Písecký svět

Jiří Ježdík pochází z Prahy a jako farář píseckého sboru ČCE působí sedmým rokem. Po průmyslovce se rozhodl pro studium medicíny, ale po prvních semestrech na lékařské fakultě nakonec zvítězila touha po studiu na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Toužil spojit znalosti z medicíny s teologií, nadchl se pro bioetiku. Svou specializaci si doplnil tříletým studiem teologie v Ženevě a podle potřeby během studií manuálně pracoval. Jako učitel náboženství na Evangelické akademii se seznámil se svou budoucí manželkou, profesí učitelkou výtvarné a hudební výchovy, s níž také odešel sloužit ke svému prvnímu sboru do Písku.

 

Pane Ježdíku, co považujete za své poslání?

Kromě teologie mě zajímají otázky spojené s bioetikou a širší záběr aplikace teologie do veřejného života společnosti. Svou roli vidím jako službu odhalovat druhým bohatství Bible a Božího slova, protože tam jsou odpovědi na otázky, které si lidé často kladou. Z vlastního pozorování se mi však zdá, že odpovědi hledají jinde.

Jaká byla vaše cesta k povolání duchovního?

Bylo to postupné, nejprve jsem studoval průmyslovku, ale vytkl jsem si za cíl jít na medicínu. Chtěl jsem být lékařem a pomáhat lidem v nemoci.  Po maturitě jsem pracoval v nemocnici jako sanitář a až po několikáté jsem se dostal na lékařskou fakultu. Studium mě ale nezaujalo tak, jak jsem si představoval. Je to taková velká suma informací, kterou je potřeba zvládnout bez hlubšího zamyšlení, ke studiu se přistupuje technicistně. Chyběl mi tam celkový pohled na člověka, více antropologie. Zároveň jsem v té době v sobě objevil touhu studovat teologii. Měl jsem v sobě dva směry, chtěl jsem zůstat věrný tomu původnímu a vystudovat medicínu, ale nakonec se to na těch vahách převrátilo a převážil směr teologický. Proto jsem po prvním ročníku medicíny udělal zkoušky a přešel na teologickou fakultu. Mojí touhou bylo spojit teologii a medicínu, v té době u nás vznikala bioetika. To jsou otázky etiky, na které odpovídá Bible. V té době působil na protestantské teologické fakultě v Ženevě profesor Fuchs a já jsem si dal za cíl tam studovat. Chtěl jsem být učitelem náboženství, abych lidem nesl zvěst Bible, cesta faráře se přede mnou otevřela až později. To všechno se mi splnilo a jsem za to moc rád. Mohl jsem jít studovat do Ženevy. Při studiu teologie je vždycky dobré zjistit, jak to dělají jinde, jak funguje církev ve společnosti, jak se staví společnost k církvi, prostě poučit se z toho, co je jinde inspirativní, třeba i se snahou neopakovat chyby.

Jaké práci jste se věnoval po studiích?

Když jsem dokončil teologickou fakultu, vrátil jsem se do Prahy, krátce jsem učil francouzštinu, ale hned na to se mi otevřela možnost učit na Evangelické akademii střední odborné škole (SOŠ) a VOŠ práce v Praze. Tam jsem byl učitelem náboženství, etiky a filosofie. Ta práce se mi líbila, ale byl to jen zástup za mateřskou dovolenou. V té době jsem silně pocítil povolání k farářské službě, přihlásil jsem se tedy na vikariátu naší církve na roční přípravu na kazatelskou službu. Tam jde o to převést všechno to, co se člověk naučil, do praxe. Absolvent je pak vyslán sloužit jako farář v určitém konkrétním sboru. Svou cestu jsem tak trochu předjímal a ona se mi postupně naplňovala, aniž bych znal její itinerář. Za to jsem Pánu Bohu velmi vděčný. Naučil jsem se také hodně profesí, to je dobrá zkušenost. I studium v Ženevě jsem si sám financoval z vlastní brigády.

Vaše žena s vámi sdílí poslání faráře?

S ženou jsme se potkali na Evangelické akademii. Vystudovala pedagogickou fakultu a na Evangelické akademii vyučuje výtvarnou výchovu, hudební výchovu, dějiny umění, arteterapii apod. Vzali jsme se a já jsem začal sloužit zde v Písku jako farář. Náš model je takový, že jsme vždy určitou dobu intenzivně spolu a pak zase intenzivně pracujeme každý na svém. V začátku moje žena vedla naši nedělní školu, díky ní se to rozjíždělo. V naší církvi je taková tradice, že nedělní bohoslužba začíná společně a po modlitbě a první písni děti odchází do nedělní školy, kde mají svůj program a vzdělávají se v náboženství. Pak se všichni sejdeme a při kávě a čaji sdílíme po bohoslužbě společné povídání. Je to čas pro reflexi, je to velmi svobodné a otevřené.

Jaký je dnes váš písecký sbor?

Jsme sice pomenší sbor, aktivně se účastní asi třicet členů, ale jsme sbor konsolidovaný. Každý z bratří a sester se nějak angažuje ve veřejném, politickém i kulturním životě. Jsou to všechno rodáci a jejich osobní historie spojená s Pískem je ohromná, poučná a zajímavá. Sbor považují za svůj a starají se o něj, podporují ho i finančně, což je v dnešní době také výraz víry. Ze dvou třetin jsme samofinancováni. Okruh členů je ale větší, sborové dopisy rozesílám asi na 150 adres. V devadesátých letech byla doba vzedmutá a lidé hledali, proto jsme měli velký počet sympatizantů, asi 450. Pravidelně se u nás konají nedělní bohoslužby a biblické hodiny, kde probíráme texty pro nedělní kázání. Jdeme dál za hranice naší bezprostřední zkušenosti v životě. To podporuji a připadá mi to zdravé. Jde o určité překonávání bariér a předsudků, kterých je v nás mnoho. Je tu i určitý ne příznivý pohled na církev ve společnosti, tak to je a my vnímáme realitu. Postupnou prací a otevřeností ke společnosti, chceme přesvědčit, že je možné rozbořit předsudky, které tady jsou a lidé za ně ani nemohou.

Vaše církev se tradičně angažuje v sociální oblasti, jak je to v Písku?

Jsme partnerským sborem pro Středisko Diakonie Blanka, která provozuje Domovinku, kde je poskytováno bydlení a péče potřebným. To je také tradice naší církve, Diakonie je asi druhou největší neziskovou organizací v republice, celkem provozuje na 33 středisek (110 zařízení) po celé republice. Jako farář jsem jednak v dozorčí radě střediska, zároveň mám na starosti organizaci bohoslužeb, které tam probíhají ekumenicky. Ekumena v Písku je skutečné příkladná, jednotlivá společenství spolupracují a vytvářejí jednotu. Je to krásné, přátelské a dělné. Pravidelně jednou týdně se v Domovince s klienty scházíme na biblické hodiny. Je to zcela otevřené a zážitkové, aby jim to pomohlo v jejich potřebách ve stáří a nemoci, kdy bilancují svůj život. Je zajímavé vidět, jak v nich víra pracuje a pomáhá jim. Diakonie vždy sloužila v dobrém slova smyslu jako výkladní skříň naší církve. Má fakticky realizovat otevřenost a vyjití ven k potřebným. Síla k takové službě pramení z křesťanské lásky a Diakonie je živým projevem víry. Úžasná je tam ta domácí atmosféra a lidé se tam cítí dobře. Některým je i devadesát let a jsou díky té atmosféře tak aktivovaní, že jim to stále myslí a pálí.

Ve vašem sboru se každý týden konají setkání Anonymních alkoholiků, jak to funguje?           

S tím začal už můj předchůdce. Jedná se o skupinku lidí, která je samonosná a samopodpůrná, můžeme říci i samouzdravující. Pravidelně se schází 8 až 12 lidí, někdy je jich i 15. Sjíždějí se sem k setkání i z jiných měst a je tady určitá anonymita. Navzájem se podporují v boji proti závislosti. Když se jim člověk přiblíží, pozná, že to není jen jejich problém, ale obecný problém. Bojují s ním, protože si ho uvědomili a odrazili se ode dna. Procházejí dvanáct duchovních kroků na základě víry, ten princip vznikl v Americe. Tito lidé jsou svědectvím toho, jak nepropadnout závislostem, kterých je kolem nás hodně. Oni zašli trošku dál, jsou na cestě a jejich zkušenost se týká i ostatních lidí. U nás cítí zázemí a podporu, já mezi ně přicházím jako host a přes velkou otevřenost a přátelství se překračují hranice mezi námi.

V Písku jste sedmým rokem a sbor Vás volbou potvrdil ve funkci faráře až do roku 2023. Jaké jsou Vaše cíle a vize v rámci sboru?

Na začátku mého působení bylo cílem oživení sboru a touha předávat život společenství dál mladší generaci. V těch prvních letech se něco nastartovalo i díky mé ženě, která pečovala o nedělní školu. Pak děti povyrostly nebo se odstěhovaly, ale teď máme zase více dětí a otevřeli jsme znovu výuku náboženství. Každý rodič chce dát dětem to nejlepší, obdarovat je něčím do života. Byl bych rád, kdyby vešlo do povědomí, že základem je také křest a náboženské vzdělání, které u nás není nijak bigotní a přísné, ale je věrné Bibli a předávané zážitkovou formou, přiměřeně mentalitě a věku dítěte. Každá z píseckých církví je něčím živá a má svá specifika. U nás je to už od poválečných let tradice zaměření na lidi zralejšího věku, kteří zde nacházejí své zázemí a posilu. Hodně to pro ně znamená, sbor chápou jako svou duchovní rodinu. A to je i moje role faráře sboru, předávat touto formou život sboru dál. Proto se členové našeho sboru setkávají i v týdnu, navštěvují se.  To je součástí všedních dní každodennosti a zásadních mezilidských vztahů. Je-li potřeba někomu pomoci a navštívit ho, tak se tak děje. V tom je také důležitá přítomnost evangelického sboru v Písku, tak se projevuje navenek. Snažím se o to jako pastýř pečovat.

Jaké další aktivity evangelický sbor vyvíjí?

Je tady také velmi silná skautská tradice. Naši členové vedou skautský oddíl, scházejí se na půdě sboru, před Vánoci zpívají před radnicí u stromku koledu. I zakladatelé skautingu a současně členové našeho sboru, ti nestoři, dodnes žijí skautským životem. Máme i sborové pěvecké kvarteto, které o Vánocích a Velikonocích doprovází liturgicky bohoslužby. Při některých příležitostech u nás doprovází také mladá ekumenická kapela, kterou vede MUDr. Boček a hrají v ní mladí lidé z římskokatolické i z naší farnosti. Je to hezká ekumenická tradice. Tradičně hrajeme také vánoční divadlo, kde se snažíme divadelní a hudební formou dát zaznít vánoční zvěsti. Během školního roku jsme nacvičili pohádku a hráli jsme divadlo v mateřských školách a v Diakonii. Významné je pro nás také to, že v našem objektu působí Inkano a Naděje. Jsme rádi za tyhle neziskové organizace. Cítíme, že pracují dobře a smysluplně a máme z toho radost.

Jaký máte vztah k Písku?

Můj vztah k Písku je velmi osobní. Moc se mi líbí město, atmosféra Písku. Mám rád písečáky, jsou velmi milí a vstřícní. To byla naše první zkušenost s ženou, když jsme sem přijeli, a ta se nezměnila. Jsme překvapeni štědrostí kulturních nabídek a všeho, co Písek skýtá. Po třech měsících, kdy jsem si v Písku zvykal, jsem najednou pocítil, jako by to bylo moje město.

Vaše církev byla tradičně angažovaná i v totalitní době. Jak dnes vidíte roli evangelického sboru ve veřejném životě města?

U našich lidí cítím hrdost na vlastní město i na postavení evangelického sboru. Určitě má sílu a politickou angažovanost udělat i něco dobrého pro město, přenést hodnoty víry do veřejného života. To není něco špatného a špinavého, je to důležité. Než si stěžovat, raději se o něco zasadit. To je evangelíkům vlastní a i tady jsem to u našich členů našel. Rád bych v této tradici pokračoval. Naši členové například zavedli tradici, že se pravidelně scházíme u pomníku Milady Horákové. Připomínáme si výročí její smrti, protože zemřela jako mučednice a zanechala veliký odkaz. Vidíme to jako příležitost něco nového říci do dnešního života. Je to určitá výzva, memento, historická paměť je důležitá. Spolupracujeme s obchodní akademií, připomínáme si protifašistický a protikomunistický odboj. Snažím se vždy promluvit slovo, naději, posilu k tomu dobrému, co se odvíjí ve veřejném životě. Oslovuje to především mladé lidi a tomu jsem rád.

Chcete připojit nějakou pozvánku?

Rád bych pozval píseckou veřejnost na velikonoční bohoslužby, které bude i letos tradičně doprovázet naše pěvecké kvarteto.