Písecký svět

Jaroslav Hübl (1945) začal fotografovat v roce 1967 a o rok později se stal členem Fotoklubu Jitexu Písek. Absolvoval kurz při Svazu českých fotografů u prof. Jána Šmoka a Institut výtvarné fotografie SČF. V 80. letech začal fotografovat ženský akt a portrét. Z vydaných publikací: Písek město mé, Písek město mé – chodec, Paříž má láska, Hübl Erotic Woman.

• Na úvod se samozřejmě nabízí otázka, proč jste přesedlal z milované Paříže do Londýna…

Do Londýna jezdím už od roku 1994, zatím jsem pořád shromažďoval materiály, zdálo se mi, že jich není dostatek. Až teď se mi podařilo udělat výběr, se kterým jsem spokojený. To trvá vždycky mnoho měsíců, než ty pravé záběry vyberu a uspořádám… Dlouho se v těch fotkách přehrabuji a hledám ty pravé. Jednu zcela zásadní jsem našel až těsně před uzávěrkou – záběr Marilyn Monroe skrz sklo jedné výlohy, který jsem vyfotil už před pár lety. Použil jsem ji na začátek knížky.

• Jde o podobný styl, který vykazují vaše záběry z Paříže?

Fotil jsem černobíle i barevně, protože Londýn, to je pro mne hlavně červená a černá. Jsou to zase hlavně lidi, ale jde o něco úplně jiného, než Paříž. Každé město má úplně jiný charakter, atmosféru.  Nečekané a nenahrané portréty, letmá setkání, zajímaví lidé v nejrůznějších náhodných situacích.

• Získal si vás Londýn, nebo zůstává Paříž srdeční záležitostí?

No samozřejmě, Paříž je stálice. Teď na podzim se tam zase chystám, už mám koupené letenky. Londýn je nádherné město, skvělá architektura, hodně se tam staví… Ale v Paříži, to je těžko vysvětlitelné, ale tam je úplně jiný život, tam to prostě miluju. Oproti tomu třeba naše Praha je překrásná, ale vypadá skoro bez života – tam fotit neumím…

• Úvod vám napsal fotograf Petr Velkoborský…

Jsem moc rád, že se k tomu kolega Petr Velkoborský, který je dnes částečně taky Písečák, uvolil – moc mu za to děkuji.

• Kolik času jste v Londýně strávil?

V Londýně jsem bydlel u jedné kamarádky, která také fotí, což mi dalo velkou volnost. Nechtěl jsem fotit klasické památky, to dělá každý, ale šlo mi o vystižení atmosféry… Zpracovával jsem fotky tak, aby to připomínalo klasický film. Sice už taky fotím digitálem, ale nemám ho moc rád.

• Lákají vás i jiná velkoměsta?

Samozřejmě, fotografoval jsem například Řím, Benátky, nebo drsné krajiny Skotka a Irska, tam je taky nádherně, nebo Bretaň… Rád bych v budoucnu dal dohromady jakousi monografii, soubor fotografií z různých etap mého života.

ZDENKA JELENOVÁ

Jubilejní – desátá (úvod ke knize)

Listuji maketou připravované knížky londýnských fotografií, v uších mi zní známé tóny Gershwinova Američana v Paříži a zamýšlím se nad dlouhou poutí svobodného (tj. komercí nepoznamenaného) fotografa Jaroslava J. Hübla. Cestou lemovanou devíti milníky samostatných publikací až k této – jubilejní – desáté. Věru příležitost k drobnému zamyšlení. Na samém počátku leží knížečka věnovaná „mému městu“, městu Písek, která se rodila v době našeho společného navštěvování Institutu výtvarné fotografie v Opavě.

 

O dvaadvacet let později, v roce 2010, se Jaroslav k tématice rodného města navrací a vydává knížku „Město mé – chodec“, vyznačující se výrazným výtvarným a graficky čistým uchopením obrazového sdělení. Humanisticky laděné vidění s důrazem na portrét a tak zvanou street fotografii je další silnou stránkou Hublovy fotografické tvorby. Dalo by se říci, že se v jeho fotografiích šťastně snoubí oba zmiňované proudy, jak o tom svědčí tři výpravné publikace věnované metropoli nad Seinou.

 

Bylo by jistě zajímavé, kdyby Jaroslav navštívil ještě jiné pulzující destinace: N.Y., Moskvu, Amsterodam a další. Leč buďme vděčni za to, že můžeme přivítat právě tuto jubilejní knihu, věnovanou Londýnu. Fotografie vzniklé v letech 2003 až 2010 tvoří mozaiku – spíše než postřehů – mozaiku vizuálních útoků přefiltrovaných a přetvořených osobností fotografa: „Takto jsem to viděl já, toto je obrazové sdělení o mé cestě anglickou metropolí“. Cestě, která je na počátku pouze neurčitým příslibem, zrcadlem, za kterým se otevírá neznámý a nový svět. Je na divákovi, jak se dokáže ztotožnit s fotografovou vizí a projít stejnou cestou.

 

Dovolím si udělat několik zastavení: „London Eye“, neboli Londýnské oko, můžeme spatřit na stovkách amatérských i profesionálních snímků, avšak toto symbolické spojení obou břehů Temže, kancelářské budovy britských poslanců a největší londýnské zábavní atrakce, je zcela ojedinělé. Za fotografií „zamřížovaných“ masek potkáváme další chodce, vnímáme atmosféru prostředí, narazíme na symboly starého i nového Londýna, navštívíme metro i Britské muzeum atd. atd. Barevná intermezza úměrně vyvažují černobílou klasiku jako třeba zkratkovitá „dopravní“ dvojstrana (str.42-43) nebo snad jediná (kromě již zmíněného Londýnského oka) turistická „ikona“, tak zvaná „okurka“, jejíž hypermodernost je vtipně doprovázena figurinami, připomínajícími nějaké sci-fi bytosti. Zobrazení legendární „Battersea“ elektrárny jakožto obrazu v obraze jakoby odráželo něco z pohnuté historie této unikátní stavby. Nadčasovou atmosféru Londýna (str. 71) nejlépe vyjadřuje fotografie osamělého muže stojícího nad vodním kanálem v jakémsi kamenném bludišti. A konečně rozloučení s Londýnem je symbolicky vyjádřeno poslední fotografií, připomínající obrovskou tlamu, navracející diváka do reality všedních dnů.

 

Závěrem bych rád knížce popřál, aby potěšila své čtenáře a Jaroslavovi ještě mnohá potěšení z dalšího tvůrčího hledání.

PETR VELKOBORSKÝ, Slavonice, 19. března 2016

VYŠLO V MĚSÍČNÍKU PÍSECKÝ SVĚT – KVĚTEN 2016.

 

Fotogalerie k článku