Písecký svět

Jaroslav Šedivý: „Na to se těžko odpovídá stručně. Když všechno šlo normálně, bylo výborné. Ve třicátých letech minulého století jsem chodil do obecné školy v Miroticích, kde můj otec učil na měšťance matematiku, kreslení a rýsování, máma se o nás hezky starala a táta se zajímal o politiku jako sociální demokrat. V roce 1935 pomáhal odborářům z kamenolomu v nedalekých Kozárovicích udržovat v aktivitě dělníky stávkující za lepší pracovní podmínky. A v podzimních volbách toho roku byl zvolen v Miroticích starostou.
V měsících před mnichovskou krizí byl povolán v mobilizaci jako letec-pozorovatel k leteckému pluku v Olomouci, odkud po mnichovské prohře část pilotů odletěla do Francie. Táta mi později řekl, že nechtěl opustit rodinu. Po okupaci začal působit v ilegální organizaci Obrana národa, v dubnu 1940 vtrhli do našeho bytu tři gestapáci, byl jsem při tom, byl pak odsouzen na téměř tři roky do vězení. Bez peněz a z normálního života vykolejená máma se pak se mnou přestěhovala k dědovi, řídícímu učiteli v Čížové u Písku, který se pak o nás staral. To už jsem jezdil každý den do gymnázia v Písku a byla to pak doba plná obav, strachu, nadějí a starostí o každodenní život.
Táta se vrátil, měl štěstí, že byl v Drážďanech odsouzen ještě před likvidací Heydricha. K nám do Čížové přijeli první Američané, začali jsme skautovat, debatovat, tancovat. Po válce jsme se přestěhovali do Písku. V roce 1946 přišel do kin americký film Zasněžená romance s orchestrem Glena Millera a pomalu se skládala swingová generace. Swing jsme tancovali v horním sále hospody U zlatého kola na Malém náměstí. Hrál nám vynikající orchestr trumpetisty pana Kinkora. A do toho politické souboje, na ulici i ve škole, a pomalu jsme se připravovali na maturitu. Skládali jsme ji čtyři měsíce po únorovém převratu v roce 1948. Ještě před tím jsem pod vlivem svého otce vstoupil do KSČ.
Ještě jednu poznámku připojím. V Písku hned v létě 1945 začaly první skautské oddíly a touto cestou jsem získal dva životní kamarády. Byl to tenkrát student lesnické školy Mirko Bernas a s malířským náčrtníkem neustále chodící Radek Pilař. Ten mě též přivedl do kontaktu se svou skupinou několika mladších kamarádů výtvarníků, jako byl Jarda Papoušek a pozdější architekt Jestřáb, s nimi v partě chodil i básník „Píďa“ Brukner.“

• Co vás po střední škole přivedlo ke studiu na Univerzitě Karlově?

„Původně jsem se chtěl dostat k vojenskému letectvu. Hned po válce byl v Písku založen aeroklub, ve kterém jsem začal létat na bezmotorových letadlech. Ale kvůli slabému zraku mě po prvních prohlídkách ke zkouškám ani nepustili. Takže co studovat? Byl jsem z kantorské rodiny, a tak jsem si řekl, že půjdu studovat profesuru, vybral jsem si historii a ruštinu. Hlavu jsem si s tím moc nelámal, rozhodnutí bylo velice rychlé. Historie mě léta lákala. Když jsem to řekl doma, otec mě varoval, že mě to přestane bavit, že propadnu kantorské víře, že pánbůh ví všechno, ale pan učitel to ví líp. Přesto jsem se na filozofickou fakultu přihlásil a byl přijat.“

• Jak byste s odstupem času hodnotil svá studijní léta na fakultě?

„Ty čtyři roky 1948 – 1952 na pražské filozofické fakultě byly podivnou směsí nudy, ale i neobyčejných zážitků, a to vše na pozadí děsivé atmosféry první poloviny padesátých let; pro nás studenty, nebo dejme tomu pro mě, to byla léta jakési schizofrenie mezi takzvanou politickou uvědomělostí či v tomto případě spíše politickou disciplínou a vůní volného života vysokoškolského studenta humanitních věd. Byla to doba procesů a já byl členem komunistické strany, ale i doba studentských nevázaností, večírků a já vedle toho ještě hrál za fakultu basketbal. Za celá ta čtyři léta jsem nebyl zvolen do žádného výboru, do žádného fakultního orgánu, ačkoli jsem byl členem strany. Zato jsem byl hned v prvním ročníku předvolán před výbor naší dílčí organizace komunistické strany, který ovládaly tři starší kolegyně z vyšších ročníků. Byl jsem předvolán kvůli tomu, jak chodím oblékaný. To jsem se podivil. Mé krásné soudružky mně vytkly, že nosím golfky! Tenkrát byla móda, nebo snad to byla móda ještě z Písku, golfek se vzorem kostky, které se spínaly těsně pod koleny. No a ty soudružky mě upozornily, že bych neměl chodit oblékán jako anglický dandy. Jenomže já jsem jiné kalhoty ani neměl, a hlavně ty golfky byly velice pohodlné a příjemné.“

Jaroslav Šedivý po skončení studia krátce učí na škole v Jílovém u Prahy, pak ale dostává povolávací rozkaz k dvouleté prezenční vojenské službě. Po jejím skončení je přijat do Slovanského ústavu ČSAV, odtud pak přechází od roku 1957 do roku roku 1970 do Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomii. V šedesátých letech publikuje řadu článků o československé zahraniční politice, některé vycházejí i v zahraničním odborném tisku.
V rámci čistek po srpnu 1968 je vyloučen z KSČ a musí opustit své dosavadní zaměstnání. Krátce působí jako učitel na základních školách v Nuslích  a na Spořilově. V srpnu 1970 je zatčen a obžalován z podvracení republiky. Ve vazbě v pražské Ruzyni stráví půl roku. Díky milosti od prezidenta Ludvíka Svobody je mu původně nepodmíněný trest změněn na pětiletou podmínku. Sedmnáct let pracuje jako myč oken a výloh. Mimochodem, některé jeho příběhy, jak je vyprávěl svému příteli Milanu Kunderovi, inspirovaly tohoto spisovatele při psaní knihy Nesnesitelná lehkost bytí.
Počátkem roku 1989 odchází do invalidního důchodu, což mu umožnilo půl roku působit v Ústavu pro zahraniční politiku v Hamburku. Po „sametové revoluci“ se v prosinci 1989 stává poradcem nového ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera. Výrazně se podílí na jednáních o odsunu sovětských vojsk z Československa.

V červnu 1989 je prezidentem Havlem jmenován československým velvyslancem ve Francii, později působí jako velvyslanec, tentokrát už České republiky, v Belgii a Švýcarsku. V listopadu 1997 je jmenován ministrem zahraničí v Tošovského vládě. Zde se zasazuje zejména o začlenění země do evropského integračního procesu a připravuje republiku na vstup do Severoatlantické aliance.

Jaroslav Šedivý vydal za normalizace dvě knihy. Nesměl publikovat pod svým jménem, a tak mu pomohli takzvaní „pokrývači“. Pod jménem Yvette Heřtová vyšla kniha o povstání ruských děkabristů Pokořená revoluce, Jan Halada zase propůjčil jméno publikaci Metternich kontra Napoleon. Přispíval také do samizdatového časopisu Obsah a psal studie o mezinárodní politice, které se podařilo v němčině publikovat v Bonnu.

Už pod svým jménem vydal řadu knih: Černínský palác v roce nula, Tajemství a hříchy templářského řádu, Velvyslancem u Eiffelovy věže, Diplomacie je uměním kompromisu, paměti Mé putování zmateným stoletím, Osudné spojenectví.

V Písku přednesl několik přednášek v Prácheňském muzeu, v literární kavárně RW café a v Městské knihovně.

Na závěr ještě alespoň dvě otázky:
• Bylo vaše studium historie dobrý vklad do pozdějšího působení v diplomacii?

„Diplomacie je uměním kompromisu. V jednání každá ze stran sleví trochu, spokojen není nikdo, ale kompromisu je dosaženo. A pro jednání je vynikající znát historii zahraniční politiky, ale umět i z obecné historie najít příklady, jak na to.“

• Vydal jste své paměti pod titulem Mé putování zmateným stoletím. Nebojíte se, že současná zmatená mezinárodní politika povede k nepředvídaným katastrofám?

„Pokud se jednající strany odhodlají používat zmíněné pravidlo kompromisu, mohla by se mezinárodní situace i v konfliktních otázkách uklidňovat a řešit. Ale může to být i jinak.“

Vážený pane Šedivý, děkuji za milý rozhovor a přeji Vám k Vašemu životnímu výročí, aby Vás provázel stále takový vlídný úsměv i pro další časy.

Upřímně Irena Mašíková Konštantová

Vyšlo v tištěném Píseckém světě č. 20/2019.

Fotogalerie k článku