Písecký svět

• Zavzpomínáte na své začátky?

Můj tatínek byl známý písecký živnostník, spoluvlastník konzervárny, a to mi samozřejmě za totality hodně zkomplikovalo cestu k milovanému umění. Snila jsem o akademii, chtěla jsem se věnovat malbě, ale nakonec jsem na tatínkovu radu skončila po základce alespoň na uměleckém řemesle – gobelínce v Jindřichově Hradci, kde se dělaly nové gobelíny a restaurovaly staré. A bylo to prima, vzpomínám na tu dobu moc ráda a s vděčností. Mívali jsme pravidelné praxe v Praze, kde nás učili výteční profesoři, bylo to na úrovni výtvarné školy, dozvěděli jsme se o umění mnohé. Díky gobelínce jsem se setkala s mnoha špičkovými umělci, třeba s bohatýrem Jiřím Trnkou… Pak jsem v 70. letech pokračovala na pražské střední výtvarné škole, což byl kupodivu v tehdejší tvrdé normalizační době takový úžasný ostrůvek svobody, který jsme si moc užívali, krásné a šťastné čtyři roky. Pak jsem chtěla na vysokou školu umělecko-průmyslovou, ale tam brali jen pár lidí, většinou velmi protekčních, a tak jsem bohužel neuspěla…

• Vraťme se ještě o kousek zpět – jak vzpomínáte na Písek svého dětství, 50.-60. léta?

Bydleli jsme na kraji města, „na Táborce“, to byla vlastně tehdy periferie, byli jsme pořád venku, v přírodě, na řece, v zimě jsme nasadili lyže a vyrazili k lesu, milovala jsem koně, prožila jsem tu šťastné dětství. Už jako malá jsem ráda chodila do muzea, později i na nedělní vernisáže, to bývala tehdy vždycky velká událost. Taky jsem ráda kreslila a malovala… Chodila jsem do ateliéru Františka Dragouna, spolu s Romanem Kubičkou a Jirkou Řeřichou, o prázdninách s Daliborem Říhánkem. Taky jsem pořád četla, všechny žánry, měli jsme doma obsáhlou knihovnu.

• Po škole jste se do Písku vrátila…

Vdala jsem se, měla dvě děti, s nimiž jsem byla deset let doma. Přitom jsem samozřejmě tvořila, občas se mi povedlo uspořádat nějakou výstavu, ale protože jsem nebyla nikde organizovaná, tak to byly spíš náhody přes kamarády… Pak se mi povedlo získat místo v muzeu, nejdříve jako metodička pro kronikáře. To s sebou přineslo další setkávání s fajn lidmi. Politická situace už tehdy, ve druhé polovině 80. let, začínala tát. Bohužel pak po roce 1989 se tradice této spolupráce kronikářů s muzejníky přerušila, je to myslím velká škoda.

• Časem jste pak převzala výtvarné sbírky?

Muzeum bylo tehdy dlouho v rekonstrukci. Pak se začalo připravovat otevření a mou hlavní náplní se postupně stalo pořádání výstav. Po revoluci se taky mohlo začít vyjíždět do zahraničí…

• Tehdy vás přitáhla Francie…

Ano, začátkem 90. let jsem s kolegyní přijela do Paříže, kde jsme potkaly mimo jiné šaramantního Prokopa Voskovce – synovce Jiřího. Bydlely jsme u něj a potkávaly mnoho literátů, básníků, malířů – Čechů žijících ve Francii – a s nimi jsme začali pořádat výstavy, zvát je do Písku. První výstava se jmenovala Paříž nad Otavou, postupně tu vystavovali třeba Miloš Síkora, Vlasta Voskovcová, Bocian, Jitka Boková… František Janula měl dvakrát výstavu v Písku, pak i v Praze a v Brně. Bylo to úžasné období, bohužel už jich řada odešla. Moc si vážím toho, že jsem mohla trávit tolik času v jejich krásné společnosti.

• Proč jste si zamilovala právě Francii?

Je to nádherná země, neuvěřitelně rozmanitá, od horkého jihu, přes Paříž, až po nádherně drsnou Normandii. Francouzi jsou nám velmi blízcí, taky tak trochu bordeláři, bezprostřední, a hlavně umí žít. Když jsem se v 90. letech poprvé ocitla na pařížské ulici, okamžitě jsem měla pocit, jako bych přijela domů. Stejně blízký je mi francouzský venkov. Tohle mne jinde nepotkalo, Londýn nebo třeba Německo, Rakousko, Švýcarsko mi nic podobného neříkají. A víte co? Já jsem tak trochu duchařka, věřím na věci „mezi nebem a zemí“ – a kartářka mi jednou říkala, že jsem žila v minulém životě ve Francii, prý někde u dvora, mezi umělci…

• Umíte francouzsky?

Neumím, nikdy jsem se to nenaučila, i když jsem začínala několikrát… Ale pohybovala jsem se především mezi pařížskými Čechy, takže jsem to zvládla i bez francouzštiny.

• Kteří z nich si vás nejvíce získali?

Moc ráda vzpomínám na setkání s Pavlem Tigridem, to byla velká osobnost a měl moc pěkný vztah k Písku, vzpomínám na jeho návštěvu tady, jak jsem s ním šla po Kamenném mostě a připadalo mi to neuvěřitelné, protože předtím jsem ho vždycky poslouchala ze zakázaných zahraničních stanic… Rovněž tak Tigridovu sestřenici, Marii Dubinovou z Paříže, jejíž Nadace několikrát sponzorovala českofrancouzské výstavy v Písku a v minulosti poskytovali s manželem stovkám Čechů azyl a pomoc již za války, v roce 1948, 1968 a za doby normalizace. Ostatně Marie obdržela od Václava Havla po zásluze ocenění Řádu Bílého lva. Nebo Jirka Slavíček, bývalý pařížský zpravodaj Radia Svobodná Evropa, ten také v mládí žil nějakou dobu v Písku a měl tady dceru, kterou jezdil navštěvovat… Nebo  třeba Jaroslav Šedivý – náš první porevoluční velvyslanec v Paříží, s tím jsme v Písku taky uspořádali besedu.

• Nesmíme zapomenout na Jiřího Koláře…

Na toho bych pochopitelně mohla vzpomínat dlouze, první výstavu jsme mu dělali krátce po revoluci. Jeho bratr zůstal v Čechách a žil v Písku, sedávali s mým tatínkem v Otavě, vždycky tam spolu řešili světové události… Od něj jsem získala kontakt na Jiřího a v Paříži jsem se s ním seznámila. Jeho krásný ateliér jsem pak navštěvovala při každé další návštěvě Paříže. Byl to skvělý člověk – tak veliký a přitom obyčejný…

• K Francii ovšem patří víno. Dobré víno…

Ano, to máte pravdu, od chvíle, kdy jsem ochutnala výtečné francouzské víno, už se jen tak něčeho nenapiju. Naprosto nejlepší víno ale míval právě Jiří Kolář, ten si vždycky uměl  dobře vybrat. Kromě vína ale je skvělá taky francouzská kuchyně. A fascinuje mne, jak Francouzi umí stolovat, vychutnat si vše, rozprávět u jídla… Je pravda, že vzpomínky na francouzskou kuchyni a víno mám už z dětství – tatínek při návštěvě Prahy nikdy neopomněl navštívit tehdy slavnou prodejnu francouzských produktů v Jindřišské.

• Když se ohlédnete – jste ráda, že jste spojila celý svůj život s píseckým muzeem?

No jo – už jsem tu neskutečných třicet let…. ale tahle práce mne pořád úžasně baví. A hlavně si velmi přeji, aby si naše písecká galerie udržela svoje  dosavadní dobré renomé. Bylo to pěkné, co jsem tu zažila, jsem za to vděčná. Rozhodně to nebyl nudný život.

• Určitě máte další plány, na co se můžeme těšit?

Osobně se těším například na Umění na kolečkách – výstavu vozíčkářů, kterou připravujeme na červen. Před pěti lety jsme uspořádali velmi úspěšný první ročník, teď bych to ráda zopakovala. Připravujeme několik výstav místních umělců, výročí budou slavit Jiří Prachař a Jiří Řeřicha, oslavíme sté výročí narození Františka Dragouna. Těším se na dlouho plánovanou výstavu architekta Vladimíra Boučka – kromě architektonických projektů by měl vystavovat svá výtvarná díla a fotografie. V srpnu bych ráda uskutečnila výstavu píseckého rodáka, ilustrátora Vladimíra Fuky. V závěru roku zamýšlím vzpomenout besedami s bývalými spolupracovníky Václava Havla jeho letošních nedožitých osmdesátin, v rámci Roku Václava Havla. Zajímavé akce chystají taky kolegové muzejníci – v březnu začne velká výstava o ptácích, kterou připravili naši ornitologové Jiří Šebestián a Karel Pecl, velmi zajímavá bude určitě výstava, kterou chystá Jan Kouba o písecké šlechtičně Alexandrině Bleileben. A pak ještě musím připomenout velmi oblíbené výstavy jednoho dne, které v případě příznivého počasí děláme na parkánech muzea. První by měl být někdy koncem května velmi zajímavý výtvarník Pavel Turjanský. To bude takový můj objev – jde o píseckého rodáka, který žil dlouho v Německu a tvoří směrem k surrealismu, skoro je mi líto, že to bude jen na jeden den.

• Jak vzniká výstava? Vymýšlí ji kurátor?

Většinou ano. Samozřejmě některé galerie jsou vyprofilované určitým směrem, to tady nejde. Mne by lákalo dělat výstavy starého umění – ale to stojí příliš peněz, hlavně za pojistky… I když dnes už je naše situace lepší než dříve. Za dva roky plánujeme výňatek z velké výstavy Má vlast, která je teď v Praze. Obecně nejvíc záleží na kurátorovi, na jeho výběru a vkusu, a hlavně na tom, koho se mu podaří objevit a přesvědčit, jaké dokáže navázat a udržovat kontakty s umělci.

• Kurátoři musí plánovat hodně dopředu – už máte představu o dalších letech?

Samozřejmě, to jinak nejde. V roce 2017 bude slavit sedmdesátiny filmový režisér Petr Skala, který  se také narodil v Písku. On je takový polozapomenutý experimentátor s videoartem, který předběhl všechny Američany. Již řadu let točí pro ČT nádherné medailony českých výtvarníků, součástí výstavy bude samozřejmě hodně obrazovek… Pak by to měl být Ota Bubeníček – kresby z Písku, dále je naplánována výstava k pětapadesátinám Petra Hilského, výstava fotografa Jana Ságla a jeho snímků dokumentujících český underground /u příležitosti 40. výročí Charty 77/, pozoruhodného výtvarníka a jeho malbu ohněm, prof. Svatopluka Klimeše a tak dále, už tu máme kolonky i na rok 2018, to bude slavit sedmdesátiny fotograf Zdeněk Javůrek a v jednání je velmi zajímavá výstava z Francie, malířky Ody Saban. A pozor – na listopad 2018 plánují kolegové jistě skvělou výstavu Řezníci – výstava pořádně mastná o jihočeských mistrech řeznických.

• Koukám tady na stěnách na pestrou výzdobu… Co tahle trojice portrétů – Václav Havel, Magor Jirous a Belmondo?

…svatá trojice, že? (smích) To je moje inspirace! Václav Havel pro mne je nezpochybnitelná autorita, byla to mimořádná osobnost. Magor byl prý jako člověk nesnesitelný, osobně jsem ho nepoznala, chtěla jsem vystavovat jeho sbírku, ale nevyšlo to… Ovšem byl symbolem undergroundu – a jeho poezie je nádherná. No a ten třetí je prostě Francouz a krásnej chlap, ne?

VYŠLO V ÚNOROVÉM ČÍSLE PÍSECKÉHO SVĚTA.