Písecký svět

Něco mezi rebelem a kazatelem – tak by se asi dal charakterizovat Kornelius Novak. Jeho dědeček pocházel z Čech, on sám se narodil německým rodičům v Rumunsku, vyrůstal v Německu, pár let žil v Norsku, nyní bydlí ve Švédsku a hodně cestuje po Čechách, Moravě a Slovensku, kde pořádá přednášky. Základem atraktivity jeho vystoupení jsou skutečné příběhy a přirozené lidské vystupování, jímž otevírá otázky etiky, smyslu života a opravdových hodnot.

• Z jakého důvodu často přednášíte právě v České republice a na Slovensku?

Nevím, jestli to pochopíte, ale vede mne k tomu Bůh. Byl to docela dlouhý příběh, který začal v Norsku. Srdce mi řeklo, že se mám vydat na české ulice, protože my pracujeme hlavně na ulici. Odpověděl jsem Bohu, že je to úplně bláznivé, že vůbec neumím česky a budou se na mne dívat jako na šílence. Ale pak se všechno sešlo tak, že jsem tady. Díky nenadálé pomoci lidí, kteří se v mém životě „nečekaně“ objevili…

• Můžete srovnat svou práci na ulici, ve školách a ve vězení? Kde to má největší smysl?

To nejde říct, i když tam všude bývám. Nemůžete vidět do srdce člověka. Odevšad mám pěkné zkušenosti a potkal jsem tam zajímavé lidi.

• Na gymnáziu jste mluvil o špatných zkušenostech s Čechy, o tom, že se tu hodně krade a jsme velmi ateističtí… Opravdu se to tolik liší například od Německa?

Ono je těžké jakkoliv paušalizovat. To, že mi párkrát někdo v Čechách vykradl auto, není přece tak strašné. Ale co jsem zažil v Německu, mezi „civilizovanými“ německými občany, když jsem dělal vyhazovače v baru, bylo opravdu to nejhorší. Problémem všech dnešních společností je, že člověk nějak vypadá zvnějšku a dělá jakoby dobré věci, ale co je uvnitř? Drahý oblek a kravata… a přitom ukradne miliony z banky. Moderní lupiči neběhají s maskami a pistolemi.

• Chtěla bych se zeptat na důležitost odpuštění v životě člověka – a v životě vašem, říkal jste, jak důležité pro vás bylo, když vám odpustil ten, koho jste málem zabil autem…

Existuje několik duchovních principů. Mohu něco poslat dál, jen pokud to sám dostanu. Tak je to se vším. Když mne Pán Bůh povzbudil, mohu i já povzbuzovat další. Pokud odpuštění dostanete, můžete ho i sama dávat. Člověk těžko doopravdy odpouští… Pomůže, když se nekoukám jen na to, co mi druzí udělali, ale když si uvědomím i svou vlastní vinu, možná ne v kaž­dé konkrétní situaci, ale celkově. Mnozí tvrdí, že pokud přiznají, že odpustili, tak tím prý ukazují, že to vlastně nebylo tak hrozné. Ale to není pravda, mnohé, co mi bylo učiněno, bylo opravdu zlé. Ale odpuštěním nepopírám, že to bylo špatné, nýbrž se snažím osvobodit od minulosti, odhodit, co mi druzí učinili, aby mne to po celý život nezatěžovalo, zbavit se té tíhy, kterou s sebou vleču jako jed, jenž protéká mým tělem.

• A když se vrátím k vašemu zážitku z mládí, kdy jste vlastní chybou těžce zranil cyklistu?

Pro mne bylo jeho odpuštění opravdu zásadní. Je to něco úplně jiného, než odpuštění od Pána Ježíše, to jsou zcela rozdílné vztahy. Když mi Bůh odpustí, je to pro mne velmi důležité. Ale neznamená to, že mi odpustili ti, kterým jsem ublížil…

• Mluvil jste hodně o ovlivnění norské společnosti činem masového vraha Breivika. Mo­hlo to mít vliv i na současné velmi medializované kauzy poměrně přísného odebírání dětí z rodin přistěhovalců?

Přirozeně že ano. Ale podle mne jde především o to, že norská společnost se cítí být velmi „humanistická“ – je tím úplně nemocná. Usiluje o naprosté zrovnoprávnění žen a mužů, homosexuálů a podobně. Tak, že třeba mají ženy a muži společné záchody! Nemůžete si také například dovolit uhodit své dítě – pokud to uděláte, půjdete prostě do vězení. Já jsem se narodil v Rumunsku a dostal jsem okamžitě facku, když jsem zlobil – a dnes své matce děkuji, protože co by ze mne jinak bylo? Ale v Norsku je realita úplně jiná. A když tam přijde třeba česká nebo rumunská rodina, může vzniknout velká konfrontace. Způsob, jak se v Čechách běžně mluví s dětmi, v Norsku neuslyšíte, tam neexistuje žádný křik…

• Ale je to správné?

No, to jsem snad vyjádřil tím poděkováním mamince. Ale záleží na tom, co se společnost rozhodne považovat za „normální“…

• Věříte v Ježíše Krista a v pozitivní vliv této víry na jedince i celkové jednání společnosti… Co když člověk věří něčemu jinému?

Samozřejmě že lidé, kteří věří v jiné náboženství, ale i lidé úplně bez boha mohou být vysoce morálními bytostmi. Ale jen o to v křesťanství nejde. Jde o to, že existuje Bůh, který s námi chce žít v harmonii – a když existuje, tak máme problém, protože pak není pravda, že všechna náboženství vedou ke stejnému bodu. Mám o tom celou přednášku, o důkazu Boha, nemůžu to teď celé zopakovat, ale vlastně je to velmi jednoduché. Lidé žijí s různými iluzemi o bohu, mohou se najít v ezoterice, vidět různé duchy… Ale otázkou vždy je, co je za tou kulisou. Vše, v co člověk věří, má přímý dopad na jeho život – a tím i na život celé společnosti. Bible nás ale učí, že také existuje Satan a jeho andělé, kteří nás chtějí svést. A Satan se může představovat i jako Anděl světla. A to je ten největší problém!

VYŠLO V LISTOPADOVÉM VYDÁNÍ MĚSÍČNÍKU PÍSECKÝ SVĚT.