Písecký svět

Začněme jednoduchou otázkou: na co se můžeme těšit ve vaší knížce?

To záleží na tom, co vás těší. Bude lepší, když se mne nebudete ptát, otevřete knížku a něco si v ní přečtete.

Je v ní 169 písňových textů, tedy 13x13 – jsou to všechny vaše písně?

Ne, ani nemohou být. Je vždy mnoho dalších nedokončených, těch, které nepovažuji za dobré a taky těch, které jsem napsal po uzávěrce knihy. Mimo těch 13x13 písňových textů obsahuje knížka ještě 3x13 (plus jeden vstupní) kratších textů vzpomínkových a, řekněme, úvahových. Knihu vydalo nakladatelství Galén, grafiku a celkový vzhled vytvořili oni, fotky dělal Daniel Kaifer, skvělý fotograf z Horské Kvildy (rodák z Písku – pozn. red.).

Vycházejí ty vzpomínkové a úvahové texty z nějakých dobových deníků, nebo jsou současné?

Původní koncept měl vyjít z asi před 15 lety rozepsaného a nedokončeného knižního rozhovoru mezi mnou a hudebním dramaturgem Rádia Proglas Milanem Tesařem. Chtěl jsem část svých tehdejších odpovědí použít, ale nakonec jsem všechno přepsal.

Napsal jste hodně písní, studoval jste skladbu a tvorbu textu… Dá se nějak slovy vyjádřit, co by měla píseň mít, aby byla dobrá?

Dobrá, nebo aby se líbila? To jsou často dvě diametrálně odlišné věci. Ve škole, do které jsem chodil, jsme se učili řemeslu. Bach říkal svým žákům, že talent jsou dvě procenta a pracovitost zbylých 98. To ale není pravda a on tím prostě vyzýval své žáky k pracovitosti a taky k nim byl laskavý a nechtěl, aby se vedle něj cítili blbě. Protože talent se naučit nedá.

Kritéria dobré písně se tedy nedají popsat?

Kdybychom si definovali kritéria dobré písně, tak bychom pak podle nich všichni bez námahy psali jen samé dobré písně. Jenže to se neděje, protože dobrou píseň nelze předem naplánovat. Navíc, dobrou pro koho? Pro posluchače, pro nás jako autory osobně, nebo pro Království nebeské? Když budeme při psaní myslet pořád jen na to, aby píseň byla pro všechny nějak dobrá, zaručeně napíšeme dost blbou.

Podle čeho ale třeba poznáte, jakou píseň vyřadit?

Jiří Suchý mi jednou říkal: „Víte, jak se pozná talent? Že talentovaný člověk dokáže poznat, co z toho co napsal je blbý.“ Talent se naučit nedá, jen to řemeslo. Píseň by měla mít nějaký silný vstup a tu sílu si udržet až do konce, vnitřní rytmus, tep krve, magie opakování je člověku blízká od prvobytně pospolné společnosti, a pak nějakou silnou pointu… Po celou dobu existence formy tam tyhle základní věci jsou, od středověkých francouzských písní po dnešek. Ale k tomu všemu se ještě musí připojit inspirace, něco darovaného shůry.

Asi jste v začátcích tvorby měl i nějaké vzory… V knížce zmiňujete například dvojici Simon a Garfunkel. Kdo další vám byl inspirací?

K tomu Paulu Simonovi hned pak Bob Dylan, Leonard Cohen, Joni Mitchell, Vláďa Merta, Neil Young, Vladimír Vysockij, Vlasta Třešňák, Jacques Brel, Bulat Okudžava… ti asi nejvíc.

Posloucháte současný český folk?

Moc ne. Pokud se ptáte na mladé české písničkáře, líbí se mi některé věci Filipa Pýchy nebo Kitchena a taky Honzy Žambocha. Mám moc rád písně Petra Linharta, Petr je samozřejmě mladý český písničkář, akorát že mé generace, ale to si neprotiřečí.

Z píseckých muzikantů asi pro vás byl důležitý Roman Dragoun?

Roman – to je prostě úžasné, co dělal a dělá, kdyby se narodil jindy a jinde, třeba v Anglii, tak z něj byla světová hvězda. Neznám současné písecké talenty. Nemám moc čas někam chodit a seznámit se s nimi. Dá se říct, že v Písku bydlím, ale nežiju tu.

Nikdy vám nezáleželo na zaměstnání, celý život jste pracoval manuálně a píšete, že to byla vždy jen kulisa k tvorbě… Nelitujete, že jste více neusiloval o to, abyste se živil muzikou?

Před rokem 1989 to fungovalo tak, že pro jakékoliv i amatérské veřejné vystupování musel být hudebník registrován u odboru kultury ONV a to na základě takzvaných přehrávek, zkoušek, u kterých komise posoudila kvalitu, ale hlavně ideovou nezávadnost umělce a jeho repertoáru. Písecký odbor kultury mne k nim, zřejmě na základě mé závadnosti, dokonce ani nepřipustil. Paradoxně v roce 1985 jsem pak dostal nabídku od profesionální kapely Minnesengři, s níž jsem hrál několik let takzvaně profesionálně. Akorát že mne to neživilo.

A pak po roce 1989, kdy se mnoho do té doby zakázaných muzikantů dralo na výsluní, jste do toho vlaku nenastoupil…

Začátkem devadesátých let jsme napsali a vydali s básníkem Ondřejem Fibichem folk-rockové oratorium Královna severních záseků. Hrál jsem tehdy také, trochu jako host, s bluegrassovou kapelou Sem Tam a nahráli jsme album Na ostří nože, na němž je několik mých písní. Snažil jsem se už tehdy o vydání nahrávek Minnesengrů se ztracenou zpěvačkou Pavlínou Braunovou, kde je mých písní většina. To se ale podařilo vydat až mnohem později (zpěvačka beze stopy zmizela 6. srpna 1988, folkrockové album původních archivních nahrávek jejích písní vyšlo pod názvem Bílé místo v roce 2013 – pozn. red.). Nezdálo se mi tehdy, že bych měl velké množství nějakých, alespoň subjektivně, důležitých písní. Ty přišly až po určitém zlomu v roce 1997. Také o něm píšu v knize Dosud. Ale s těmi vlaky mířícími na nějaká výsluní máte pravdu. Nikdy jsem neměl povahu, dokonce mi bylo a je dost odporné se někam cpát. Věřil jsem, že pokud jsou mé písničky kvalitní, kvalita se prosadí sama. To je, samozřejmě, strašná naivita. Obecně řečeno, kvalita má neoddiskutovatelnou váhu, o tom není pochyb. Jenomže ne ve vlaku mířícím na výsluní. Ale byly mé písničky vůbec kvalitní? Nevím. A jsou ty dnešní? Nevím, ale nemohu jinak, než na nich stále pracovat. Takže jsem pak stále pracoval, většinou sám, na opravdových výsluních i v opravdových deštích a vánicích jako lesní a luční dělník. Umožnilo mi to a stále umožňuje napsat v té samotě spoustu písní. Zároveň je pravda, že práce v lese s motorovou pilou a křovinořezem mi za těch 35 let skoro zničila ruce, takže se mi mnohem hůř hraje.

Té těžké práce proto asi litujete…

To určitě ne, v kanceláři bych ty písničky nenapsal. A kdybych se proslavil a živil se dnes jen hudbou, kdo ví, třeba bych byl ve své slávě tak odtržený od života, že bych už neměl co říct. Mám, bohužel, u některých mých slavných kamarádů trochu tenhle pocit.

„Člověk se rodí za život několikrát,“ – píšete v knížce…

A taky několikrát umírá. Člověk přece občas po nějakém silném impulsu či události, nebo třeba po setkání s důležitým člověkem, který mu změní pohled na svět a život, začíná žít jinak, jako kdyby se právě znovu narodil. A umírá, když tyhle živé věci v něm najednou zemřou. Třeba rozvod je malá smrt.

Ve vašich písních často zaznívají globální témata – válečné konflikty, vyprázdněný konzumní život, terorismus… V čem dnes vidět naději pro budoucnost, pro generaci našich dětí?

Filozof Martin Heidegger řekl v jednom rozhovoru: „Už jenom nějaký Bůh nás může zachránit.“ Nemám moc, co dodat. Ekonomika nás nezachrání. Arabský svět je pro nás nebezpečný. Protože, myslím si, má vnitřní sílu ve své ideji, ať je ta idea sebezrůdnější či sebenesmyslnější, alespoň z našeho pohledu. Ale je to, ať chcem či nechcem, duchovní idea. A tahle silná idea ho spojuje. Za ideu lze položit život. Ekonomický růst žádná idea není. Půjde někdo položit život za Mezinárodní měnový fond?

Kde hledat tu ztracenou ideu, víru, Boha, aby to nebyla modla konzumu, o které zpíváte v písni Otče noci? V modlitbě, v církevní komunitě?

No, nevím, kde jinde hledat Boha než v Bohu. Tím nemluvím o náboženství. Na Golgotě náboženství zavraždilo Boha, myslím si. Mezi vírou a náboženstvím je diametrální rozdíl. Český barokní básník Fridrich Bridel psal, že Nebe nám zakrývá Boha. A mistr Eckhart říkal: „Bůh není dobrý. Kdyby byl dobrý, mohl by být lepší…“ Ale ani nejde nutně o to, být věřící. Ale žít a jednat ve shodě se svou bytostnou podstatou, se svým hlubinným Já, se svým Nadjá, či jak kdo nazýval to, co je stejně nakonec, a od počátku, Boží hlas v nás. Každý přece v hloubi duše ví, že lhát, krást a vraždit moc životu nesvědčí. Naše duše to ví. Náš duch to ví. Odkud asi? Ne že bych já uměl takhle žít. Všichni hledáme nějaký bezpečnostní štít, nějakou bezpečnou ulitu, ve které se můžeme schovávat. Být příznivcem politické strany, fanouškem fotbalového klubu, členem církevního společenství, nadšencem alternativní duchovní scény a alternativního léčitelství. Mé ego si našlo folkové písničky. Ohromný český mystik Eduard Tomáš učil: Odstup od sebe a podívej se na sebe z třímetrové výšky. A pak se ještě z dalších třech metrů podívej na toho, který se na tebe dívá. To mi moc pomáhá při tom hledání vlastní podstaty. A taky to ego je pak dost legrační.

A na co nového se od vás můžeme těšit?

Netěšte se, ať nejste zklamaní (smích)… No, doděláváme album, které by mohlo vyjít letos na jaře. Jsou to písně napsané a nahrané už kolem roku 2000. Některé jsme nechali v původní podobě, některé jsme nahráli znovu.

Co je pro vás nejdůležitější při psaní písní?

Úplně jednoduše – milost Boží. Znalost řemesla je podmínka nutná, ale nepostačující. Zajímá mne až ta k řemeslu přidaná hodnota. Nejhorší v umění je „vědět, jak se to dělá“ a na tom skončit. Všiml jsem si toho i u některých slavných básníků – do určitého bodu jejich životní tvorby to bylo skvělé, inspirované, a pak to najednou přestalo být zajímavé, protože ani ne už stejné, ale jen odvozené.

Ale z druhé strany přece existuje autorský rukopis, typické znaky, autor si prošlapává své cesty, které pak třeba využije znovu a trochu jinak…

Ano, souhlasím s vámi. Ale to co mám na mysli, je otevřenost nové inspiraci, nepřekážet tím „vím, jak se to dělá“ všemu novému, co by mohlo přijít.

Má mít dílo nějaký cíl? Napsal jste, že „umění mění člověka“…

Když se podaří najít, zachytit v díle nějaký odlesk absolutní krásy, tak co víc chtít. Když přece velký ruský filozof 19. století Vladimir Solovjov říkal, že krása není kategorie estetická, ale etická. Dál se nabízejí už jen velká slova, do kterých se mi nechce. Mám strach, že se mne teď zeptáte: „Proč jsme tady na světě…“

Proč jsme podle vás tady na světě?

To, naštěstí, nikdo neví. Naštěstí. Kdybychom to věděli, určitě bychom, jako lidstvo, přišli na lepší cíl a stočili kormidlo jinam. Tedy každých dvacet let jinam. Jen si tak pro sebe myslím, že jestliže svět vznikl pádem do hmoty, tak smyslem musí být hledat skrz tu hmotu cestu ven z toho pádu – zušlechťovat hmotu. Třeba ten prach jímž jsme a v nějž se obracíme.

Pomocí umění…

Pomocí všeho, ale umění by v tom mohlo hrát velkou roli, právě skrze krásu.

Patří do písní patos?

Ať si o tom myslíme, co chceme, prostě v mnohých písních je. Národní hymny jsou ve většině strašně patetické. A jsou hymnami proto, že v určitém historickém okamžiku měly obrovský význam v procesu nějakého národního sebeuvědomění. Vy se ale asi ptáte, zda patos patří do běžných písní. Otázkou je, co je patos. Bývá chápán jako přehnaný způsob projevu, vzrušený, vzletný, nepřiměřeně dojemný. Ten je v českých písních oblíben pouze při politických převratech a hokejových vítězstvích a to vždy po velmi krátkou dobu. Pak se okamžitě přehoupneme na opačnou stranu dělání si srandy úplně ze všeho. Což je krásný, miluju českou vtipnost, ale zároveň je to projevem nechuti k činu, alibismu. Pro mne stojí smysluplný patos někde mezi těmihle dvěma extrémy. Jako schopnost a chuť podívat se skutečnosti z očí do očí v její rovině. Nikoli male zespodu vzrušeně a vzletně, v dojetí sami sebou. Ani v machrovské zesměšňující přezíravosti, která není nadhledem, ale pravidelně projevem slabosti. Ten pohled z očí do očí mi v českých písních trochu chybí.

Zároveň dílo svého autora přesahuje…

Ano, dílo je chytřejší než jeho tvůrce. Obzvlášť, když je inspirované. Je chytřejší právě o tu přidanou hodnotu inspirace shůry, o které jsme už mluvili.

Může běžný člověk něco dělat s nynější depresivní globální situací?

Myslím, že to, co vždycky. Žít každý sám co nejlépe podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, což třeba člověku nedovolí někoho zabíjet. A hlavně tohle všechno dokud je čas, doba na nás čekat nebude. Dokud jsme natolik svobodní, že můžeme svůj život tvarovat podle své vůle a ne pod nějakým lisem totality jakékoli formy. Myslím, že to není málo, snažit se žít slušně a vychovat dobře své děti. Kdyby se tomu paní Putinová věnovala, mohli jsme být jinde. O staré paní Trumpové ani nemluvě.

Část lidí dnes jde do jakési vnitřní emigrace, ať už dovnitř sebe sama nebo do nějaké komunity, kde může žít v klidu a pohodě…

Za komunistů ta vnitřní emigrace byla nutná, abychom si uchovali alespoň nějakou integritu. Ale teď je přece situace jiná. Jsme pořád ještě svobodní. A opravdu svobodní znamená jedním dechem i odpovědní a silní. Jinak si pleteme svobodu s anarchií, zvůlí a chaosem. A tak mi vnitřní emigrace dnes připadá jako únik, útěk. Útěk před vlastní odpovědností a rezignace na vlastní sílu. Čili vnitřní vzdání se svobody. Jak lákavé pro každého agresora nebo parazita, který by si nás chtěl ochočit či zotročit. A tak budeme dost možná zastřeleni na útěku. Ale ne na útěku z koncentráku či vězení jako naši otcové a dědové, ale z vlastního bytu, kde jsme měli chránit své děti. Já vím, že se teď vyjadřuju dost vyhroceně a příkře. Jenže mám obavu, že doba je velmi vyhrocená, aniž si to uvědomujeme do všech důsledků, a svah, na němž se pohybujeme, velmi příkrý. A i když si člověk sebelépe obhájí vnitřní únik, vnější svět ho stejně dožene. Nevyhne se tomu, že se za chvíli může střílet i za jeho okny a jednou mu střely vyrazí i to jeho okno. Kde je hranice mezi vnitřní emigrací a rezignací na všechno?

Anebo na možnost jedince něco změnit… Protože co může dělat? Jít do politiky?

Pokud by si byl jist, že je schopen tam být něco platný, tak jo. Ale pokud ví, že by ho ti profesionální političtí boxeři poslali už v prvním kole k zemi, tak to smysl nemá. Ale člověk může učit děti ve škole, starat se o nemocné v nemocnici, nebo o zdravé, aby neonemocněli, pracovat kdekoli, v lese, v dolech, o něčem rozhodovat nebo něco řídit z kanceláře, dokonce může dělat i takovou téměř zbytečnou a směšnou věc, jako psát písničky, a nenechat se poslat k zemi. A pak jít k volbám. K volbám, dokud jsou svobodné. K volbám s jasnou hlavou a ne se zakomplexovaným bolestínstvím. Odmítnout iluze, jasně si stanovit ideu a neopouštět ideál. Tahle tři velká I mám rád. No, to jsme se dostali nějak dost daleko. Přece jsme chtěli tímhle rozhovorem pozvat spřízněné duše, což jsou i ti, kteří s námi nesouhlasí, ale jsou schopni s námi mluvit a na něčem se společně domluvit, prostě chtěli jsme všechny čtenáře pozvat na první čtení z mé knížky Dosud do písecké knihovny v pondělí 22. ledna v 17 hodin. Zazní i pár písní. Tak přijďte, přátelé, jestli chcete. A jestli nechcete, nechoďte. V takhle svobodném světě pořád ještě žijeme.

Ptali se Jan a Eliška Wdowyczynovi a Zdenka Jelenová

Fotogalerie k článku

Dokumenty k článku

• 2401 SMRZ-stránka001 (1).jpg (JPG, 793.5 kB)
• Plakátek - čtení Jiří Smrž (JPG, 443.3 kB)