Písecký svět

Jak Buddha své učení předával dál a postupně se šířilo do celého světa?
Buddha nebyl jediný, měl studenty a ti měli studenty, kteří měli zase své studenty na té samé úrovni. A meditační škola, ke které „patřím“ je jedna z těch živých linií, kde se 2 500 let tato osvícená transmise nepřerušila. Hlavou naší linie je někdo, komu říkáme Karmapa, nyní máme 17. inkarnaci Thinle Thaje Dordže a jeho první inkarnace byla první vědomou inkarnací, která pokračovala v práci se svými studenty.

A ta první inkarnace, to byl přímo žák Buddhy?
Byl žákem Buddhy, ale mezi ním a Buddhou bylo těch 1500 let. On tam byl v inkarnaci jako bódhisattva Milující oči, v té době Buddhy, a pak se narodil o 1500 let později v Tibetu, mezi tím měl ještě nějaké další životy.

V buddhismu najdeme několik směrů, můžete je přiblížit?
Můžeme si to představit tak, že buddhismus obecně, na celém světě, se dá rozdělit do tří úrovní. To znamená, že předal tzv. malou cestu, pro lidi, kteří se hlavně chtěli zbavit svých vlastních problémů a chtěli od světa trochu utéci, chtěli se rozvíjet v bezpečném prostředí, těm předal učení Malé cesty neboli théravády. Ta obsahuje učení o tom, že to naše já, se kterým se tak ztotožňujeme se neustále mění, takže když ho začneme zkoumat, zjistíme, že je to iluze. A v okamžiku, kdy poznáme, že je iluzí, tak si sundáme ten terč ze zad, protože utrpení se děje skrze to, že se prožíváme jako někdo. V okamžiku, kdy se tohle rozpustí, tak tam zůstane jen bdělost. Nedojde k žádné sebedestrukci, ale zmizí to, co trpí, což je jen náš návyk. Ego se rozpustí. Rozpustí se ten jediný obláček na nebi a zbyde jen to krásné nebe.

Takže malá cesta je hlavně pro lidi, kteří se chtějí vyhnout problémům a dostat se mimo utrpení. Pak je Velká cesta, pro lidi, kteří chtějí to samé, být mimo problémy, ale zároveň chtějí udělat něco pro druhé, jsou to přirození altruisti. Když mají rodinu, nějakou komunitu, lidi ve firmě a tam se hodně rozvíjí soucit a moudrost. A nakonec je tzv. Diamantová cesta, což jsou odkazy, které přežily hlavně v Himalájích, mimo jiné i v Tibetu, ale také v Mongolsku, Nepálu, Sikimu. A tady, jak jste zmínil, bylo těch odkazů hodně, ale v Tibetu byly čtyři základní školy – Ňingma, Kagju – to jsme my, Sakja a Gelug. A tyhle školy pracují primárně s různými lidskými neosvícenými tendencemi, které lidé přirozeně mají a umožňují je transformovat v moudrosti.

Dalo by se říci s nevědomými tendencemi?
Klidně vědomými i nevědomými. Škola Ňingma je především pro lidi, kteří pracují s hněvem a pýchou, naše škola, Kagju, je především pro lidi, kteří pracují s touhou. Škola Gelug je pro lidi, kteří pracují se zmatkem nebo nevědomostí a tak dále. Tyhle neosvícené tendence, které máme, ty Buddha a všichni ti mistři, kteří přišli po něm, geniálně využívají k tomu, abychom se dostali až na samý vrcholek té hory. Až do poslední chvíle nás definuje způsob, jakým praktikujeme, jaké používáme meditační formy, a pak dojdeme až do bodu, kdy jsme schopni pochopit všechny stezky a všechna učení, ale po poměrně dlouhou dobu nás to nějakým způsobem definuje a zároveň je to zdroj moudrosti – ta emoce se promění v určitou osvícenou moudrost. Transformuje se a přemění se v něco úplně jiného.

Jak by se dal více popsat směr Diamantové cesty?
Tam je to tak, že ten důvod, proč se jí říká Diamantová, je ten, že ty předchozí stezky, které Buddha předal, jsou stezky příčin, to znamená, že vy děláte spoustu dobrých, laskavých věcí, meditujete a jednoho dne, za tisíce a tisíce životů dosáhnete realizace, rozpoznáte, že jste buddha. Rozpoznáte to zrcadlo za těmi obrázky. Ale na Diamantové cestě je to jinak. To není stezka příčin, ale stezka následků. To znamená, že se snažíte identifikovat s tím výsledkem. Vy říkáte prostě už teď a tady, prostě už ty věci mají dokonalý potenciál a že naše mysl je podobná diamantu. A někdo, místo aby ukazoval na to bahno, které zakrývá ten diamant, tak ukazuje přímo na ten diamant. Někdo vám od prvního momentu řekne: „Ty jsi buddha a jediný rozdíl mezi tebou a Buddhou je v tom, že Buddha víc meditoval a udělal víc lepších věcí a zrealizoval to, ale podstata tvého vědomí a jeho vědomí je stejná.“ Ale aby to člověk mohl prožívat, tak člověk musí udělat tu práci a aby to bylo uvěřitelné, tak toto učení není možné předat z knížek. Je možné si je přečíst, máme spoustu knih, ale aby člověk získal tu neotřesitelnou důvěru a jistotu, potřebuje nějakého skutečného učitele. Nemyslím někoho, jako jsem já, ale někoho, kdo opravdu ztělesňuje ten nejvyšší princip. Někdo, kdo už má prožitek osvícení. A to pak protíná desítky let studia, protože najednou cítíte tu sílu a říkáte si, že je to reálná věc, teď to tady je. A každý dobrý učitel se ještě odsouvá stranou a říká: „Jestli něco vidíš ve mně nebo teď něco cítíš, tak to není proto, že já jsem nějaký guru, ale protože se ten tvůj vnitřní osvícený potenciál začíná probouzet a potkává se s tím vnějším realizovaným osvíceným potenciálem“. A protože ten někdo ztělesňuje ten nejvyšší princip, tak se mu říká lama, a to znamená doslova nejvyšší princip. A protože někdo takový není chycený v pocitech a myšlenkách tak, jako jsme my, kteří máme dobré a špatné pocity a dobré a špatné nálady, ale je už za těmi pocity a náladami, tak je neotřesitelný a nepohnutelný. A proto někomu takovému v Indii dříve říkali guru, což znamená těžký, neotřesitelný.

Dnes má guru v naší společnosti spíše pejorativní nádech, že?
Je to tak. Já to vždycky říkám, že to má pejorativní nádech, ale ten původní význam je takovýhle a my ho učíme, protože ještě jsme schopni ukázat ty dobré příklady. Ale nikdo neříká, to je můj guru. Říkáme to je můj lama, můj učitel. Ta transmise byla 1 500 let v Indii a 1 000 let v Tibetu. Nám je blíž to tibetské slovo lama nebo české slovo učitel.

Na vašich stránkách jsem se dozvěděl, že jste jedním ze sedmi českých učitelů budhismu Diamantové cesty? Jakou jste musel ujít cestu, jak dlouhá a náročná byla, než jste se stal tím, kdo předává moudrost budhismu dalším zájemcům o toto učení?
Náš učitel, lama Ole Nydahl, reprezentuje odkaz dosažitelů, neboli jogínský odkaz, a tady je to mnohem méně formální než v mnišském odkazu. Ptáte se dobře, ale u nás není ten bench mark tak jasně definovaný, že bychom museli přečíst to a udělat to atd. Máte učitele, který je mimo ego, který je skutečně lama, jako je náš lama, lama Ole, a další učitele v naší linii, pod držitelem linie, kterým je 17. Gjalwa Karmapa Thinle Thaje Dordže. A je to jeho odpovědnost, že lama Ole vybírá lidi na základě svého osvíceného vhledu a také na základě svých bohatých životních zkušeností – založil více než 600 center po celém světě, padesát let tu práci dělá.

Ten člověk vybírá lidi, protože ti lidé mají potenciál a pak je důležité, jak ti lidé tu aktivitu dělají. Tam pracujete s lidským materiálem. Ty věci nikdy nejsou dané, my nejsme, nebo já určitě nejsem mimo ego. Je třeba rozumět tomu, že my učíme buddhistické základy a cestu, ale neučíme ten cíl, ten stav mimo ego, protože ho ještě nemáme. Ale to neznamená, že nedokážeme být užiteční. My ani nemáme své studenty. My jsme jen ten olej v tom soukolí a díky tomu ty věci fungují. Lidé mohou přijít k buddhismu, dostat základy, dostat metody, ale vždycky je tam to, že je třeba se setkat s tím realizovaným učitelem, lamou, a dostat od něj ten esenciální odkaz. Tehdy se člověk stane buddhistou, když přijme buddhistické útočiště, pochopí, že cílem je plný rozvoj lidské mysli, že je cesta, která k tomu cíli vede, které se říká dharma, a že existují přátelé na cestě. A my jsme stále ještě pionýři, buddhismus je v Čechách necelých třicet let, na Západě padesát let.

Kam byste zařadil lidi jako byl pan Eduard Tomáš?
Než jsem se setkal s buddhismem, tak jsem se potkal s panem Tomášem, a myslím si, že tyhle lidi, jako byl Eduard Tomáš, Květoslav Minařík nebo František Drtikol, byli čeští mystici, kteří hlavně četli knížky, pravděpodobně nebo určitě meditovali v minulých životech a dělali to nejlepší co mohli. Fungovali za komunismu. Často tam byly nějaké jejich vhledy, které objevili v minulých životech, které byly spojeny s nějakou transmisí textovou, intelektuální, a z toho co jsem četl, tak oni neměli tolik živých učitelů. Buddhismus je poměrně technický, a na to, aby ty věci fungovaly, potřebujete čistou a kompletní transmisi, tu elektřinu.

Toho živého člověka, který je schopný to předat?
Přesně tak. Potřebujete se potkat s tou osvícenou náladou, potřebujete cítit tu sílu. Naší škole se říká Kagju, a to znamená ústní odkaz. To znamená, že je tam ta živá transmise, že si ten lama sedne před vás, vy cítíte tu radost a sílu a řeknete si: „Já chci za dvacet, třicet let vypadat aspoň trochu jako můj učitel“.

Jak byste popsal tu energii, kterou cítíte z lamy Oleho?
Lama Ole vyrůstal v Dánsku, jeho původní rodina pochází z jednoho údolí v Norsku, ale jeho rodiče a prarodiče už žili v Dánsku. Jeho tatínek byl za druhé světové války v odboji a lama Ole byl tou první generací hippies, kteří experimentovali s různými psychedelickými látkami a pak se vydali na východ a on potkal velikého16. Karmapu a odehrála se ta výměna východ – západ. Lama Ole a jeho žena Hannah byli prvními západními žáky 16. Karmapy, předchozí inkarnace toho současného Karmapy. To všechno popisuje lama Ole v knize Moje cesta k lamům.

A jak bych popsal tu energii? V nějaký moment je ten učitel takovou inspirací, že je hrozně těžké to strčit do nějaké škatulky. Ten učitel je trochu jako nádherný zrcadlový sál, do kterého vstoupíte a najednou se podíváte do nějakého zrcadla a uvidíte tu svou hezkou tvář, tu svou buddhovskou podstatu. Těch zrcadel je spousta, mají různé tvary a různé odlesky. Úplně se to nedá uchopit.

Můžete při tom setkání zažívat nějaké vhledy, aha efekty a podobně?
Určitě. Zároveň je třeba chápat, že to je hard core Diamantová cesta. Že to, co v mysli je, to se tam děje. Že když je potřeba, aby se mysl zbavila nějaké zátěže, tak se ty pocity vyvalí, to je to první, co se děje. Ale ať se děje, co se děje, ať už člověk cítí něco příjemného nebo nepříjemného, tak je to vždycky nějakým způsobem inspirace, protože to není nic osobního a ten náš vnitřní génius, ten vnitřní buddha se poprvé v tomhle životě setká s tím vnějším géniem, už realizovaným. To je vždycky dobře. A to neznamená, že to musí být naše škola, tenhle učitel, tenhle lama, ale je to vždycky dobře. Já bych strašně přál lidem, kteří jen čtou buddhistické knížky, a doporučuju jim to, aby se zvedli a jeli se podívat za nějakým skutečným buddhistickým lamou, který je autentický, který má certifikát od svého učitele, má na to podepsaný papír, pověšený na svých stránkách, protože dnes je těch guruů a lifestylových koučů milion a tady platí to, co říkají Tibeťané, hodně železa a málo zlata. Ale skutečný učitel z některé z těchto čtyř velkých linií, které byly v Tibetu, někdo, kdo je autentický a říká: “Tohle je můj odkaz, tohle je můj učitel, tohle je jeho učitel.“ Tak bych doporučil těmto lidem někoho takového, všem kdo se zajímají o tyhle věci a duchovní rozvoj obecně, tak někoho takového vidět. Ne proto, že ten učitel je někdo, kdo vám říká, jak si máte čistit zuby, ale protože je to někdo, kdo vám ukáže, že ten rozvoj je možný. A že v té době kde je spousta fake věcí a spousta lidí, kterým se otevíráme a pak zjistíme, že nejsou úplně OK nebo kdy hodnoty, které jsme považovali a mnozí z nás stále považovali za dobré, tak najednou nám všichni říkají, že nejsou dobré, tak tady je nějaká transmise věcí, kde ty hodnoty se dva a půl tisíce let nemění. A je jasné, co je dobře, co je pozitivní jednání, co je zraňující jednání a je i cesta, jak se dostat za tu dualitu.

pokračování příště

Jakub Kadlec: O Buddhismu v každodenním životě – 1. část

 

Přednáška Jakuba Kadlece v Písku – 28.11. 2023

Buddhismus Diamantové cesty – web

Buddhismus Diamantové cesty – facebook

Fotogalerie k článku