Písecký svět

V minimlékárně na statku ve Vrcovicích spolu s manželkou Petrou denně zpracují zhruba 250 litrů mléka od 26 dojnic, které mají jména, vědí, jak chutná čerstvá pastva a jsou chovány v maštali s volným pohybem. Z jejich „šťastného“ mléka vznikají tradiční jogurty, tvaroh, přírodní sýry, pomazánky a šetně pasterované mléko.

Původně měli Cibochovi v Písku mlékomat, kvůli klesajícímu zájmu se ale přeorientovali na výrobu mléčných produktů v biokvalitě – ač nemají certifikovanou značku. Prodávají přímo ze dvora, na farmářských trzích i v obchodech. Jejich šetrně pasterované mléko v obchodě vyjde na 25,- Kč, čerstvé neupravené mléko prodávají ze dvora, litr za 12,- Kč.

Jak se vám vede?

Jak říká klasik: mravenčí práce :-). Je těžké se každé ráno znova přesvědčit, že má cenu vstát a jít do toho samého kolotoče, že to, co člověk dělá, bude mít jednou nějaký výsledek. Nevím, jestli jsme se tehdy na začátku nepřecenili, jestli to nadšení, které máme, stačí. Každopádně náš záměr dostat se do povědomí lidí se povedl, poměrně dobře to začalo fungovat… Bohužel ne až do té míry, že bychom všechny naše výrobky prodali v Písku a okolí, musíme dovážet i do vzdálenějších míst, dneska je zrovna manželka Petra na farmářském trhu v Českých Budějovicích, dovážíme i do Prahy, odkud si to distribuují do farmářských prodejen Český grunt. Což nám zabírá cenný čas. Počítali jsme s tím, že třicetitisícový Písek těch našich 200 litrů mléka denně zkonzumuje, ale ukazuje se, že asi ne.

V čem je podle vás problém?

To by byla asi otázka pro nějakého marketinkového specialistu. Možná nám chybí reklama, ale říkáme si, že reklama lidi spíš štve… Lidi mají málo času a dobře si rozmyslí, jestli mají tři čtvrtě hodiny ztratit v malém obchůdku, nebo zajet do velko-řetězce a nakoupit tam za stejnou dobu úplně všechno. Pro někoho hraje roli i vyšší cena. Stejně ale věřím, že důvěru lidí postupně získáváme. Hlavně jsme každý večer šťastní, když jsme zdraví – pokud bychom se ráno nemohli postavit na nohy, tak by to byl průšvih, protože to tu na nás všechno stojí, zvířata musí pít a žrát, mléko se musí zpracovat… Každý měsíc musíme sehnat nemalé množství peněz, abychom vůbec mohli pokračovat. Výrobky si nemůžeme dovolit zdražovat, faktury musíme platit… je to kolotoč. Zatím se ale vyhýbáme dodávkám do supermarketů, nechceme upadnout do tenat nadnárodních řetězců.

O farmářských trzích a podvodnících

Z druhé strany ale se zdá, že stále více lidí se začíná zajímat o to, co jedí, a vyhledávat kvalitnější produkty…

To je samozřejmě naše veliké štěstí. Lidi začínají přemýšlet, berou věci vážně, navštěvují selské trhy… Veze se na tom ale i spousta podvodníků, kteří dělají vše pro zisk. Setkali jsme se i s tím, že kdosi nakoupil máslo odněkud z Polska a prodával ho jako naše vrcovické na druhé straně republiky – my přitom máslo vůbec neděláme.

Jak se tomu bránit?

Lidi se hlavně nesmí nechat odradit. Výrobky farmářů musí být náležitě označeny, kromě toho stačí se dotyčného pořádně vyptat. Člověk, který cokoli produkuje na své farmě, o tom musí vědět absolutně všechno – to prostě poznáte… Nás se taky lidi vyptávají na všechno možné – a my vysvětlujeme, vysvětlujeme, vysvětlujeme. Jsem přesvědčený, že by se podpora místních výrobců obecně měla stát součástí určité místní kultury, prestiže, pocitu hrdosti, že máme vlastní značky, vlastní šikovné lidi, kteří něco dovedou. Některé aspekty globalizace jsou jistě výborné, když si můžu občas koupit dobré francouzské víno nebo ochutnat ovoce, které jsme za mého dětství neznali ani z obrázků…

Ale záporné dopady globalizace jsou asi horší…

Když zůstaneme u potravin, tak vidíme, jak se vše vozí křížem krážem nesmyslně po celém světě, jak se mnohé oblasti úzce specializují a přicházejí obrovská rizika, ekonomové to nazývají „všechna vejce v jednom košíku“ – když se pak něco stane, tak je celá oblast zasažená a není alternativa, jak to nahradit. Druhá věc je, že jestliže něco umíme tady u nás, tak bychom se toho neměli vzdávat, nemůžeme to jen tak zahodit, protože právě teď se to zrovna nevyplácí… Když s tím přestaneme, tak to už třeba v budoucnu nedoženeme, nevrátíme zpátky – to se týká i ubývající orné půdy…

Půda bude rodit pořád

Vztah k půdě patří k našim tradicím…

Pole tady vznikala tisíce let a je to obrovská hodnota, kterou nám zanechali naši předkové – je to dokonce tak velká hodnota, že když si koupíte pole, tak si náklady nemůžete dát do daní, nikde na světě, protože pole nemá odpisovou hodnotu – pokud se k němu chováte aspoň trošku odpovědně, tak bude rodit pořád! Proto máme v hymně „A to je ta krásná země“ – vztah národa k zemi je staletími otestovaný. Sepjetí s hroudou.

Problém je, že to bylo na 40 let přerušené…

Ano, a setrvačnost tohoto přerušení je obrovský problém. Naše práce má smysl až v okamžiku, kdy to budeme schopni předat další generaci, která to bude schopna zvládnout. Předat to ne jako chomout, který jsem celou dobu dřel, ale aby to převzali dobrovolně… Musí v tom vidět smysl, živobytí. Sedlák nemusí nikdy spoléhat na nějaké podpory zvenku, venkov má spoustu nevýhod, ale nevytváří ghetta závislých lidí. „Venku“ znamenalo mimo hradby, znamená to ztrátu bezpečí města, spoléhat se sám na sebe, vzít život do svých rukou. Možná jde o lidskou touhu žít svobodně… Asi to zní paradoxně, když vidíte, jak jsme připoutaní ke každodenním povinnostem, ale jde o vnitřní cestu k nezávislosti. Člověk něco sám vypěstuje, pak tím nakrmí svoje zvířata a ta mu za to něco dají… spolupráce člověka se zvířaty a přírodou, těžko se hledají slova.

Život byl vždycky boj o přežití

Zastavme se chvíli u historie vaší rodiny…

V historii se musíme vrátit až k Josefu II., rok 1848 – zrušení povinnosti robotovat. To byl milník, kdy se z nevolníků stali svobodní lidé – pro mne je to tím silnější, že zrovna tady ve Vrcovicích máme dost ojedinělý pomníček, který postavili sami sedláci za to, že dostali do vlastních rukou své životy. Tehdy začala vznikat hrdost člověka, který hospodaří na svém. Pro historii mého rodu to samozřejmě bylo významné, tehdy odkoupili pozemek a začali.

Víte, odkdy tu vaše rodina žije?

První písemná zmínka o mých předcích je z roku 1654, kdy po Bílé hoře nastupovaly nové pořádky, nové daně, a to bylo třeba písemně zachytit. Samozřejmě, že ti lidé tu žili dávno předtím… Tehdy platilo, že život je boj o přežití, pokud nebudeš přes rok pracovat, tak v zimě umřeš hlady. My nevíme, co znamená slovo hlad – zaplať Pán Bůh! A nikdy to snad nepoznáme. Doufám, že i díky českým sedlákům.

Jak šla statkem historie v problematickém 20. století?

Podstatný milník byla pochopitelně nacistická okupace. Můj dědeček neodváděl to, co měl, část obilí zatajil – a někdo ho udal. Děda si to odseděl v píseckém vězení a propadl mu veškerý majetek. Naštěstí tu nebyla zavedená elektřina, takže o statek nikdo neměl zájem… Po válce pak jsme statek nabyli zpátky, abychom ho brzy zase pozbyli… Nadlouho. Nemá cenu se k tomu vracet, nechci – kdo chce, ten přece ví, jak to tehdy bylo.

Přesto: Za komunistů jste přišli o všechno?

Do domu nastěhovali kanceláře nově založeného JZD. Tátu poslali do PTP (Pozn.: pomocné technické prapory pro „nespolehlivé“ vojíny), nebylo jasné, jestli se vůbec vrátí… Děda onemocněl, doma jen ženské, povinné odvody byly nesplnitelné – nakonec vše tzv. „darovali státu“…

Jak to dopadlo na tatínka?

To byste se musela zeptat jeho… Určitě to na něm zanechalo stopy, zahořklost, zatrpklost. Každé zlo zanechává stopy… Někdo pak neumí odpouštět a těžko se toho zbavuje. Je těžké hledat pozitivní vztah k někomu, kdo vám hodně ublížil… Navíc situace v roce 89 dala lidem krásné, ale nadsazené a nesplnitelné naděje. Zklamání pak bylo o to hlubší. Restituce nemohly vrátit historii zpátky, zničené životy… Rodiče šli do restitucí jen proto, že jsem to chtěl já – mně bylo tehdy šestnáct, sedmnáct let…

To jste to tehdy už měl tak srovnané v hlavě, že jste věděl, co chcete?

My jsme byli „děti revoluce“, já jsem to hluboce prožíval a jsem tím zasažen dodnes. Psychiatři tomu myslím říkají „syndrom mesianismu“ – mysleli jsme, že jsme ti, kteří budou dělat lepší svět, že to máme v rukou, že na nás to záleží – tak v takové bláhovosti já jsem do toho šel. A asi jsem z toho dodnes nevyrostl…

Mladí by měli jít do světa…

Je snadné dělat lepší svět na dnešní vesnici?

Skladba obyvatel na venkově dnes není jako za první republiky, kdy na každé vesnici byl pan řídící, pan farář a pan starosta, kteří tvořili určitou elitu a autoritu. Tady bývaly dvě hospody, obchod, švec, a tak dále – naprosto soběstačná komunita. Za bolševiků to všechno zmizelo, a dneska to hrozně schází!

Vzpomínáte na nadšení na začátku 90. let?

Na úřadech tehdy byly návaly, fronty žadatelů o restituce, všichni byli nabití energií, jak budou hospodařit… Nejsmutnější bylo sledovat sedmdesátileté udřené sedláky, pro které to všechno přišlo příliš pozdě. Nadšení je někdy zničující, bylo mi z toho smutno, když ještě někteří lidi kolem na ně házeli špínu a posmívali se… To byla skutečná tečka za režimem, který ty lidi definitivně zničil. Ale je tu spousta lidí, kteří u toho zůstali, našli si svůj obor hospodaření a mají už ve svých dětech i nástupce.

Jak se k tomu staví váš nejstarší, čtrnáctiletý potomek?

Nebudu ho určitě nutit, ale nechtěl bych, aby odtud utekl… Byl bych rád, aby Pepča šel napřed na zkušenou do světa, třeba na farmy do Švýcarska, aby napřed něco viděl a zažil, než se bude skutečně rozhodovat, co se životem. Jsem rád, že není lhostejný a zajímá se o svět kolem sebe. Dodávám k tomu příklad profesora Kaďouska, matematika z filmu Škola základ života, který při klíčovém hlasování o osudu studenta Benetky nehlasoval a zapříčinil jeho vyloučení – a mladá kolegyně se ho rozhořčeně ptala: „Proč jste nehlasoval?“ Já v tom vidím prvorepublikové sdělení: Proč jste nehlasovali? A stejně hluboký význam to má i pro dnešek. Člověk nesmí být zahleděný jen sám do sebe a nezajímat se o okolí…

Asi je to hodně věc výchovy v rodině…

V raných začátcích soukromého hospodaření se dělo, že otec vzal synka, obešli všechny hranice, a na jejich konci vzal klacek a seřezal ho. Z dnešního pohledu brutalita – ale tenkrát rána tolik neznamenala a ten člověk už nikdy nezapomněl, kde ty hranice jsou, a co jeho není, že je nedotknutelné. Jde o vzájemný respekt, úctu k druhému člověku. Vlastnictví je něco, na čem závisí životy lidí. A pak ovšem existuje vlastnictví, které je nemravné a dalece přesahuje rozumnou hranici a naopak ničí jiné lidi, kteří mají nouzi. Je taky důležité, že jestliže někde něco slíbíš rukoudáním, tak je tvoje povinnost to splnit – a pokud to nejde, tak musíš jít a říct „omlouvám se, já jsem to nezvládl a chci to nějak nahradit“. A tady já vidím spojitost s křesťanstvím, kdy ten druhý řekne „ano, já ti to odpouštím“…

Most k odpuštění?

Jak je pro sedláka důležité křesťanství?

Pokud mám říct, jak to vidím já, tak křesťanství je důležité pro každého člověka. Křesťan je člověk, který patří Kristu – tomu, který za nás něco zaplatil, vykoupil nás. Co to ale vlastně znamená? Co stojím, co je moje hodnota? Křesťané věří, že hodnota člověka je nekonečná, nevyčíslitelná, stejně jako oběť Boha, který poslal to nejcennější – svého syna… A Kristus si vybíral „své lidi“ z nevzdělaných obyčejných venkovanů. To, že se narodil v chlévě, má pro sedláka význam… Proto mělo sedlácké „plemeno“ ke křesťanství blízko. Když se podívám na dnešní situaci, je to složité… Rozhodně neměřím člověka podle toho, v jakého boha věří či nevěří. Ale zároveň jsem přesvědčený, že každý potřebuje něco, s čím se poměřuje, potřebuje řád, to je například úloha Desatera. Teď vyšla zajímavá knížka – Psychologie komunismu, těším se, že v ní možná najdu klíč k tomu, jak chápat některé lidi, kteří žijou kolem mne. Nějaký most k odpuštění…

Co vám říká téma vegetariáni, veganství?

To jsme zase zpátky u Bible. Já obdivuju lidi, kteří si dokážou odříct maso, které je tak dobré, jejich vztah ke zvířatům – klobouk dolů, já bych to nedokázal. A oni se přitom ještě usmívají a mají dobrou náladu! Ale když se podíváte, jak to řeší Ježíš… Teď zdůrazňuju, že jsem laik a berte to jen jako mou osobní interpretaci. Společnost Izraelitů byla striktně svázána různými příkazy a zákazy. A Kristus vystoupil jako velký revolucionář, když říká, že je třeba hledat v liteře ducha – když spadne v sobotu oslice do jámy, tak ji vytáhnu, i když se v sobotu nesmí pracovat. Apoštolům říká: Jděte, a když vás někam pozvou, tak jezte, co vám dají. To je podle mne podstatné. Když mi něco nabídnou, tak si vážím těch lidí, kteří mi něco dávají s nejlepším vědomím – a proto to od nich přijímám s úctou, nemůžu říct „Tohle JÁ nejím.“

Své krávy na jatka doprovázím

A co utrpení zvířat – asi nejsilnější motiv vegetariánů?

To určitě nezpochybňuju. Často si kladu otázku, že tady mám dobytek, beru mu mléko, maso – co mne k tomu opravňuje? Rozhodovat, kdy třeba půjde kráva na jatka… Pokaždé, když tam doprovázím některé své zvíře, tak vždycky tak trochu sám umírám, pro mne to vůbec není jednoduché. Já ale věřím, že tím, že přestanu jíst maso, nebude ze mne lepší člověk, že se nemůžu ospravedlnit od toho, co se na zvířatech děje, od jejich utrpení… Ráj na zemi podle nás křesťanů nelze zavést lidskou zásluhou. V každém z nás je dobro i zlo, a každý s tím musíme bojovat – a člověk buď najde sílu, aby to zlo zvládnul, anebo to zlo zvládne jeho. Ale rozhodně si vážím už jenom toho, že ti lidé mají vůli to vydržet, je to ctnost. Z druhé strany by se to asi nemělo přehánět, stavět třeba veganství nade vše…

Člověk by neměl ničemu propadat bezvýhradně…

Dědoušek, který měl tak rád fajfku, ji v době půstu odložil a zapálil si až po Velikonocích – každý si musí najít tu svou slabinu, a s ní se utkat… Je to složité. Spousta mladých dnes propadá nihilismu, odmítá jakékoliv zkušenosti „starých“, vyznávají brutální liberalismus – „JÁ jsem suverén a nade mnou nikdo není“, JÁ si můžu říkat, co chci o čemkoliv…

To je taky představa svobody…

Když Izraelité odešli z Egypta, z otroctví, za svobodou, tak museli na dlouhé cestě pouští poznat, že neexistuje svoboda bez řádu – a tam dostali Desatero. Svoboda je důležitá ve spojení s řádem, jinak je to zvůle, nerespekt lidí k lidem, šovinismus – který vidíme dnes a denně kolem sebe. Dělnická strana, Hitlerovi odkojenci nám tady mohou své primitivní teorie „svobodně“ vykládat a hlásit se k tomu nejhoršímu, co lidstvo kdy potkalo… V roce 2011! Jakto, že se nenajde v občanské společnosti síla, která řekne DOST?! Jak je to s tou naší kulturou?

Nemocná společnost a Norimberský proces

Ale co s tím?

Já bych vám řekl, co s tím, ale je to nadlouho. Musím se vrátit do doby po válce, kdy Norimberský proces zavedl do Evropy ohromnou změnu – po odsouzení válečných zločinců museli Němci přijmout ústavu, vypracovanou americkými odborníky. Dali jim to nejlepší z toho, co měli dvě stě let vyzkoušeno. Aby už nikdo nemohl říkat „Já jsem jen plnil rozkazy a respektoval platné zákony,“ přičemž dobře věděl, že je to zákon nemravný – člověk od přirozenosti dokáže rozeznat dobro a zlo. Do té nové ústavy byl mimo jiné začleněn Ústavní soud – a ten rozhoduje na základě SVĚDOMÍ. Neboli Kantův kategorický imperativ. Rozum a svědomí nejsou úplně stejné věci.

A to platí i pro naši současnost…

Jistě – tohle všechno je právě dneska strašně důležité znát, tu historii… Jak je možné, že prezident Klaus si dovolí předstoupit před parlament a hlásat, že ústavní soud je třeba omezit a v podstatě podřídit parlamentu, protože ten je podle něj nejdůležitější! To je na hlavu postavené, ústavní soud musí naopak hlídat parlament. A z těch poslanců se nikdo nezvedne a neřekne „Pane prezidente, tohle je velezrada!“. Podívejte, ve výmarské republice dali „demokraticky“ Hitlerovi plnou moc – stal se z něj žalobce, soudce i kat v jednom. A to se nikdy stát nesmí! To je ale třeba učit naše děti už od školky. Výchova k občanství by měla být stejně důležitá jako matematika. A v tomhle já vidím cestu k lepší budoucnosti.

Je to ale hodně dlouhá cesta…

Je to pomalé a obtížné, ale vidíte jinou možnost? Jediné řešení je nebát se a nahlas opakovat: jestli chceme mluvit o demokracii a právním státu, tak si musíme nejdřív říct, co to znamená – a pak, jestli to opravdu chceme. Jsme ochotni respektovat řád, nebo potřebujeme nějakého monarchu? Všimněte si, jak lidi přitahuje, když prezident vystupuje rázně, až despoticky! Tady je fakt nebezpečí, že k těm spoustám zklamaných lidí přijde někdo, kdo jim nabídne: „Dej nám svou loajalitu a my se o tebe postaráme.“ Masaryk říkal, že Češi jsou národem lokajů. A to se přeneslo až do našich časů. Izraelci byli podřízeni Desateru. Řád – a svoboda. Musíme se o to snažit každý sám, na svém místě, vysvětlovat to především vlastním dětem a lidem kolem sebe. Musíme každý žít podle toho, čemu opravdu věříme. A dobře si hlídat, koho zvolíme do zastupitelstva, do parlamentu – nedat jim nic zadarmo.

Je nás málo – ale musíme se snažit!

Jste optimista?

No, to bohužel už nejsem. Já se vlastně chovám velice nekřesťansky, protože bývám velmi smutný a křesťané by neměli být smutní. Mne to ale všechno strašně trápí. Profesor Vojtěch Cepl, agnostik s ohromným smyslem pro humor, který přečetl vagóny knížek, říkal, že podobná situace byla v Americe v 19. století. Ze sociologického hlediska rozvrácená společnost. Ale našla v sobě morální sílu postavit se tomu. Možná je nás zatím málo, ale musíme se snažit. Nejde všechno stavět jenom na ekonomice. To se pak opravdu nedopočítáme. V televizi by neměli diskutovat politici – ti se starají jenom o svou popularitu – ale vzdělaní lidé, kteří rozumějí tomu, co ta politická rozhodnutí opravdu v praxi znamenají. Podívejte se na seriál Jistě, pane ministře! Rozdíl oproti dnešku je jen v tom, že tam ten ministr měl ještě aspoň jakési zábrany…

Co nejvíc znepříjemňuje život dnešnímu farmáři?

Teď dostanete odpověď klasického cholerika! Zakomplexovaní úředníci a jejich nesmyslné kontroly. Jaký má na evropskou politiku vliv několik ztracených ušních známek Cibochových krav? Nula nula nic. Odpověď by měla znít: Cibochu, jsi bordelář, dej si to do pořádku. Ale ve skutečnosti hrozí sankce a krácení dotací. Evropské právo se k nám dostane, aniž by lidi byli ochotní chápat, o co jde. Je jednodušší říct „To je nařízení shora, dělám jen to, co mi nařídili.“ A jsme zase na začátku. Mne ovšem jedna z takových arogantních kontrol rozlítila tak, že jsem šel pro vidle. Naštěstí jsem k nim nedošel, jen jsem kopl do dveří, takže jsem dosud tady. Život je strašně těžkej, ale krásnej – i když bych to občas nejraději vzdal, utekl od toho všeho. Ale ono to nejde, to člověk udělat nemůže.

Stránky farmy: www.minimlekarna.cz.

Psáno pro Písecký svět a pro Krasec (www.krasec.cz)