Písecký svět

Paní Pixová, jak jste se vlastně dostala k psaní?

Od mládí jsem si ráda četla historické knížky. Ale nikdy bych si nepomyslela, že je budu sama jednou psát. Začalo to úplně nenápadně. Nejprve jsem psala rodinný rodokmen a kroniku, později i obecní kroniku. Pak jsem jednou viděla v Píseckých Postřezích nabídku pro externího spolupracovníka a řekla jsem si, že to zkusím. Začala jsem psát publicistické články, kde se historie propojovala se současností. U novinářské práce jsem pak nějakou dobu zůstala, tím jsem získala zkušenosti a vypsala se.

Jak vznikla vaše první kniha?

První impuls mi dal pan Jiří Fröhlich z Prácheňského muzea. Řekl mi, že když píšu o mlýnech, měla bych napsat o mlýnech na Blanici. Tím mi nasadil brouka do hlavy a začala jsem to zkoušet. První knížku jsem měla připravenou několik let, než došlo k jejímu vydání. V tu dobu už jsem měla připravené materiály i na další knihu. Ale zjistila jsem, že při zaměstnání se to nedá dělat. Při novinářské práci bych žádnou knihu nenapsala, protože je to časově náročné. Musím jezdit na místa, o kterých píšu, za pamětníky a majiteli objektů i do archivů. Proto jsem se psaní začala věnovat naplno a stalo se mi profesí.

Kolik mlýnů jste už zpracovala?

První knížku o mlýnech na Blanici jsem začala psát od soutoku s Otavou nahoru proti proudu, protože tahle místa nejlíp znám. Sama pocházím z Putimi a venkov je mi blízký. Postupovala jsem dál proti proudu až k šumavskému prameni a ukázalo se, že informací se dá sehnat dost a že se všechno do jedné knížky nevejde, celkem tam bývalo až 49 mlýnů, jen Vodňany jich mají 12. Proto jsem se rozhodla Blanici rozdělit do tří knih. Pak mě rodáci požádali, abych napsala i o mlýnech na Zlatém potoce. Strunkovický mlynář se nabídl, že mě tam provede, a byla z toho další kniha. Psala jsem také o píseckých mlýnech. Díky tomu se mi dostaly do ruky celoživotní vzpomínky píseckého mlynáře Jaroslava Knotka, které byly natolik zajímavé, že jsem je vydala jako samostatné Paměti mlynáře. Často mě pamětníci oslovují, abych napsala i o mlýnech v jejich regionu.

Co vás na takovém bádání vlastně baví?

Je to trochu jako detektivka, protože chcete přijít na kloub tomu, jak to dřív bývalo, a stále něco objevujete. O mlýnech zatím nebylo moc napsáno, a tak si musím všechno sama zjišťovat. V matrikách hledám stranu po straně informace o mlynářích a z nich sestavím celé rodokmeny. V archivech někdy najdu další dokumenty od 18. století. Pak navštěvuji majitele mlýnů, kteří jsou většinou potomky původních mlynářů, a povídám si s nimi. Většina mlýnů ukončila provoz v padesátých letech, kdy se výroba soustředila do větších zařízení. Mlynáři v nich obvykle směli i nadále bydlet, ale časem si museli najít jinou práci. V současných mlýnech je většinou mlýnice prázdná, v některých se ještě dochovalo zařízení, obytné části jsou obvykle zrekonstruované k bydlení.

Máte k mlýnům osobní vztah?

V Putimi je mlýn a ostrov, kde můj otec dělával skladníka v době, kdy tam hospodařilo družstvo. Jako dítě jsem za ním chodila a vždycky mi to tam přišlo tajemné a romantické. Stejný pocit mám z mlýnů dodnes, a proto jsem se zajímala o jejich osudy a začala o nich psát.

A setkala jste se s tím, že by v mlýnech opravdu bylo něco tajemného?

Jen v jednom v mlýně ve Sviněticích u Volyně jsem se dozvěděla, že tam straší. Podle nových majitelů, kteří mlýn koupili, se tam ozývají podivné zvuky a dějí divné věci. S pohádkami a legendami zřejmě nejvíc souvisí to, že mlýny často stávaly na odlehlých místech. Říkalo se, že mlynáři byli často bohatí lidé. Na společenském žebříčku stáli o něco výš. Na druhé straně ale také museli často řešit nemalé problémy, například s velkou vodou.

Jakým dalším tématům se věnujete?

Stále ke mně přicházejí nová témata. S panem Fröhlichem jsme společně psali o řece Otavě mezi Strakonicemi a Pískem. Další knihu jsem zaměřila na známou rekreační oblast kolem Smetiprachu a v současnosti připravuji druhý díl, ve kterém pokračuji po proudu Otavy až ke Zvíkovu. Další samostatné téma jsou zámečky a tvrze, kde jsem se nejvíc zaměřila na poslední majitele před rokem 1948, přes období socialismu až po dnešek. Současní majitelé mají nelehký úkol starat se o tak náročné stavby. Většinou tam i bydlí, ačkoli to není moc komfortní. Takové prostory lze málokdy vytopit. Dodnes jsem zpracovala 18 zámečků, ale stále jich mnoho zbývá.

Co vás na téhle práci nejvíc baví?

Většinou napíšu jednu knihu ročně. V létě a na podzim jezdím za pamětníky a zimu věnuji psaní. Povídání s pamětníky je moc zajímavé, ale také poměrně vyčerpávající. Nejvíc mě baví, když mám všechny podklady shromážděné a můžu začít psát. Tvořím příběh, a to je zábavné.

 

rozhovor M.Myslivcová

Redakce Písecký svět