Karel ČABRÁDEK: O filmech, estébácích, klukovi z maloměsta i konci civilizace

27. 2. 2017 | Zdenka Jelenová | Diskuze (0) | Rozhovory

Karel Čabrádek se narodil v protektorátním Písku roku 1943. Vystudoval střední filmovou školu v Čimelicích a stal se asistentem produkce ve Filmovém studiu Barrandov. V roce 1969 se vrací do Písku, pak dlouhá léta pracuje v Divadle Fráni Šrámka. V průběhu natáčení snímku Už zase skáču přes kaluže se spřátelil s režisérem Karlem Kachyňou. Na jeho radu napsal podle jedné ze svých povídek scénář – a byl z toho jejich první společný film Čekání na déšť (1978). Celkem spolu natočili devět filmů, například Počítání oveček (1981); Duhovou kuličku (1985) a Dobré světlo (1986). Další scénáře realizoval s jinými režiséry. S Kachyňou adaptoval námět zesnulého Jana Procházky pro film Kráva (1993). Mnoho let vyučoval scenáristiku na píseckých filmových školách.

K pohodovému povídání jsme se sešli v písecké kavárně Vykulená Sova. „Já jsem sem chodil mazat mariáš, když tady ještě bylo RW Café, to jsem se tu cítil dobře, ale popravdě řečeno, kavárny zrovna nevyhledávám,“ směje se na úvod. Raději prý dnes posedí s kamarády v restauraci Na Marjánce.

//JEN UKÁZKA z dlouhého rozhovoru – CELÝ ROZHOVOR SI PŘEČTĚTE V TIŠTĚNÉM měsíčníku Písecký svět, právě v prodeji za 15,- Kč nebo k předplacení za 14,- Kč na redakce@piseckysvet.cz//

Jak vzpomínáte na Písek vašeho dětství?

Jsem písecký rodák, protektorátní dítě, narodil jsem se na Portyči, ale pak jsme se přestěhovali na druhý břeh Otavy a nejdůležitějším rajónem naší klukovské party byl park na Husáku, kam jsem chodil do školy. Pak jsem sice z Písku odešel do Prahy, ale nakonec si mne tohle město zase přitáhlo zpátky. Později jsem taky skoro třicet let vždy půl roku dojížděl do práce v divadle z naší chaty v Putimi, kde jsem napsal většinu svých scénářů.

Jak se tu žilo v 50. letech?

Písek byl vždycky hezký a mládí je taky hezké vždycky… Ta doba ovšem hezká nebyla, i když my jsme moc politiku nevnímali, to až mnohem později. Dětství té doby bylo samozřejmě úplně jiné, než prožívala například moje, dnes téměř osmnáctiletá vnučka. Nechci srovnávat, ale asi bych naše zážitky a dobrodružství za ty dnešní počítače nevyhandloval. Ale nechci tím něco kritizovat…

Zasahoval někdo z politických důvodů do vašich scénářů?

Nejvíc ve filmu Dobré světlo, který proto nemám vůbec rád. Donutili mne napsat a Kachyňu natočit naprosto nesmyslný konec, jak tam Heřmánek odjíždí vlakem kamsi – „do světla“… To je úplně pitomé, já tam chtěl pravdivý, logický závěr, kdy by se architekt rozhodl sklopit uši a vrátit se k manželce a práci – to by totiž byla pravda. Konec revolty, tak ty věci byly. Anebo to aspoň zastavit před tím rozhodnutím. Ale oni tam chtěli světlo, optimismus. Blbost.

I tak mělo Dobré světlo problémy s povolením…

Všechny filmy mívaly tenkrát premiéru na Václaváku, Dobré světlo v zastrčeném nevytopeném kině na Vinohradech – a stejně tam byl devět týdnů naplněný sál. Jenže to nebylo proto, čeho se báli komunisti, bylo to kvůli těm nahotinkám, netřeba si nic nalhávat. Je těžké pochopit, z čeho tenkrát měli strach, ale asi měli zkušenosti – na strachu bylo založeno jejich vládnutí, jejich existence. Bylo to účinné a efektivní, řekl bych však, že hloupě až primitivně praktikované. Současnost dokazuje, že není třeba zavírat do kriminálů či odpírat možnost vzdělávání – stačí strach o práci, a pak jde o existenci a vše další.