem Dragounem, ale nevědí o jiných věcech. Nejvyšší čas něco po sobě zanechat.

Skladby jsou poskládány tak, aby celek vyzněl monotematicky. Celkové vyznění naštěstí zachraňují  řekněme literární či filozofické vsuvky mezi skladbami, které svou absurdností a někdy i nahodilou hloubkou, koncepci desky se smutnými až depresivními myšlenkami neustále a soustavně rozbíjejí. Je tam hodně poezie, ovšem nečekejte vyloženě duchovní album. Natočili jsme normální písničky, hudebně hodně pestré, od folk rocku v podání skupiny Bílá nemoc, která navazuje na 60. a 70. léta a éru hippies, až po art rock zastoupený Martinem Vokrojem, Romanem Dragounem, Tritonus Priest či Ravenem.

 Kdo to platí?

Desku vydávám vlastním nákladem, ovšem mám také jednoho sponzora. Můj bývalý ředitel ve firmě Universal Music mi poslal tři tisíce korun a z projektu Partnerství s OSA (Ochranný svaz autorský) jsem získal menší příspěvek. Natáčelo se ve studiu Hotový je li to, slavného českého baskytaristy Filipa Benešovského. Ten má lví podíl na  finální podobě alba nejen jako muzikant, ale hlavně jako aranžér.

 Sešla se vám plejáda hudebníků s visačkou nejvyšší kvality. Jak se vám to podařilo?

Oslovil jsem lidi, které mám rád, rozdal jsem jim svoje verše a někteří je zhudebnili. Mnozí z nich jsou  součástí  mého života už dobrých pětadvacet let i déle, jako třeba básník a muzikant Vladimír Václavek, můj letitý přítel i guru, Raven nebo z píseckých autorů Martin Vokroj a samozřejmě  Roman Dragoun. Kdyby ten na desce chyběl, bylo by to divné. Potom jsou tam přátelé, kdy člověk s někým sedí a najednou zjistí, že s ním hodně navaří. Což je případ Oldy Krejčovese, kytaristy z Monkey Business, a určitě Leška Semelky, s nímž jsem spolupracoval už na konci 80. let a teď jsme na to navázali. Mimo jiné spolu sdílíme hořké zklamání z české pravice. Moc rád jsem také za účast Michala Pavlíčka a jeho kapely. Michal nahrál opravdu vynikající sólo do skladby Noc a den skupiny Tritonus Priest. Na albu se blýskne i písecký rodák Míra Barabáš na trubku a miniaturku dodal i kytarista Petr Hejna.

 V této společnosti se umělecky poněkud vymyká dámská sestava Tritonus Priest. Jak jste k té přišel?

Díky tomu, že večery trávím na internetu a na Bandzone, kde zkoumám českou scénu a hledám nové tváře. Tak jsem jsem narazil i na dívčí trio Tritonus Priest, které je opravdu zcela výjimečné. Vneslo na českou scénu zcela nový styl – psychotický progressive rock s prvky art rocku, jazzu, popu, world music, ovšem i vážné hudby a elektroniky. Dali jsme si schůzku v Praze, natočili spolu pořad pro rádio. No a při té příležitosti jsem se dozvěděl, že jsou to sestry a  mají všechny vyšší a vysoké hudební vzdělání. Houslistce Lucii jsem byl na závěrečném absolventském koncertu HAMU, Victoria absolvovala piáno na pražské Konzervatoři Jaroslava Ježka a kytaristka Barbora končí teď na podzim studium v Německu. Tyto vynikající instrumentalistky původně pocházejí ze Slovenska, později se přestěhovaly do Českých Budějovic a nyní díky studiu působí asi deset let v Praze. Hodně pro ně dělá jejich tatínek Honza Priester, který se jako zvukový technik zabývá akustikou prostoru a taky je muzikant, hraje na kytaru s kapelou Milana Knížáka Aktuál.

 Na desce je slyšet více žen, třeba Anetu Aberlovou, členku RockOpery Praha.  

Na této scéně vystupuje několik spolutvůrců desky, jako Lešek Semelka či Raven. Anetka je tedy moc hezká žena a hlavně výborným způsobem zpívá. Jelikož jsem potřeboval na desku dvě dobré vokalistky, přizvali jsme právě ji. V další skladbě se uplatnila Lada Soukupová z Karlínského divadla. Nesmím zapomenout ještě na Samuelu Troblovou z Písku, rockerku známou také z Hvězdné pěchoty SuperStar. Ta zpívá také v jedné skladbě.

 Kolik skladeb se vám do alba vešlo?

Jednadvacet, stopáž 80 minut jsme využili takřka bezezbytku. Dominantní roli po hudební stránce má písecký skladatel Martin Vokroj, dvě písničky přidal  zmíněný Olda Krejčoves, jeden z našich nejlepších kytaristů, a Tritonus Priest zhudebnily dvě moje básně. Tyto skladby byly hodně pracné, s náročnou aranží, dost se blíží soudobé vážné hudbě, například tvorbě Phila Glasse. Tritonky postupně slevily ve stopáži ze svých obvyklých třinácti až dvaceti minut na čtyř až pětiminutové skladby. Kapela Primátor Dittrich je zastoupena jednou skladbou.

 Blýsknou se tam i jiní textaři?

Přiznávám, že většinu věcí mám na svědomí já, ale sobě pro radost jsem zařadil i jednu cover verzi mého obrovského oblíbence, písničkáře Oldřicha Janoty, kterou i sám zpívám. Jako další básník se na albu projeví písecký autor M.Zahrádca. Ve svém archivu jsem totiž našel nahrávku, kterou jsme pořizovali u mě v bytě někdy v roce 1988. Čtvrt století staré demo, kde hraji já a písecký fotograf Honza Vávra, jsem přinesl do studia, spoluproducent Filip Benešovský nahrávku vyčistil, obklopil dalšími muzikanty a nástroji a vykouzlil z ní zajímavou undergroundovou jazzovou záležitost. Těch překvapení je na albu víc. Zmiňme třeba Arama Delana, uznávaného pražského baskytaristu a zpěváka, původem Kurda. Na přelomu 80. a 90. let se proslavil s kapelou Dr. Max, potom i v důsledku dosti bujarého způsobu života vážně onemocněl a prošel klinickou smrtí. Teď začíná jakoby od začátku a album Tabula rasa využil jako prostor pro svou novou premiéru na zvukovém nosiči po zdravotní pauze. K důležitým postavám určitě patří skvělý kytarista Míra Nováček z Protivína, který také výrazně ovlivnil zvuk alba. Ačkoliv dosud vystupoval pouze s Primátory,  Filip Benešovský byl jeho hrou doslova omráčený.

 Řada jmen ukazuje na mocný podíl lidí, kteří jsou v Písku doma. Máme před sebou největší rockový projekt v písecké historii?

Dá se to tak říct, když přihlédneme k rozměru a účasti mimopíseckých autorů a interpretů. Za zmínku stojí také nehudební podíl píseckých přátel – členů kapely Primátor Dittrich. Jaroslav Lískovec graficky zpracoval obal s využitím fotek Jana Vávry. Buklet má 35 dobře využitých stránek, našlo se tam dostatek prostoru na texty i obrázky. Ale cédéčka se dneska stejně nekupují, takže je to celé spíš věc pro radost, než na výdělek.

 Neláká vás představa pravidelného živého klubového pořadu podobného ladění pro písecké publikum 50 plus? Podvečery pro seniory přece nemusí být nutně o dechovce.

Ale to víte, že o tom uvažujeme, jenže naše generace navštěvuje koncerty už velice omezeně. Ti, co vydrželi, jsou příznivci spíš tvrdších rockových žánrů a ti většinou chodí, jak sleduji třeba v Podčáře. S posluchači do art rocku formulované muziky je to slabší, a není to jen zdejší problém. Nedávno jsme zajeli do Mnichova na koncert Stevena Wilsona, konalo se to v divadle pro tisíc lidí a přišlo jich asi osm set. A to má Mnichov tři miliony obyvatel. V Praze by přišlo řekněme dvě stě lidí, no a v Písku možná dvacet. Jeden pokus už tu byl loni – jednodenní multimediální festival Mezi mosty v kině Portyč, který si vzal na svá bedra Jarda Lískovec. Hodně drahá záležitost,  ale přes všechnu reklamu, kterou to mělo, skoro nikdo nepřišel. Mimochodem, tehdy v Písku poprvé vystoupily Tritonus Priest a právě na tomto festivalu v kině Portyč se daly dohromady s Michalem Pavlíčkem.

 Deska je také sondou do vašeho hudebního vkusu a ten je dost vyhraněný, řekla bych. Docela by mě zajímalo, jestli si třeba někdy poslechnete třeba Karla Gotta?

Nesleduji ho, ale mám rád jeho písničky ze šedesátých let, které nahrával s Olympikem. To byl opravdu velice dobře udělaný, kvalitní pop. Vůbec pop ze šedesátých let byl textově úžasný, promítala se v něm doba.

 A co slyšíte v současné populární hudbě? Taky vám připadá taková nerozpoznatelná?

Jo, dá se to tak říct. V devadesátých letech jako by se to všechno slilo, lidi nejsou identifikovatelní, zvukově všechno splývá jakoby do jedné koule. Často jsou to výborní muzikanti, dokázali by zahrát cokoliv, jenže jako by nevěděli co. Zahrají všechno, ale sebe nezahrají. Nevím, jestli jsem už takový staromilec, ale od té doby nemůžu mezi mladými kapelami najít něco zajímavého. Mezi alternativou ano, třeba velice zajímavé sesterské duo CocoRosie, anebo zpěvačka ze skupiny Bee and Flower Dana Schechter. To jsou směry, které mě oslovují.

 Pokládáte rockovou éru za uzavřenou?

Neuzavřela se, ale to, co se dostává běžně k posluchačům, je komerce. Ve své čtvrteční hodince na RockRádiu se snažím reflektovat současné věci, nebo uvádět věci ze starého bigbítu, připomínat osobnosti, které si zasluhují připomenout, protože pro muziku hodně vykonaly. No a vedle toho také uvádím regionální kapely písecké a jihočeské, ale musíme si přiznat, že tady té kvality moc nenajdeme. Převládá unavená muzika, která nemá co nabídnout. Underground se přenesl do hiphopových nebo triphopových vod, třeba kapela WWW je těžký underground, kde to říkají hodně přímočaře a ostře, dělají věcí, které v sobě nesou jak odkazy rockové muziky, jazzových prvků, elektroniky či housu, prostě všeho. Opravdu hodně ostrá nadžánrová muzika v řízné nekompromisní interpretaci a v textech úžasná. Takových věcí je však hodně málo.

 Jsme už otupělí, že na to neslyšíme?

Asi tak, nechceme to poslouchat, chceme jenom věci esteticky čisté a hezké, aby člověka moc nerozrušovaly, protože má svých problémů v práci dost. Takhle to vidím já. Nedávno měl ve Sladovně výstavu Petr Nikl a ten produkuje muziku hodně podobnou wéčkařům, vynikající a cílenou. To je dneska underground. Rocková muzika, kterou dnes slyšíme, je v podstatě pop, texty plytké o ničem, které v sobě nenesou žádné osobní sdělení.

 Takže realita, ve které žijeme, s tím vlastně souzní. Nijakost, ani na křižovatce, ani ve slepé uličce, protože nevidíme ani na tu zeď, která slepou ulici uzavírá?

Když se v roce 2012 čekal konec světa, profesor Václav Bělohradský to vyjádřil přesně, když řekl, že v konci světa žijeme už několik let. Tato společnost se musí nějakým způsobem se vyčistit a sáhnout si na dno a potom možná. Lidstvo musí hodně spadnout, aby si uvědomilo zásadní hodnoty. Je to všechno v rukou božích, my k tomu můžeme přispět tím, že se budeme nějak chovat. Každý by se měl chovat podle svého přesvědčení a podle své víry, ovšem to také nezaručuje spásu. Je tolik náboženství ve světě a každý člověk vidí hodnoty v něčem jiném, takže je těžké se na něčem dohodnout.

 V čem vidíte  hodnoty vy? Působíte jako laskavý a smířlivý člověk.

O to mi jde, aby se lidé k sobě chovali laskavě a ohleduplně a hlavně aby si dovedli naslouchat, což se neděje, pouze mluvíme jeden přes druhého. To není diskuse, to není demokracie, tu tady postrádám přes dvacet let. Demokracie tady skončila rozdělením republiky. Lidé by si prostě neměli  ubližovat. A ještě bych dodal, že lidem chybí pokora.

 Máte strach z toho, co se kolem nás děje, kam se řítí svět?

Situace není příznivá, vidím kolem lidi, kteří musí čelit existenční nejistotě. Spousta kamarádů je bez práce a jsou to moji vrstevníci, vzdělaní, inteligentní a nemají šanci se dostat ke slušnější práci. Já pochopitelně nevím, jak by se měl systém přesně nastavit, aby lidé měli příležitosti, aby se sociální dávky dostaly těm, kteří je nutně potřebují a nehazardovalo se s nimi. V tom je odpovědnost každého člověka, aby si pro podporu šel, až když nemá zbytí a ne proto, že mu to zákon umožní. Jsem přesvědčen, že se systém zneužívá a nejenom romskou menšinou. Jsou na něj nasátí i lidé, které si žijí poměrně dobře a pro podporu si přesto chodí. Já jsem byl bez práce od roku 2002, potom jsem pracoval jako noční hlídač a v životě mě nenapadlo jít si pro sociální dávky. Přišlo by mi to hloupé, když mám prostředky, z kterých můžu ještě žít. Jenže to je jen kousek problému.

 Máte svůj typ pro nadcházející volby?

Všechno to napětí, sociální nepokoje a nevraživost k menšinám, myslím, že uměle přiživovaná, jsou jenom důsledek mizerné práce politiků, kteří nezastupují nás, naše zájmy a neřeší v parlamentu naše problémy a dopady na oblast, za kterou byli zvoleni. Oni zastupují svoje strany, lobby velkých firem a nadnárodních společností, nikoliv občana. Tak na co je potřebujeme? Na nic, jen stojí zbytečně moc peněz. Patřím k zastáncům přímé demokracii  na všech stupních politiky. Vzor vidím ve švýcarském systému. Předčasné volby zase nic nevyřeší, místo pravice tady bude levice, což pro pár lidí přinese možná nějakou tu momentální úlevu, možná zmizí regulační poplatky u lékařů – mimochodem, tento nesmysl měl být zrušen už dávno. Nezmění se však podstata a zase nastoupí lidé, kteří tam byli iks let a kteří mají spojení na jiné lobby, jiné firmy anebo taky na stejné firmy. Třetí světová válka, myslím ta ekonomická, už proběhla a my jsme ji prohráli. Všechny podniky, na nichž by se dalo stavět a které třeba ve Francii jsou stále jako podniky státní, jsme si tady nechali jednak rozkrást a jednak změnit vlastníky mimo území republiky, což má katastrofální dopady. To jsou ty zisky, ze kterých se hradí důchody a všechny kulturní dotace a příspěvky. Teď nám tyto zdroje chybí a na spoustu pro život důležitých věcí nejsou peníze.

 A váš recept?

Patřím k zastáncům přímé demokracie, politické strany bych okamžitě zrušil, jen sají státní peníze.

 Nevěříte na generační výměnu?

Důvodně se obávám, že mladé to moc nebere, že ti nevědí vůbec nic. Až mě to děsí. Nedávno jsem měl přednášku v Prácheňském muzeu na téma Hudba a poezie, konkrétně pro žáky francouzského gymnázia, třetí ročník, samé holky. Zjistil jsem, že nic neznají, nic je nezajímá, nic nečtou. Věci, které by měly znát podle osnov už někdy v deváté třídě základní školy, jdou mimo ně. Studentky gymnázia bychom mohli považovat  za intelektuální smetánku mezi dorostem,  ony však ani netuší, kdo je to Gellner nebo Hrabě, například. Člověk zůstává u vytržení, jak je to možné. Na otázku, jestli poslouchají českou muziku, zvedly ruku asi čtyři holky z celé třídy a když jsem se jich zeptal, co pro ně představuje kvalitní text, kterému rozumí a líbí se jim, tak mi jmenovaly Kabát. Na druhou stranu musím přiznat, že to asi k životu není důležité, avšak v duši to chybí určitě.

 Kde se to podle vás zadrhlo?

Ve výchově, ve školském systému. Nevidím jako zdravý přístup, když jsou děti vedeny především k tomu, aby se projevovaly jako individuality, které budou pořád s někým soutěžit, s někým bojovat, ať už ve škole, nebo o pozici v zaměstnání. Individualizace společnosti je to nejhorší, co nás může potkat.

 Jste křesťan. Jak vnímáte strašáka islamizace?

Nebýt politiky Spojených státu, jistě by to nedosáhlo rozměrů, jaké to má. Tak to prostě je. Viz Sýrie, uměle vyprojektovaná záležitost. Na druhou stranu multikulturní svět je utopie. Jestliže přijde jiná národnost do jiné země, Česka nebo Francie, musí v každém případě respektovat zákony hostitelské země. Není možné, aby vyžadovali extra zákoník pro svou menšinu.  Mají vytvořeny podmínky, aby mohli praktikovat svoji víru a realizovat se v rámci společnosti, ale na prvním místě musí respektovat daný řád. I tyto věci jsou zřetelné na naší desce, právě ve skladbě, ve které o tom s nadsázkou zpívá Roman Dragoun. Jistěže je islámská ideologie nebezpečná, jako všechny ideologie tvarované ekonomickými vlivy a zájmy. Systém ovládaný ilumináty se začíná hroutit a války tomu mají zabránit. Tyto tendence jsou všeobecně známé. Větší nebezpečí než islám sám o sobě představuje Čína, která skoupila americké dluhy a výrazně expanduje. Myslím, že to bude Čína, kdo bude udávat tón mezinárodní politice a hlavně ekonomice, pakliže ho neudává už dnes. Možná nastíněné obrazy jsou trošku jiné, možná existují energetické systémy, které nebudou tak zcela odkázané na ropu. Otazníků je celá řada, nemá cena je tady rozebírat. Pro mě platí paralela: Ať už byla katolická církev v minulosti jakákoliv, víru v Ježíše mi to nemůže vzít. Neodpustím si dodatek – Ježíš určitě nebyl pravičák (smích). To, co dneska prožívá islám, historicky prožívalo křesťanství ve středověku při křížových výpravách. Jestliže se začal islám šířit někdy v sedmém osmém století, je ten vývojový posun přesný. 

 Neuvažujete o angažmá v komunální politice?

Nene, já mám máslo na hlavě, protože jsem jednou v životě udělal chybu, kterou nezamluvím a s kterou se chci vyrovnat v knize o praktikách minulého režimu. Nechci hájit agenty a spolupracovníky Stb, na jejichž seznamech jsem se ocitl, jen chci trošku reálně přiblížit, jak složité a na druhou stranu i jednoduché to bylo.

 Máte čisté svědomí, že jste nikoho neshodil?

Mám čisté svědomí.

 Jak jste z toho všeho vybruslil?

Nijak, prostě mě vyhodili z práce a odsoudili, jak mi slíbili pro případ, že nebudu spolupracovat.

 Co děláte, když zrovna nepřipravujete desku nebo další Devátou s Princem pro rádio?

Abych pravdu řekl, příprava na Devátou s Princem mi zabere spoustu času i mimo rádio. V mém věku už to člověku tak dobře nešrotuje a pokud nechci žvanit blbosti, je třeba si spoustu věcí připomenout, aktualizovat, dohledávat v encyklopediích a na internetu. Snažím se čelit své nemoci – trpím těžkou depresivní poruchou, panickými úzkostmi a poruchou osobnosti. Scházíme se s přáteli, se starou partou, fotíme, povídáme si a  jsme rádi, že můžeme beztrestně jezdit po vlastech českých na zajímavá místa, bez obav, že nás někdo bude zatýkat a vyslýchat. Tedy doufám, že už to tak zůstane.

 Čeho byste se chtěl dožít?

Klidné smrti bez války a přál bych to i svým dětem.

 Kolik dětí máte?

Dospělého syna a dceru, kterou jsem ale neviděl deset let. Když v létě přišlo od ní svatební oznámení, bylo to nečekané a velice příjemné, od té doby jsme denně v kontaktu. Myslím, že oběma se nám velmi ulevilo a mně to přineslo silný pocit štěstí. Setkání na svatbě bylo až dojemné. Dcera žije na Moravě, je to skvělá holka, pracuje u koní, dělá přednášky o alternativním způsobu života. Rodinu zatím neplánují ani jeden. To Roman Dragoun už má sedm vnoučat, sedm holek,  a já pořád nic. Jinak jsem si v životě myslím všechno splnil. Neprahnu po ničem materiálním.

Děkuji za rozhovor.

Připravila Lenka Dobiášová

 

 

Kdo je kdo na albu Tabula rasa?

Hudba: Petr Hejna, Roman Dragoun, Martin Vokroj, Manolo, Olda Krejčoves, Martin Cee, Ivan Němec, Victoria Priester, Raven, Filip Benešovský, Aram Delan, Míla Nedomlel, Milan Princ, Oldřich Janota, Vladimír Václavek.

 

Texty: Milan Princ, Josef Brukner (část básně), Oldřich Janota a M.Zahrádca

 

Zpívají: Roman Dragoun, Olda Krejčoves, Milan Princ, Manolo, Martin Vokroj, Aneta Aberlová, Jan Holeček, Lešek Semelka, Zdeněk Hříbal, Victoria Tritonus, Raven, Filip Benešovský, Aram Delan, Vladimír Václavek, Lada Soukupová a Samuela Troblová

Dokumenty k článku

• tabula rasa PS.doc (DOC, 49.0 kB)