Písecký svět

Před samotnou akcí jsme se s Jakubem Kadlecem domluvili na rozhovoru, který by přiblížil základy buddhistického učení a jednoho ze směrů, tedy Diamantové cesty. Musím říct, že naše povídání bylo pro mě balzámem pro duši, jako bych se koupal ve velmi osvěžující příjemné duchovní lázni, ze které se vám nechce odejít. Rozhovor se nakonec docela protáhl, tak vám jej na webu Píseckého světa přinášíme postupně v několika částech.

Na jaké téma bude vaše přednáška 28. listopadu v buddhistickém centru v Písku?
Přednáška bude na téma Buddhismus v každodenním životě. Budeme hovořit hlavně o tom, jakou vnitřní lehkost pohled Buddhismu Diamantové cesty může vnést do každodenního života lidí. Jakým způsobem integrovat soucit a moudrost do našeho běžného fungování a současně ukáže na základní nadčasové hodnoty Buddhova učení.

„Učím, protože vy a všechny bytosti chcete být šťastní a chcete se vyhnout utrpení. Učím, jak se věci mají.“ Je citát přímo od Buddhy – zakladatele buddhismu, který jsem našel jako motto na vašem webu Buddhismus Diamantové cesty. Pro někoho náboženství, pro někoho filosofie, jiní v něm vidí i psychologický rozměr.
Citát je skvělý v tom, že ukazuje esenci toho, o co buddhismu jde. První pohled říká, že buddhismus vlastně není náboženství. Cílem buddhismu není uspokojování nějakých vnějších bohů, následování vnějších pravidel. V první větě je vidět, že Buddha je stoprocentně „náš člověk“. Říká, že cílem je lidské štěstí. Máme na to i statistiky, které ukazují, že skutečně po více než 2 500 letech produkuje buddhismus šťastné, nezávislé, laskavé, moudré a odvážné lidi. To je náš vlastně jediný produkt nebo výstup – dobře vytrénovaná zralá lidská bytost. Když se mluví o náboženstvích víry jako je křesťanství, judaismus a islám, tak se často používá slovíčko svatý, které my, v náboženstvích prožitku, kam patří hinduismus, taoismus a také buddhismus, moc nepoužíváme. Když už ho používáme, tak v původním slova smyslu. V angličtině používají slovo holy (v překladu svatý), a to má kořen ve slově whole, což znamená komplexní nebo úplný. Jde o zdravý lidský rozvoj, který míří na úžasnou absolutní metu, ale je příjemný a zdravý jak na začátku, uprostřed, tak i na konci. Nebojí se života. V některých náboženstvích symbol čistoty je panna. V buddhismu to takto nemáme, protože panna může být symbolem čistoty, ale není tam plná lidská zkušenost a moudrost získaná během života. Pro nás je vzorem či principem zralá žena, která věci poznala, zažila a má plnou zkušenost. A těší se světem a jeho možnostmi. Nejde o to uchylovat se mimo každodennost, ale jde o rozvoj kvalit nás samotných: těla, řeči a mysli. Jde také o to prožívat realitu svobodným a nadosobním způsobem.

Jak byste přiblížil někomu, kdo je takzvaně nepopsaný list, učení buddhismu?
Nejdřív bych se podíval na to, kdo přede mnou je a komu to vysvětluji. Buddhismus je úžasný soubor metod práce s myslí, pohledem na věci apod., a tak bohatý, že dokáže oslovit lidi z různých kultur, směrů i věku. Je vždy dobré potkat se s lidmi na té úrovni, kde si myslíme, že by je věci s tímto spojené, mohly zajímat. Dámy mají přednost – takže když by to byla dáma, tak bych mluvil o tom, že to je cesta hlubokého prožitku, díky kterému člověk najde psychické stavy, kterým může důvěřovat. Opravdu tu jsou vzory v minulosti i současnosti – máme učitele, kteří toho dosáhli a byli se schopni dostat mimo to, že bereme věci osobně do stavu hluboké osvícené intuice a nepodmíněné laskavosti, lásky chcete-li.

Kdyby to byl muž, tak bych řekl: Je to super logické, nic není tabu, všechno můžeš studovat a prozkoumat. A pokud ti to tvá hlava přijme a porozumíš, tak tady máš metodu, kterou můžeš trénovat a rozvíjet se. Když tělo stárne, tak to nevadí, protože mysl nestárne a neumírá. Tento prožitek vede k rozpoznání toho, že lidské vědomí je podobné prostoru, a to vede k ohromné neohroženosti a absenci strachu. To je něco, co je pro chlapy přitažlivé. Z toho se pak objevuje ohromná radost, z pocitu neohroženosti, z realizace, že nám nemůže nic uškodit. Nejsme tělem, které se narodilo, onemocní a zemře. Nejsme pocity a myšlenkami, které přicházejí. Ale jsme nadčasovým zářícím vědomím. Tato radost není závislá na tom, jestli se kolem nás děje něco zajímavého nebo neděje, a zároveň se objeví laskavost, která se projevuje jako aktivita pro ostatní.

Říkáme, že soucit má mužskou esenci. Soucit není pocit lítosti, ale laskavé aktivity, něco děláme pro druhé. Není to na úrovni přání a pocitů, ale v rovině toho, že skutečně něco děláme. Když se podíváte kolem sebe, tak jsme fyzicky obklopeni projevem mužského soucitu: to jsou technologie, domy, auta, letadla – to je ještě stále spíše mužská záležitost. Pak přicházejí ženy, které dávají svou ženskou vřelost, otevřou srdce a především dávají život. A ta ženská a mužská kvalita se pak skvěle propojuje.

To, o čem mluvíte, mi přijde jako protipól monoteistickým náboženstvím (křesťanství, judaismus nebo islám), kde se se strachem podle mého dost aktivně pracuje?
My si myslíme, že strach je něco, co degraduje lidi. Lidé jsou trochu „cítit“, když se bojí. Lidé nemohou projevit to, čím jsou, svou plnou sílu a zářivost. Ví se, že strach nefunguje ani v managementu a řízení lidí, a nejde tak s lidmi pracovat. Vedení tam může být, ale jde o přístup k lidem. Když na ně neustále hulákáte, tak to nefunguje ani u dospělých ani u dětí. Lidé pod takovým tlakem pak „skočí“ do své zadní části mozku. Sice udělají, co chcete, ale není to to nejlepší z nich. Ten se objevuje, když dokážeme ukázat na kvality ostatních. Lidé cítí, že je vidíme vysoko a jsou inspirování svými možnostmi a kvalitami.

My chápeme příčinu a následek a chápeme, jak funguje mysl. Když člověk pozitivně pracuje s tělem, řečí a myslí, tak vytváří pozitivní zpětnou vazbu a není se třeba ničeho bát. Náš pohled je takový, že lidská bytost má určitý dokonalý potenciál, ať už se hlásí k buddhismu nebo ne. Faktem je, že buddhistické školy a odkazy mají skutečný autentický odkaz a know-how, jak to z té mysli dostat, uvolnit. Zkrátka objevit to, co je za našimi myšlenkami, pocity, náladami – objevit někde hluboko ve vědomí něco, co se nemění. Lidé si myslí, že je možné na to přijít náhodou nebo že budou bloumat někde u pyramid, otevřou si čakru na nějakém víkendovém kurzu a něco se stane. Ale takhle to úplně nefunguje. Život je příliš krátký na to lézt na různé stromy, u kterých ani nevím, zda tam roste ovoce. V buddhismu může přijít rovnou ke stromu, kde to ovoce roste už 2 500 let. Pak lidé přijdou a zeptají se: „A v čem je ten háček?“ a buddhisti říkají: „No, musí se to odmakat.:-) Je to jako fitness mysli. Nedá se jen teoretizovat. Musí se to pochopit, odmeditovat, dostat do srdce a pak do běžného života. Skutečně tu meditační zkušenost ověřit a zakalit v každodenních situacích.“

Naše společnost je také plná strachu, média i politici vyvoláváním strachu šermují hlava nehlava… a řada lidí, už má té přesycenosti strašením plné zuby a hledají si něco jiného, pozitivního…
Ať už žijeme ve 21. století, ve středověku nebo v 5. století před naším letopočtem, kdy žil Buddha, tak budhisté se na svět dívají jako na místo života, který je cyklický a je podmíněnou existencí. Samozřejmě, že někde jsou lidé, vlády nebo korporace, kteří se nějak projevují a náš svět ovlivňují. Ve finále ale oni nejsou tím zdrojem problému, který máme. Ta úplná prapůvodní prapříčina všeho je naše základní nevědomost. Tím není myšlen nedostatek nějaké informace, kterých máme dnes víc než dost. Ale máme na mysli rušivé emoce, kdy nejsme schopni vnímat a uvědomovat si potenciál našeho vlastního vědomí, tu naši takzvanou buddhovskou podstatu – našeho vnitřního génia. Je tam určitá separace, kdy se cítíme oddělení od světa a říkáme: tady jsem já a tady jsi ty. Vzniká tak dualita a jakmile tam je tato oddělenost, která tu je od času bez počátku, jak my říkáme, tak se objevují různé averze, vůči věcem, které se nám nelíbí, a připoutanosti a touhy po věcech, které máme rádi. A už se to celé roztáčí. My jednáme na základě našich prožitků a pocitů: to ovlivňuje náš intelekt, který to zracionalizuje a my pak jednáme buď s averzí nebo připoutaností. Nějak se k lidem chováme a hned na to zapomínáme, že jsme se tak chovali. Jak říkal Nietsche: „To je místo, kde se má paměť a moje pýcha přou.“ Moje paměť říká: tu chybu jsi udělal a moje pýcha říká: ne ne, to jsem nemohl udělat.

Zapomínáme na to, a ono se to usadí do našeho shromažďovacího vědomí a tímto způsobem to pokračuje dál. A pak přichází ty následky, takzvaná karma, kdy dozrávají naše předchozí činy. A takhle se to točí. Jestli jsou někde nějaká média, politici apod., a my si myslíme, že nás ti lidé manipulují (a třeba nás i manipulují), ale jejich vlastní mysl je také manipuluje, oni nejsou z toho vysvobozeni. Také mají strachy, obavy, očekávání, touhy a chtějí být šťastní. Jsme v tom chyceni všichni.

… jen to jinak neumí nebo se to jinak nenaučili…
Přesně tak! A Buddha byl někdo, kdo byl schopen jít za to – Buddha znamená ten, kdo se probudí z tohoto vnitřního tripu obav a očekávání a roztodivných nálad. Najednou vidíte svět ne takový, jak se ten svět zdá být – tím subjektivním prožíváním, ale takový, jaký skutečně je bez těch dramat – vnitřních vlastních nebo kohokoliv jiného.

Jakub Kadlec: O Buddhismu v každodenním životě – 2. část

Přednáška Jakuba Kadlece v Písku – 28.11. 2023

Buddhismus Diamantové cesty – web

Buddhismus Diamantové cesty – facebook

Zbyněk Konvička