Písecký svět

Jak jste přišla na svůj pseudonym?

Paní Troi je postava ze Star Treku, z planety Beta Zoe, pracuje jako empat, vidí lidem do hlavy a tak jim může pomáhat. Star Trek miluju a s touhle postavou jsem se zcela ztotožnila.

 

Doučujete od ledna malé romské děti ve spolku CEROK – Centru romské kultury. Proč?

Protože to potřebují, to stačí, ne? Já k nim mám vztah od vždycky, jsou to moje zlatíčka. Když jsem bydlela v takzvaném Domě hrůzy ve Svatoplukově ulici, kam mne po manželově smrti vystěhovali i s dětmi údajně kvůli kočkám, tak mne tam respektovali i mohutní romští chlapi. A jejich děti mne vždycky obklopily a chodili jsme spolu na dlouhé procházky do přírody, do lesa… Mně se ve Svatoplukovce moc líbilo, býval to nádherný historický dům s přepychovými byty a je otřesné, že ho město nechalo zničit. Ten barák umřel a je to veliká škoda. Zločin!

 

CEROK založily romské maminky, co vůbec na tu myšlenku říkáte?

Je to skvělé, podporuje je taky Míša Mižigárů, což je bezvadný kluk, inteligentní romský vysokoškolák. Problém je, že takzvaná slušná většina se cítí nadřazeně, a tak lidi začali proti nim sepisovat petice, teď jim dokonce zničili ceduli a prostě nechtějí mít Romy v sousedství. Co s nimi tedy chtějí asi dělat? Pokud je nepodpoříme v pozitivních aktivitách, tak co asi bude následovat? CEROK dneska potřebuje další učitele, tak kdyby měl někdo zájem, ať se nebojí přijít! Teď se zrovna nově přihlásila jedna paní, která bude učit matematiku a němčinu – a na oplátku by se chtěla naučit základy romštiny.

 

Jsou Češi obecně rasističtí vůči Romům?

To je složitější, rasismus je na obou stranách. Můj syn Filip, který je zdravotníkem, byl napadený tmavými i bílými grázly a možná oslepne na jedno oko. Přesto necítí rasismus, protože nerozlišuje podle barvy pleti, ale podle toho, kdo je slušný a kdo je svoloč – a ta je i mezi bílými… Ale každopádně rasismus tady je, a to na obou stranách. Jeden známý romský muzikant mu po jednom koncertě řekl: Vole, my jsme rasisti jako vy – kdybych mohl, rozbiju hubu všem gadžům!

 

Z čeho podle vás „romský problém“ vznikl?

Za minulého režimu museli povinně pracovat, ale děti jim často odebírali a v režimní výchově jim sebrali jejich identitu, kulturu, kořeny. Komunisti je krmili, ale vzali jim duši. Vychovali z nich v dětských domovech monstra, prostitutky a lidi neschopné normálního života, totálně bez morálky… Po převratu to pak bylo dokonáno tím, že Romové byli v 90. letech jako první vyhazováni z práce a byla úplně rozbitá jejich komunita. A ani dneska je skoro nikdo nezaměstná – tak co mají asi dělat? Najednou je tu všude tolik cikánobijců, že zírám, kde se všichni vylíhli. A jsou mezi nimi i křesťané, což nechápu vůbec. Znám křesťanku, „nóbl dámu“, která prohlásila, že cikánovi nepodá vodu, ani kdyby umíral. Prý křesťanka! Protože si údajně před ní jeden Rom uplivnul… Ježíš ale řekl: Milujte své nepřátele! Milovat přátele přece dokáže každý blbec… Mne například vyloupili a asi bych je měla nenávidět, ale proč? V Písku je ovšem hodně zlých lidí, to je pravda…

 

Hodní lidi tu jsou snad taky, ne?

Jsou tu i úžasní lidi, mimo jiné i mezi protestanty, jako je třeba paní Kysilková, to je opravdová dáma a udělala tady spoustu skvělých věcí.

 

Ale vztah bílých k Romům je v Písku opravdu velmi problematický…

Řekla bych, že dokonce mnohem horší, než v jiných městech.

 

Kde hledat východisko?

Ve vzdělávání, kde jinde? V tom, že musíme podporovat všechny pozitivní tendence v jejich komunitě. Naučit je ztišit se a učit se – aby se chtěli učit. Část dětí a mladých na to slyší. Pokud je nepřimějeme ke vzdělání, neuděláme s tím nic a vyroste nám tady další Al-Káida. Nesmíme je segregovat, ale milovat.

 

Vy jste byla vždycky takovou ochránkyní slabých. Jste taky jednou ze dvou zakladatelek zvířecího domova Sírius v Záhoří…

S paní Gašparíkovou jsme se znaly z Ligy na ochranu zvířat, pak jsme spolu založily Sírius. Osm let jsem tam i bydlela, ale zdravotní stav mi to pak už nedovolil. Jo, to je taky aktuální téma – na internetu vznikla nenávistná kampaň proti Síriu a paní Gašparíkové. Jakási madam poslala i udání na hygienu, policii i odbor životního prostředí… Prý se paní Gašparíková nevěnuje každému psovi individuálně Evropskou unií předepsaných dvacet minut denně!! Co je to za blbost? Copak ti psi o to stojí? Oni jsou tam doma a vystačí si sami se sebou, věnují se jeden druhému a nás skoro nepotřebujou. A když to některý potřebuje, tak si ho paní Gašparíková bere i do postele. Mají se tam dobře a jsou spokojení. Hříchem je prý taky to, že psí nalezenci tam mají na vodu obyčejné staré kastroly a ne normalizované nerezové misky…

 

Jak ta udání dopadají?

No, byla tam teď jedna kontrola za druhou a samozřejmě žádné porušení zákona nebo jiné pochybení nezjistili. Tam jsou zvířata, která jsme zachránily před smrtí – a opravdu nejsou vhodná k adopci, jsou tam na klidné dožití. Myslím, že je teď naopak třeba napsat trestní oznámení pro křivé pomluvy, protože proti zlým a zákeřným lidem je třeba se bránit!

 

Co vy a kočky?

Já jsem kočičí člověk od malička. Kočky jsou úžasné bytosti. Mám na Portyči mnoho kočičích přátel. Ale v Písku jsou lidi většinou proti kočkám. Lidi, kteří jsou kočkaři, jsou ovšem vždycky lidé zvláštních kvalit!

 

A co vy a komunisté?

Já od mlada rozlišovala komunisty a bolševiky. A na filosofické fakultě jsme se na tom shodly s mou kolegyní a přítelkyní Petruškou Šustrovou – komunista byl slušnej, nábožensky pomýlenej člověk, který to ale myslel upřímně. Kdežto bolševik byl svině, které šlo o peníze a výhody.

 

Váš manžel byl soudce – byl, nebo takzvaně „musel být“ v KSČ?

Absolutně ne, na to by nepřistoupil. Oni si ho ale drželi na ukázku, že všichni „tam“ být nemusí, že jsou „demograti“… Ale každopádně s tím míval velké problémy, často na něj vyvíjeli velké tlaky, aby rozhodoval tak, jak strana rozhodla. Kolikrát on je doslova vyhodil z kanceláře! Každopádně nikdy nedostal vyšší osobní ohodnocení než písařky. Umřel na rakovinu. Pravda je, že i po jeho smrti ho i mnozí delikventi chválili, že měřil všem stejně, že soudil podle zákona a ne podle soudruhů. Rom – nerom, komunista – nekomunista. To manželův otec, ředitel statistiky, komunista byl, on byl totiž machiavellista, na stolku měl Machia­velliho Vladaře a s ním se radil. A bolševiků se moc bál, protože věděl, že jsou schopní všeho.

 

Jak vzpomínáte na život v totalitě?

Víte například, že Písek měl být prvním městem v jižních Čechách bez faráře a funkčního kostela? „Kdosi“ tehdy, v 70. letech, ukradl píseckou Madonu, začali vyšetřovat pana děkana Kajtmana i kostelníka Zdeňka Tvrdého. Plán StB byl tehdy takový, že z děkanského kostela bude muzeum dělnického hnutí a dějin komunistické strany… Nevyšlo to, protože bylo příliš zřejmé, že ti dva v tom prsty mít nemohou. Já pracovala jako historička v muzeu a estébáci se samozřejmě snažili mne zaháčkovat. Neúspěšně – já se nikdy nebála mluvit pravdu, byla jsem drzá, i když jsem z toho vždycky měla spoustu průšvihů… Nedělala jsem ale nikdy nic špatného. A věděla jsem, že na kaž­dou svini se vaří voda, oni tam nahoře ty naše hříchy mají pečlivě sepsané.

 

Váš manžel zemřel ještě před převratem, jak jste to pak zvládala?

No – těžce. Zemřel 30. prosince 1988 a se čtyřmi vlastními dětmi a jedním v pěstounské péči to pak jednoduché nebylo, navíc jsem na tom byla špatně zdravotně, nakonec jsem skončila v invalidním důchodu. Naštěstí moje děti byly skvělé a zvládaly všechno bezvadně. Jáchym vařil, staral se o sestry a dokázal ve dvanácti řešit i situci, když příbuzným v rodině zemřelo malé dítě… V šestnácti byl už dospělý a když jsem ležela v horečkách, dokázal se postarat úplně o všechno. Dneska žije ve Francii, je řeholníkem v trapistickém klášteře opatství Sept-Fons, přijal jméno Jean de la Croix, Jan od Kříže, a stará se tam mimo jiné o nádhernou tropickou klášterní zahradu. Nejstarší Filip je zdravotníkem v Písku, Líza je anestezioložkou v Motole. Druhá dcera Anička žije dneska také v Praze, pracuje v ČSOB. Nejmladší Katce, kterou jsem měla v pěstounské péči, je dneska třicet a pracuje jako ošetřovatelka.

 

Jezdíte za synem do Francie?

Ano, pravidelně, teď jsem tam poprvé strávila Vánoce, což bylo překrásné. Tam můžete opravdu prožívat duchovní stránku svátků, což je kouzelné. Půlnoční byla skutečně o půlnoci, syn hrál nádherně na varhany, kostel byl přeplněný lidmi, kteří se tam sjíždějí z celého okolí. Jáchym byl skvělý muzikant od malička, v pěti letech skládal, pak dělal ministranta v kostele, kamarádil se s varhaníky, zpíval… Vystudoval teologii a pak najednou slyšel volání do kláštera Sept-Fons, prý vůbec netušil, proč tam jede, ale musel. A tam pocítil, že je doma. V tom klášteře žije mnoho Čechů i jiných cizinců.

 

Máte silný vztah k Francii, co říkáte na poslední události kolem Charlie Hebdo?

Tak především odmítám, aby někdo urážel kohokoliv tak hnusnými věcmi, které tam publikovali – i když vůči všem. Od křesťanů za to do huby nedostali, protože my nastavujeme druhou tvář. Za něco takového se ovšem dostává do huby – ale nezabíjí se! Obávám se budoucnosti, protože těm vygumovaným hlavám nezáleží vůbec na ničem, vyvraždí klidně celou školu a berou to jako hrdinství a vlastní spásu!

 

Jste optimistka vzhledem k budoucnosti?

Jistě, jinak bych tady nebyla. Jinak bych se bála vám i cokoli říct. Celý život jsem byla přesvědčená, že se dožiju konce světa, že se náš šéf vrátí…

 

To ale musí nejdřív nastat apokalypsa, ne?

No ta už tady přece je, ne? Nejmíň druhé století!

 

Jste praktikující katolička, jaký máte názor na ekumenické snahy?

Já jsem silně ekumenický člověk. Pán Bůh je jeden, jiná cesta nám ani nezbývá. Pokud se křesťané nesjednotí, nevrátí k počátkům, tak nemají podle mne naději. A pak si připravme kompas, protože se budeme všichni klanět k Mekce!

ROZHOVOR VYŠEL V ÚNOROVÉM TIŠTĚNÉM PÍSECKÉM SVĚTĚ